Moritz von Oswald Trio podrobilo své elektronické spády jazzovému testu

Německý elektronik Moritz von Oswald v poslední dekádě ohledává v rámci fungování svého tria málo probádaná teritoria rozsáhlých elektronických plání. Z toho titulu se na své nové desce Dissent spojil s americkou elektroničkou Laurel Halo a jazzovým bubeníkem Heinrichem Köbberlingem. Výsledkem je vzrušující fúze současného analogového hledání, rytmických vzorců a jazzových nálad, které mnohokrát zatracovaný žánr vrací do absolutní současnosti.

O osobě Moritze von Oswalda ví německá scéna už od poloviny 80. let, kdy se pra-pra vnuk slavného kancléře Otto von Bismarcka stal členem novovlnné senzace Palais Schaumburg. Koncem osmdesátých let pak nabral podruhé vítr do plachet jako elektronický producent úzce spjatý se slavným berlínským klubem Tresor. Tehdy spolu s Markem Ernestusem stál u zrodu dub techna nejen jako člen mnoha projektů (nejznámější jsou asi Basic Channel nebo Rhythm & Sound), ale i jako šéf labelu Chain Reaction, který pro svět objevil taková esa minimal techna jako Monolake, Fluxion nebo Vladistav Delay.

I po opadnutí taneční horečky tito muzikanti nepřestali být hudebně aktivní. Středobodem dění byl znovu neúnavný Moritz. Ten založil právě s Vladislavem Delayem a Maxem Loderbauerem trio, které začalo elektronický prostor ohledávat ve více zjitřené, experimentům otevřené atmosféře. Zaujetí pro dub zůstalo, rytmy přestaly být ale primárně narovnány v tanečním pořádku, dlouhé skladby lákaly k bezbřehé improvizaci, často mířící až do sfér ambientu nebo world music. Tuto rovinu nejvíce podtrhla na dlouhou dobu poslední deska Sounding Lines, kde Delaye za bicími nahradila afrobeatová legenda Tony Allen.

Po šesti letech se Moritz von Oswald Trio vrací zpátky na scénu. Vedle Moritze stojí zbrusu noví dva spolupracovníci – v Berlíně usazená progresivní elektronička Laurel Halo a jazzový bubenický matador Heinrich Köbberling.  

Širší veřejnosti je spíše známa letos šestatřicetiletá Laurel Halo. Ta výrazně zabodovala už před necelou dekádou svým futuristickým debutem Quarantine, kdy ve skladbách smíchala pop, elektronické hledačství, odkazy na Detroitské techno i jazz. Široký záběr následně potvrdila spoluprací s Julií Holter, ale i se zasloužilým veteránem Johnem Calem. Na svém kontě má i ceněnou hudbu pro scénické projekty.

Oproti tomu letos čtyřiapadesátiletý bubeník Heinrich Köbberling je protiváhou experimentální současnosti, kterou reprezentuje Halo. Profesor hry na bicí nástroje na Hochschule für Musik und Theater Leipzig je vyhledávaným studiovým i koncertním sidemanem (mino jiné Aki Takase, Ernieho Wattse, Anat Fort nebo Richieho Beiracha). Tito dva „nováčci“ tria přijali pozvání experimentujícího elektronického veterána a v loňském roce využili koronavirové uzávěry k soustředěnému jamování. Výsledkem muzikantského kvasu se stala letošní novinka Dissent.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Jazzové trio složené z dvou elektroniků a bubeníka? V naší kotlině něco nemyslitelného. Na západ nebo na sever od našich hranic realita, kterou už několikrát přivedli k životu především vysloužilí techno jezdci z taneční horečky 90. let, kteří po letech osamělého hraní a skládání, měli chuť komunikovat v kapelním prostředí. Vzpomeňme například na vybraná, sofistikovaně jazzová alba Peteho Namlooka, hvězdy Love Parade pochodů, či na severské pojetí jazzu s hromadou elektroniky v podání Buggeho Wesseltoftova nebo Nilse Pettera Molværa.

Silnou stránkou Moritze von Oswalda je přirozenost, s kterou do své hudby implantuje rozdílné zkušenosti ze své barevné muzikantské kariéry. Když posloucháme především první desky Tria, chápeme, jak blízko k sobě mají zdánlivě rozdílné hudební světy jako taneční elektronika a jazz. Kromě jiného je oběma směrům podobná melodická neukotvenost, spontánní improvizace nebo běh na dlouhé tratě. Spojení s hvězdným Allenem kouzlo jízdy do neznáma omezilo na možná až nečekaně silné nadbíhání bubeníkovi, Dissent naštěstí tímto neduhem netrpí.

Dvanáctidílná skládanka desky je dlouhým příběhem s přirozenými přechody mezi deseti základními kapitolami a jejich ohraničením prefací a epilogem. „To, co jsem chtěl s tímto projektem udělat, nebylo nadbíhat tanečně klubovému publiku. Chtěl jsem načrtnout něco jako, neřekl bych jazz, spíše bych řekl 'jazzu se blížící' nahrávky postavené na jamu, “ přiznal Moritz už v rozhovoru z roku 2012. Desky z tehdejší doby mají sice už zřetelné jazzové pozadí, album Dissent se ale poprvé – možná i angažováním pravověrného stylového bubeníka – k jazzu hlásí vyloženě adresně.

Na celé desce je nejlepší fakt, že právě tyto momenty (klávesové vyhrávky, ale i rytmický základ), jsou naprosto přirozeně zasazeny do minimalistické elektroniky. Tu abstraktně přitakávají retrogalimatyáši Laurel Halo, jindy odkazují jako flashbacky k dubové, temně elektronické von Oswaldově minulosti. Všechny tyto momenty ale dýchají spontaneitou, která odkazuje k jamovému základu materiálu desky.

Vím, že se jedná o první album Tria po šesti letech, a nezapomněl jsem ani fakt, že vydávání desek nejméně s hodinovou stopáží je u Moritze von Oswalda tradicí. Přesto si neodpustím tento fakt zkritizovat. Takto totiž dechberoucí momenty  – jako například čtvrtá nebo sedmá kapitola  – tu a tam zapadají v zapomnění do stylového, typickou atmosférou nasáklého, občas přeci jen šedivějšího okolí novinky.

Moritz von Oswald Trio – Dissent

Modern Recordings/BMG, 2021, 74:58

elektronika, jazz, experiment

82 %