Moody Moon Noize: Zásadní je atmosféra a spolupráce s místními, říkají organizátoři festivalu

Na základě jakých kritérií na festivalu sestavujete program? Jakou roli hraje platforma Mood a místní spolek Kuprospěchu?

MICHAL PAŘÍZEK (FULL MOON): Tohle je hned několik otázek v jedné, ale vlastně se všechny vztahují k základům celé akce, tudíž odpověď směřuji tam. Celá věc jménem Moody Moon Noize vznikla v roce 2020 coby určitá příležitost udělat alespoň nějakou akci, samozřejmě v rámci přizpůsobení se tehdy aktuálním opatřením v rámci pandemie. Byli jsme omezeni různými pravidly a samozřejmě také počtem návštěvníků, tedy zároveň i rozpočtem, přesto jsme ale během pár týdnů dokázali dát dohromady poměrně velmi důstojnou přehlídku aktuální domácí a slovenské scény.

A tak to vlastně pokračovalo i nadále, během let u nás vystoupila jména jako Fvck_Kvlt, 58G nebo Berlin Manson, troufám si tvrdit, že jsme byli vždy trochu v předstihu před jejich hypem, vystoupení Annet X na Moody Moon Noize bylo její vůbec první k přelomovému albu Až budu velká, chci být Aneta Charitonova – a takhle bych mohl pokračovat ještě nějakou dobu.

Takto jste to měli postavené od začátku?

MICHAL: Od začátku cílíme na aktuální jména bez žánrového omezení, zásadní je pestrý, dynamický program, jehož nedílnou součástí jsou site specific koncerty, unikátní sestavy nebo kombinace jmen a tak podobně. Hovořím v množném čísle, nejde jen o Full Moon, ale také o promotérský kolektiv Heartnoize a platformu Moon, dramaturgie festivalu vzniká od prvního ročníku v této kombinaci.

Někdy je to boj, ale stojí to za to. Od té doby jsme se samozřejmě všichni trochu posunuli, některé aktivity se zvýšily, jiné naopak, ale na programu a obecně uskutečnění Moody Moon Noize spolupracujeme stále všichni.

A jaká je tedy role místního spolku Kuprospěchu?

Naprosto zásadní – podobně jako role dalších místních organizací, se kterými jsme během předešlých ročníků festivalu spolupracovali. Potřebu vozit kulturu, produkci nebo publikum z Prahy do regionů nemám ani já, ani další, kdo se na festivalu podílí, potřebujeme lokálního partnera v rámci promotion, produkce a obecně celé podoby akce, snažíme se mít vždy i nějaká lokální jména, doprovodný program zaměřený na místní problematiku a tak podobně. Vše toto konzultujeme s našimi místními partnery, bez kterých by festival jednoduše nemohl proběhnout.

Zároveň se společně snažíme o co největší účast místního nebo regionálního publika, Moody Moon Noize opravdu není výjezdní zasedání Letné nebo Vinohrad. Co se týče konkrétně spolku Kuprospěchu, v jejich případě jsme si sedli osobně i pracovně, i proto si můžeme dovolit takové parády jako koncert na molu Kamencového jezera nebo pop-up výstavu Julie Hrnčířové, která bude k vidění skutečně jen v Chomutově a navíc de facto jen v rámci několika málo hodin.

Podruhé jste zůstali v Chomutově. Proč? S Frontmanem jsme spolupracovali s tamním festivalem Obnaženi. A ten musel na poslední chvíli zrušit plánovaný dvoudenní workshop věnovaný VJingu a videomappingu Lindy Arbanové, který měl červnovou předzvěstí festivalu. O workshop, který by v Praze šel na dračku, na severu Čech nebyl zájem. Máte po loňsku lepší zkušenosti? Je o nezávislou hudbu v Chomutově zájem – chodí i místní, nebo spíše lidé z nezávislé scény napříč republikou?

DAVID ČAJČÍK (HEARTNOIZE): Nesrovnával bych vzdělávací akce s primárně hudebním festivalem. Workshopy je občas velký problém důstojně naplnit i v Praze, zvlášť pokud mají výraznou cenovku. Loni jsme odhadli poměr místních a přespolních – z větší části z hlavního města – na 50/50. Považujeme to za velký úspěch, ale je mnoho inspirativních akcí, kam nechodí z místních prakticky nikdo. To mi osobně vůbec nevadí, mají své místo, ale Moody Moon Noize by v ideálním případě měl být i festivalem, kde dojde k nějakému geografickému střetu publika. A možná tak i k cennému feedbacku pro vystupující.

Osedlali jste pro festival letos ve srovnání s loňskem nějaký nový prostor? Na koho konkrétně a na jakém místě se jako organizátoři sami nejvíc těšíte?

MICHAL: Už se těším, až se tě příští rok zeptám, na jaký koncert na Besedě se nejvíc těšíš. Nerad bych vyzvedával jedno jméno – i proto, že mám pocit, že Moody Moon Noize není akcí o headlinerech, o jednom jméně a vatě okolo. Zásadní je atmosféra akce, objevování místních zákoutí, které absolvujeme my úplně stejně jako publikum, pouze o několik měsíců dříve, při výběru lokací.

Ale dobře, abych zmínil alespoň jeden programový bod, velmi jsem zvědav na výstavu Julie Hrnčířové, která bude hned na několika místech centra, některé části budou k vidění jeden den, jiné dva, další po celý festival. Výstava je koncipována přímo v kontextu jednotlivých míst, řešíme ji s Julií snad rok, před pár týdny jsme byli znovu v Chomutově na prohlídce možných „výstavních prostor“ a vylezl z toho skutečně okouzlující koncept. Těšte se.

