Mopho: žlutý analogový dar

Mopho patří k nejpopulárnějším analogovým syntezátorům dneška. Od roku 2009, kdy David Smith Instruments uvedly na trh první verzi, malou stolní žlutou krabičku s 11 enkodéry a oblíbeným červeným tlačítkem pro spuštění zvuku, se rodina značně rozrostla. Objevily se nejen dvě klávesové verze dvouapůloktávové Mopho Keys a letošní tříapůloktávová SE (Special Edition), ale také čtyřhlasá stolní varianta Tetra a nakonec i čtyřhlasá klávesová verze Mopho X4, což je vzhledem k jménu trochu paradox.

Mopho není slovo z jižní sotštiny, jak by se mohlo zdát. Původ je ale mnohem prozaičtější: jde o zkratku ze slov MOnoPHOonic. To, že tento název byl vybrán i pro čtyřhlasou klávesovou verzi, potvrzuje popularitu Mopha, i když nejde o vintage klasiku ze zlaté éry syntezátorů přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Daleko k ní však nemá. Za Mophem totiž nestojí žádní začátečníci s nudlí u nosu. Výrobcem je kalifornská firma Dave Smiths Instruments. Její šéf dostal letos cenu Grammy za jeho klíčový příspěvek k zavedení formátu MIDI, který v osmdesátých letech poprvé umožnil propojit různá elektronická zařízení a řídit je společně, což vedlo k prudkému rozvoji elektroniky od syntipopu až po temnější EBM.

Mopho samotné je odvozené z poslední verze syntezátoru Prophet ´08, což je reinkarnace kultovního polyfonního Prophetu V, který na konci sedmdesátých let Dave Smith navrhl pro svou společnost Sequential Circuits. První Mopho mělo umožnit i méně movitým muzikantům, pro které byl Prophet´08 cenově nedostupný, využívat jeho analogový zvuk.

U první desktopové verze proto bylo ovládání omezené na pár potenciometrů a jednotlivé parametry nebyly až na pár základních přístupné přímo. Vždy se musí projít jejich seznam, než se člověk dostane k příslušnému. Jinak ale nic ošizeno není a i základní veze Mopha představuje plnohodnotný monofonní analogový syntezátor s řadou nadstandardních funkcí.

Srdce žluté bestie

Jádrem Mopha jsou dva digitálně řízené oscilátory, každý se suboscilátorem, což umožňuje vytvářet mimořádně plné a hutné basy, který zřejmě zajistily malé žluté krabičce takovou popularitu spolu se sekvencerem a arpeggiatorem. Architektura je tedy konzervativnější než u hybridního Evolveru, což byl první nástroj Dave Smith Instruments, který nabízel čtyři oscilátory, dva analogové a dva digitální.

U každého z oscilátorů lze zvolit mezi třemi průběhy, trojúhelníkovým, pilovým, kombinací obou, a obdélníkovým s poměrem zvuku s maximální hlasitosti vůči tomu s minimální v rozsahu 0 až 99 procent. Každý oscilátor lze ladit v rozmezí deseti oktáv od osmi hertzů do osmi kilohertzů po čtvrttónech. Každý suboscilátor nabízí jen obdélníkový průběh o jednu oktávu níž, než má k němu příslušný oscilátor. Ovládat lze jen jeho hlasitost. K zvuku obou oscilátorů a suboscilátorů lze přimíchat ještě bílý šum a buď vnější signál, takže lze Mopho používat i jako filtr externího signálu, nebo ve zpětné vazbě výstup z levého kanálu, což umožňuje vytvářet zkreslené zvuky.

Sekce filtru je celkem jednoduchá, k dispozici je jen jediný, dolní propust, nebo chcete-li low pass filtr nabízející dvě strmosti 12 nebo 24 dB na oktávu. Autorem obvodu, vytvářející zvuk a současně ho filtrující je ovšem Doug Curtis. Jde o stereo verzi klasického chipu CEM 3396, jenž se objevil ve většině nástrojů z produkce Sequential Circuits, ale také v Oberheimu Matrix.

U filtru jde ovládat nejen frekvenci, od níž začíná působit, ale plnohodnotně i obálku se všemi čtyřmi klasickými parametry (attack, decay, sustain a release), které ještě doplňuje pátý, jímž je zpoždění. To umožňuje dosáhnout toho, že než začne zvuk být filtrován, zní ještě v původní neupravené podobě.

