Morena a symbol transformace
Proč jsem zrovna vybrala starou lidovou píseň z Liptova jako svůj první singl, když ostatní písně na albu budou autorské a tahle je jediná lidová? Jednoduše proto, že je pro mě přesně symbolem toho, co jsem v nedávné době prožila. Po sedmi letech jsem odešla ze zaměstnání a rozhodla se jít pouze cestou hudby.
Rozhodnutí s sebou přinášelo samozřejmě spoustu rizik a otázek, jako například jestli mě to fakt uživí, jestli najdu dost zájemců pro to, co nabízím, jestli si zvládnu z toho mála, co si vydělám, platit zdravotní a sociální, jestli to příliš nezatíží naši šestičlenou rodinu… nakonec ale zejména díky podpoře mého muže jsem do toho šla s nadšením a vírou, že vše poběží tak, jak má.
Vytvořila jsem Hlasový šálek, pod kterým na Táborsku nabízím hudební aktivity pro děti i dospělé, skupinové muzikoterapie a individuální práci s hlasem. Pěkně se všechno rozjíždělo, když do toho všeho vpadla pandemie a s ní i zákaz zpěvu. Neříkám, že to byly lehké měsíce, ale tak nějak mě ta sociální izolace donutila myslet víc na sebe, na svou cestu, na své písně, které nosím už tři roky v hlavě a konečně jsem se rozhodla je nahrát ve studiu!
Znala jsem se s Karolínou Kalandrovou a Milanem Cimfem ze Sona, a tak mi přišlo nejjednodušší a nejlepší na začátek jít někam, kde aspoň někoho znám. Nejdřív jsem na svém loopstationu vytvořila demo, které bylo založeno jen na vícehlasém zpěvu a poslala jsem ho perkusákovi Tomáši Kerlemu a saxofonistovi Martinovi Debřičkovi. S oběma jsem se znala, ale nikdy jsme spolu nehráli, potkali jsme se v podstatě až ve studiu.
Na rozdíl od některých dokonale secvičených kapel či uskupení, které do studia přijdou a za den zvládnou několik skladeb, jsme Morenu nahrávali celý den. Nekonečně jsme vrstvili množství hlasů a perkusí a postupně se zázračně utvářel nový prostor, kam se dalo úplně bez obav vkročit a on se nerozplynul.
Mým původním záměrem bylo zobrazit transformaci v druhé polovině písně nějakým zápasem, útěkem... a věděla jsem, že mě Martin nepošle do háje, když budu chtít, aby saxofon zněl jako umírající zvíře. Základ jsme tedy měli, ale mně to nestačilo, chtěla jsem tam víc sámplů a taky zvuky vody a elektrickou basu, a tak jsem oslovila další dva muzikanty, Lukáše Urbance a Jaryna Janka. Tím se samozřejmě celý proces nekonečně protáhl, ale myslím, že to stálo za to! S konečnou produkcí mně velice pomohl Adam Karlík, přestože to se mnou neměl vůbec jednoduché.
Tato píseň byla od začátku propojena s ideou videoklipu. Cesta byla ale úplně stejně strastiplná jako nahrávání samotné písně. Začaly jsme nadšeně s výtvarnicí Petrou Lemonnier a kamarádem Filippem Marim, který klip nahrával na svůj super mobil se staženou aplikací na stopmotion. Po prvním pokusu jsme ale s Petrou měly celkem málo materiálu. Zjistily jsme totiž, že z několikahodinového focení vznikne maximálně minuta klipu.
Zkoušely jsme děj vracet pozpátku a rozhýbat pozadí, ale nic nám úplně nevyhovovalo, až jsme se rozhodly zajít za Honzou Míkou do ateliéru Filmofon poprosit o radu. Honza nám po chvilce nabídl, ať to natočíme raději celé znova, že nám poskytne svůj ateliér se skvělým vybavením. A tak jsme kývly, poděkovaly a v depresích se odšouraly. Tolik práce na nic!
Po pár dnech jsme už ale měly zase hromadu nových nápadů a neustále si posílaly maily a různé odkazy do nočních hodin. Postupně se utvořila idea převleků, které budou zobrazovat všechny, za které Morena umírá, tedy pyšné dievčice, švarné mládence a spoustu jiných postav. Připravily jsme asi 30 převleků a fotily celý den. Opět jsme ale zjistily, že nám to pokryje zhruba jen půlku klipu.
Velkou výhodou a velký upgrade byl, že jsme přesně mohly na počítači sledovat, ve které fázi písně jsme... a taky jsme měly k ruce pomocného kameramana Martina Klímu, který neúnavně a trpělivě mačkal spoušť. Abychom pokryly ty 4,3 minuty konečné stopáže, fotily jsme na dvakrát, celkem asi 25 hodin. Při animaci na můj obličej udělala Petra asi tisíc dřepů, jelikož musela mezi každou drobnou čárkou zmizet ze záběru a já jsem musela nehybně sedět a pokud možno mrkat jen občas a po několika hodinách jsem už viděla jen obrysy kolem předmětů.
Stálo to ale za to! Každý takový tvořivý proces mě nesmírně obohacuje, poznávám při něm spoustu nových skvělých lidí a postupně se mi otevírají další a další dveře a nové možnosti. A za to jsem nesmírně vděčná.
Jak jste svůj první singl a videoklip natáčeli vy? Podělte se s námi v komentářích nebo nám rovnou napište na redakce@frontman.cz.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