DAVID: Poprvé od pražského křtu vystoupí Rohony společně s Tokyo Drift. Jejich deska Superfly (na které má obří podíl i producent mdmx) zcela zaslouženě proletěla českou kritickou scénou. Aby následně Rohony udělal kroky, které rezonují úplně jinde. Je fascinující ho sledovat, na Pop Messe mu Mat213 věnoval značnou část svého talku, intenzivní diskuze o Rohonym se vedly před i po jeho show. Ať bude show ve dvě ráno v Kulisárně jakákoliv, ať jste fanoušci Sparty nebo ne, na Moody Moon Noize v roce 2024 Rohony s Tokyo Drift patří. Všem pak doporučuju si pustit původní verze interpolací bangerů, které na Superfly zní. Ty teprve dodají potřebný kontext.

Řada středních festivalů po covidu bojuje s návštěvností, několik jich už i ukončilo svou činnost, mimo jiné slušně rozběhlý Okolojeles. Jak se vyvíjí aktuální 5. ročník MMN? Stihli jste si už vybudovat věrné publikum? Jak s návštěvníky pracujete?

DAVID: Aktuálně máme prodáno víc vstupenek než loni touto dobou. Některá jména návštěvníků se opakují, jsou to často lidé roky navázaní na některé z pořádajících spolků. V takovém případě se snadno operuje s termínem komunita. Já ten termín rád nemám, v pražském hudebním prostředí je už zcela vyprázdněný a nadužívaný. Jak napsal jen nedávno v Česku usazený britský žurnalista Freddie Hudson o komunitách hudebních klubů: „Their ‚community‘ is typically a self-selected one, dictated by financial status, class, and social aspiration, refering to hot, extroverted 20-somethings that like to take drugs and drink lots every weekend.“

Snažíme se, aby Moody Moon Noize, stejně jako naše další akce, nebyl z těch, u kterých byste museli patřit do jakékoliv komunity na to, abyste si je mohli užít. I proto pracujeme, věřím, s velmi lidským promem, nekryptickým copywritingem a snažíme se poskytnout maximum informací k volbě, zda někdo chce ten víkend věnovat naší akci, nebo ne. A na místě poskytnout fyzický a snad i mentální komfort.

MICHAL: Víceméně souhlasím s Davidem, ovšem nemohu nezmínit publikum Full Moonu, které je určitě svého druhu komunitou, která do fokusu festivalu samozřejmě nějakým způsobem patří. Ovšem podobně jako v rámci obsahu magazínu se snažíme i tuto „naši“ komunitu kultivovat, posouvat a snad i vzdělávat. V rámci dramaturgické pestrosti o odvahy, v rámci kontextu a prostředí akcí, jako je Moody Moon Noize, které svému publiku důvěřují a kladou na něj leckdy poměrně vysoké nároky. Ale odměnou může být skutečně unikátní zážitek, na obou stranách.

Další strašák festivalů, kterým je stále nevyzpytatelnější počasí, máte díky většinovému výběru prostor v interiérech vyřešený. Představuje přesto i pro vás počasí nějaký zásadní problém, kterému čelíte a připravujete se na něj? Jaké další překážky jste museli řešit?

DAVID: Pro letošek riskujeme dvěma open-air scénami a pro každou z nich máme připravený jednoduchý plán B. Samozřejmě nám bude líto, když ho budeme muset aktivovat, ale nestojí na tom festival. Velmi obdivuju lidi, kteří dají roční práci všanc tlakové níži v konkrétním časoprostoru, ale osobně vidím budoucnost v akcích, které pracují s prostorem a počasím kreativněji.

Navíc, zejména u malých až miniaturních eventů neexistuje důvod, proč stavět riderově vybavené outdoorové scény, které spíše zakrývají než podporují to krásné, co na místech najdeme. Co mě pak zcela vytáčí, jsou klidné odpolední sety pro sedící publikum, které se dívá na plot před stagí.

Důsledně zvažujeme i každý nivtec (speciální typ pódiové desky) který na festival objednáme. Pravdou je, že i interně jsme o tomto měli spory – zda je důstojné, aby umělec hrál na dlažbě a koberci. Nakonec tam postavíme třicet centimetrů vysokou stage právě z nivteců. Myslím, že jsme všichni ve vězení vlastní nepředstavivosti a německé firmy nivtec-flexibel Stage Systems GmbH, která systém vymyslela. A dodavatelů, kteří se snaží přesvědčit, jak vypadá klasická (správná?) scéna – z jejich rentalových zdrojů samozřejmě.

O jakých dalších místech pro budoucí ročníky festivalu uvažujete a co je vaším hlavním cílem? Oživit tato místa?

MICHAL: Oživení míst je samozřejmě jedním z našich cílů. Zároveň, jak jsem avizoval výše, bez spolupráce s konkrétními místními spolky nebo aktivními skupinami se jednoduše neobejdeme. I z toho důvodu momentálně nic prozradit nemohu. Ve hře je hned několik možných scénářů, včetně toho, že si dáme jeden rok pauzu, což je ale – podle toho, jak znám sebe i ostatní zainteresované – vlastně spíš nepravděpodobné.

Ale zmínit to bezpochyby třeba je. Z momentálního nápadu a pár hektických týdnů v roce 2020 vznikla akce, která poměrně výrazně zaměstnává hned několik lidí po celý rok (zaměstnáním je myšlena činnost, nikoli pracovní poměr). Navíc teprve následující víkend nám ukáže, zda budeme skutečně v Chomutově takzvaně hotovi. Známe to, nikdy neříkej nikdy.