Stejné parametry nabízí i obálka pro samotný zvuk a třetí, kterou lze přiřadit pro modulaci dalších parametrů. Nízkofrekveční oscilátory LFO jsou hned čtyři a nabízejí v nesynchronizovaném chodu nejvyšší frekvenci 8 hertzů, spodní pak činí kolem půl minuty. Lze je ale synchronizovat s tempem. Nabízejí dvě podoby pilového signálu, trojúhelníkový, obdélníkový a náhodný.

Bohatá modulace

Jak ukazuje už nebývale vysoký počet nízkofrekvenčních oscilátorů, Mopho nabízí mimořádně bohatou modulační matici, kdy modulačních zdrojů je 22. Mohou být nejen externí (modulační kolečko, kolečko ladění, expression pedál, aftertouch) k modulaci mohou sloužit i výše zmíněné nízkofrekvenční oscilátory, všechny tři obálky nebo šum či stopy sekvenceru.
Ovládat se pomocí nich dá celkem 46 parametrů počínaje laděním obou oscilátorů přes ladění nízkofrekvenčních oscilátorů, ovládání parametrů filtru až pro všechny parametry všech tří obálek, poměry signálu i jeho rozložení ve stereu.

Zdá se vám to moc? No, mně taky, aspoň zpočátku, po dvou letech užívání ale vím, že je dobré mít co nejvíc možností, protože člověk nikdy neví, co se zrovna může hodit a takto se dá skutečně. Tím sekce vlastního syntezátoru končí, možnosti nástroje ale ne.

Magické červené tlačítko a sekvence

Velkou popularitu přineslo Mophu malé červené tlačítko s nápisem Push It! To umožní přehrát zvuk v předem definované výšce tónu. V nouzi tedy není nutná externí klávesnice. Maximálně však poslouží pro poslech zvuku, při procházení banky nebo při jeho editaci. Hrát se takto nedá, pokud nevyužijeme jeden ze dvou mocných prostředků, které má Mopho také implementovány. Jsou to arpeggiator a čtyřstopý sekvencer. U obou se musí nastavit tempo v rozsahu 30 až 250 BPM, přičemž ještě lze nastavit další dělení taktu od půlových not až po 64šedesátiny.

Arpeggiator pracuje ve čtyřech klasických módech, hraje tóny vzestupně, sestupně, vzestupně a pak sestupně nebo v pořadí, jak byly zmáčknuty klávesy. Samozřejmě v tomto případě je lepší mít klávesnici, zmáčknutí červeného tlačítka umožní opakovat jen jeden jediný tón.

Trochu jiné je to u sekvenceru, kde si lze pro každý zvuk z banky naprogramovat čtyři stopy o šestnácti krocích. Základem je samozřejmě naprogramovat výšky tónů v každém kroku, přičemž lze programovat i čtvrttóny. Pomocí sekvenceru lze ale ovládat všech 46 parametrů, jež lze modulovat. Je mezi nimi i celková hlasitost, frekvence filtru, úroveň rezonance, nebo rozložení ve stereu či úroveň šumu.

A pokud se vám zdá 16 kroků málo a bojíte se nudného opakování, Mopho nabízí jednoduchý trik. Každá stopa může být jinak dlouhá. Pokud chceme, aby byla kratší, stačí si na zvolený krok dát místo hodnoty parametru dát Reset a stopa běží opět od počátku. Bude-li mít melodie obligátních 16 kroků a zvolíme-li u stopy ovládaní úrovně resonance dvanáct kroků, přičemž maximální hodnota rezonance bude v krocích dva a sedm, v dalších pak bude nulová, výsledek bude následující: Při prvním průchodu je to jasné, zvýrazněný bude druhý a sedmý tón, protože však stopa ovládající úroveň resonance skončí na dvanáctém kroku a poběží opět od úvodu, agresivněji bude znít ještě nota ve čtrnáctém kroku a při druhém průchodu sekvence melodie – pokud jsem to dobře spočítal, ve třetím, desátém a patnáctém kroku. Zasmyčkovaný motiv už rozhodně nebude znít osmdesátkově nudně.

Komunikace po MIDI

Bohatá je také MIDI implementace, což se dalo čekat u člověka, který stál u zrodu MIDI, i když klasický desktop nabízí jen MIDI In a MIDI Out. Hodiny lze nastavit interně a přičemž je možné, že signál bude i vysílán, nebo externě s tím, že je taktování jen přijímáno, anebo přijímáno a přeposíláno dál. Parametry jdou přijímat na všech kanálech nebo jen na vybraném a lze zvolit zda Mopho bude reagovat na přepínání programů z externího zařízení, či ne, a jestli bude či nebude přijímat signály od kontrolérů, nebo dokonce na SysExy.

Široká rodina

Zatímco srdce je ve všech verzích Mopha stejné, klávesová verze se od desktopové liší nejen přidanou klávesnicí, ale také mnohem větším počtem ovladačů a dvěma modulačními kolečky. Push hit! button je ale zachován. Desktopová verze v nezaměnitelně žluté kovové krabici o rozměrech 19x12x3,5 centimetru má jen 12 encodérů a šest mikrospínačů. Přímo lze ovládat celkovou hlasitost, číslo programů, výšku tónů, frekvenci ořezání na dolní propusti, rezonanci, náběh a decay či release, ovšem u všech obálek naráz.

Všech sto dvacet parametrů ale lze ovládat zbylými čtyřmi tlačítky pod displayem. Všechna ale mají úplně stejnou funkci. Umožňují procházet seznamem parametrů a při zmáčknutí tlačítka asign podle potřeby upravit hodnotu. Důvod proč jsou čtyři, je geniálně prostý. Na každém si lze nastavit jiný parametr, nejlépe ten, který chceme měnit během hraní, nastavit si úvodní hodnotu a uložit. Při příštím spuštění programu už má každý každá ze čtyř knobů přiražen požadovaný parametr, který chceme měnit i příslušnou úvodní hodnotu. Stačí jen zakroutit a změní se třeba ladění prvního oscilátoru nebo množství šumu. Není to zrovna nejelegantnější řešení, ale docela účelné, rozhodně lepší než obligátní menu a sub menu a sub sub menu, kdy není jasné, ve kterém se příslušný parametr, který chceme měnit.

Enkodéry jsou nekonečné, takže nehrozí, že by při prvním zakroucení hodnota skokově přeskočila, na druhou stranu se ale někdy kvůli tomu nepodaří dosáhnout maximálních hodnot. Osobně ale preferuju tuto variantu, při živém hraní je bezpečnější.

Poslední mini potenciometr pak slouží k změně úrovně externího vstupního signálu nebo zpětné vazby. Na zadním panelu jsou pak kromě zdířky pro napájení ještě čtyři Zásuvky jack, dva pro oba výstupní kanály, jeden pro vstup externího signálu a čtvrtý pro sluchátka.

Trochu jiné kafe představuje Mopho Keys a Mopho SE Že jsme ocitli v jiné lize, ukazují už dřevěné bočnice. Zatímco dvouoktávový Mopho Keyboard si ještě zachovává typickou žlutou barvu, tříapůloktávové Mopho SE už je v decentní antracitové. Podstatnější však je, že se lépe ovládají.

Klávesnice je dynamická s aftertouchem, žádné bláto, ale polovyvážené klávesy jako u Prophetu kladou dostatečný odpor, i když nepůsobí tak těžce jako u Akie MPK 49, a s domáčknutím si lze vyhrát. Osobně bych jí v dané kategorii řadil k nadstandardu, ale přece jen nejsme pianista. Obě modulační kolečka jsou dostatečně velká a snadno ovladatelná. Nad klávesnicí je 25 potenciometrů, pomalu každý parametr má vlastní. U obálek lze ovládat attack, decay, sustain i release, jen se musí vybrat, kterou ze tří obálek budeme měnit, nebo jestli všechny tři současně. Podobě u je to u oscilátorů, kde se musí vždy vybrat, který ze dvou ovládáme. Trochu složitější je to u čtyř nízkofrekvenčních oscilátorů se musí předem vybrat, ale i tam je to docela intuitivní, takže víme-li, co chceme měnit, snadno toho dosáhneme. Na zadní straně je pak vypínač, přístroje se zapíná zasunutím napájecího konektoru, což je rozhodně praktičtější a šest zásuvek pro jacky. Oproti desktopové verzi přibyly vstupy pro pedály ovládající hlasitost a sustain.

Přibyl i jeden pětikolíkový konektor pro MIDI, nejdou však v klasickém rozložení In, Out a Through, Out a Through jsou společné a třetí je určen pro případ, že spojíme klávesové Mopho s desktopovým a získáme tak duofonní nástroj, Pokud je spojíme s třemi Tetrami nebo s Tetrou a Prophetem můžeme hlasů získat hlasů až třináct. Program jsou mezi jednotlivými nástroji přenositelné s výjimkou pár drobností, u Prophetu nejde nastavit dva suobscilátory a klasické Mopho nereaguje na naprogramovanou úroveň zpětné vazby, neb ta se ovládá ručně.

USB slouží pro připojení k počítači, protože zdarma si lze stáhnout program pro nastavení parametrů, což se hodí zejména při programování sekvencerů, ale i při nastavení obálek, kdy se zobrazuje průběh, což je lepší než jen koukat na malinký display a pracovat s číselnými hodnotami. Dvojnásob to platí u desktopové verze s omezeným počtem enkodérů. Ta se ovšem připojuju přes MIDI, což osobně považuju za lepší, neboť při přepojování více zařízení bývá USB občas zmateno a hlásí, že nemůže rozeznat zřízení

Tlustý zvuk

Snadné a intuitivní ovládání nebo příjemná klávesnice jsou sice dobré, ale rozhodující je zvuk. Pokud je tenký, syčivý nebo chemický, tak všechny ostatní výhody ztrácejí na významu. Zvuk Mopha je přesně takový, jaký od analogového syntezátoru očekáváme, teplý a plný. Basy jsou díky dvěma sub oscilátorům patřičně tlusté, přitom však konkrétní, osobně mi připadali plnější než u Little Phattyho, i když vím, že všichni milovníci moogů se ke mě okamžitě otočí záda k totálnímu ignorantovi, ale mám oba nástroje.

Leady jsou výrazné, v žádném případě ne tenké, ale ne příliš řezavé, i když je lze naprogramovat hodně jedovatě. Rytmické smyčky vzhledem k možnostem sekvenceru i soundu nepřipomínají chladnou strojovou nudu syntipopu osmdesátých let.

Mopho se bez problémů dokázalo prosadit i vedle kytary a pětistrunné basy a na něm vytvořené smyčky se dobře pojily i s akordeonem nebo cellem a neztrácely se ani vedle basy. Možná že na industriální elektroniku je lepší Evolver, ale osobně Mopho upřednostňuju neboť je o něco teplejší. A zase tak velký rozdíl mezi oběma nástroji není, jeden z dronu na Evolveru najdeme pod názvem Aliens i na Mophu. Vzhledem k modulačním možnostem se na Mophu dají vytvářet i plochy pro ambient.

Na továrních presetech je vidět, že DSI mají značné zkušenosti se syntezátory. Pamětníci mohou ocenit zvuky, připomínající klasické nahrávky, Tarkus Too Lead zní jako úvodní sekvence ze stejnojmenného alba Emerson, Lake and Palmer a Tow Sawyer jako klávesy v začátku stejnojmenné písně od Rush. A příznivci Deep Purple jistě přijdou na to odkud je Perpendicular. Dobře je napodoben i zvuk SH 101. Občas jsem se musel dost krotit, abych nepoužil některé z 384 presetů, jak jsou povedené. Zatím jsem však vždy každá nějak upravil, ať už to byl rytmus v Craftsman nebo Brainwaves či Ambush. Docela se mi osvědčili i nápodoby thereminu a jiné zvuky postavené na vlnách jako průzračný glasbell.

Méně přesvědčivé jsou zvuky varhan a pian včetně těch elektrických, tam lépe dopadá Oberheim Matrix 1000, Proteus 2000 nebo či Kurzweil Micropiano a dokonce i Alesis Nanopiano, jenomže monofonní Mopho není prioritně určeno pro imitaci těchto nástrojů, kde se nepředpokládá hra jedním prstem…

V praxi

Mopho je skutečně všestranný nástroj, takže jsem si nakonec nechal obě verze, desktopovou používám pro rytmy, kde zase není potřeba naživo měnit tolik parametrů, naopak klávesová se hodí více pro efekty, kde je potřeba hodně měnit parametry. Ovládání pomocí běžných externích kláves přece jen neumožňuje ovládat přímo všechny parametry a je nutné je celé naprogramovat, což zabere docela dost času. MIDI implementace je ale velmi dobře vymyšlená, takže lze desktopové Mopho ovládat i pomocí pedálového zařízení, jako je Behringer FCB 1010, i když s upraveným softwarem, protože Uliho originální má více bugů a padá častěji než windows na přelomu tisíciletí.

Méně už jsem využil zřetězení, protože výhoda duofonického nástroje oproti monofonnímu zas tak velká není. Možná pět hlasů ve spojení s Tetrou by už něco mělo do sebe, ale dva zas tak dokonalým řešením nejsou a osobně dávám přednost tomu využít jeden nástroj pro rytmy a druhý po další zvuky, přičemž ho případně použiju i jako master keyboard pro nějaký varhanní modul. Jednu výhodu ale zřetězení má. Pokud zvuk nedozní, než se zahraje se další tón, už nemá původní náběh a odložený nástup filtru, což někdy vadí. Hraje-li ale každý z jiného nástroje, problém odpadá.

Výhodou je i možnost přenášet zvuky z jednoho nástroje do druhého přes MIDI, což duofonii nebo polyfonii usnadňuje, i když je to možné až od operačního systému 1.2, nižší to nepřijímá. Na druhou stranu, pokud ale má každý nástroj jiný zvuk pod stejným číslem programu, vytváří to docela zajímavé efekty.

Ach, ty enkodéry

I Mopho však má své mouchy, přestože Dave Smith na rozdíl od Uliho software upgraduje. Za hlavní považuju enkodéry, které se celkem rychle opotřebovávají a snadno přeskakují, což je problém zejména u desktopové verze, kde jsou mnohem více využívány. Jako první začal přeskakovat ten, jímž se přepínají programy, ale pak i další… a to i u klávesové verze.
U desktopové mi také dost vadí absence hlavního vypínače, ne snad že by se mi někdy Mopho zbláznilo a musel jsem je vypnout, ale při propojování s dalšími MIDI zařízeními by se to hodilo. Některým se nelíbí propojování MIDI, jsou-li přístroje zapnuté. Vytýkat nástroji, že funguje na adaptér nebudu, protože u první verze to jinak možné nebylo.

U klávesové veze je škoda, že nemá dva páry výstupů, rytmy a basové zvuky bych radši posílal jinam než plochy. Ocenil bych i možnost, se kdyby byly externí vstup stero a mohl poslat přímo do výstupu, se kterým by se mísil. V době mnohastopých mixpultů to vypadá jako kapric až do té chvíle, než se klávesové Mopho spojí s Tetrou a desktopovým Mophem. Stejný zvuk pak jde ze tří stereofonních nástrojů, což zaseká šest vstupů.

Řešit, že při hraní hlubokých basů je slyšet i kovový zvuk od samotného filtru, jak se píše na Elektron User, nebudu, protože vím, co se do signálové cesty dostávalo na mém čistém analogu Neptune, a jak dřevně Spectral Audio řešilo interference. Doporučilo přerušit signálovou cestu na tištěném spoji a nahradit propojení drátem. Všechny součástky mají svůj vlastní šum a v natěsnané krabici se mohou snadno ovlivňovat. Nevadí ani to, že levý a pravý výstup není úplně stejně hlasitý.

Trochu mi ale vadí, než nelze programy z desktopu do klávesové verze a naopak přenášet přes počítač. To nefunguje, protože se liší v ovládání zpětné vazby.

Výhrady mám i k tomu, že nejsou volné sloty pro vlastní programy, že se vždy musí přemazat jeden z továrních.
Nikdy nic není dokonalé. Za nabízenou cenu je Mopho docela dobrý základní analogový nástroj, který vzhledem k nabídce výrobce lze rozšířit o další hlasy a ve spojení s Tetrou mít pětihlas syntezátor, i když osobně nevím, zda v tom případě by nebylo lepší si koupit čtyřhlasé Mopho X4. Původní žlutou krabičku by si stejně nechal na rytmy.