Moskitoo vydala sbírku tichých zvukových akvarelů

Sanae Yamasaki je zvuková umělkyně a zpěvačka, kterou hudební svět zná jako Moskitoo. Narodila se v Tokiu, vyrostla v Sapporu a zaujala už v roce 2007, kdy na prestižním americkém labelu 12k specializovaném na tichou, experimentální hudbu vydala své debutové album Drape. Od té doby se její jméno etablovalo na mezinárodní scéně, kde se představila dalšími deskami i kolaboracemi s mnoha hudebníky vyznávajícími podobně zamyšlenou, tichou hudbu (včetně domácích Gurun Gurun). Její loňská deska je první sólovou dlouhohrající výpovědí po více než dekádě. Dostala jméno Unspoken Poetry a i přes své submisivní pojetí dala o sobě hlasitě vědět.

Představuji si ji jako zvukovou laborantku v bílém plášti, která ráno vstupuje do pracovního procesu s pevným odhodláním zkoumat pouze a jenom zvukové vlastnosti drobných sonických odštěpků. Hluboké soustředění nad hodnotami spektrometru a analyzéru s přibývajícími hodinami polevuje a oči, původně zaostřené na obrazovku monitoru, stále častěji šilhají po probouzející se jarní přírodě za oknem laboratoře. Takto jsem před lety charakterizoval hudbu autorky na debutu Drape a toto přirovnání je v souvislosti s Unspoken Poetry stále platné. Moskitoo pokračuje ve zkoumání nových vztahů mezi zvukem, hudbou a hlasem. Ten vetkává do zvukových konstelací, včetně melodických linek kytary a zvonkohry, spolu s každodenními zvuky a šumy. Jakési tiché zvukové rozjímání, snaha zachytit prchavost okamžiku, je silnou stránkou rukopisu Japonky.  

Co na desce jako muzikanti oceníte?

Bylo by překvapivé, kdyby se autorčin rukopis od vydání poslední sólové desky v roce 2013 alespoň trochu neproměnil. Ony i spolupráce s podobně naladěnými Minamo nebo Sontag Shogun lehce naznačovaly, že původní pevné spojení autorčina hlasu a různě (de)fragmentované elektroniky podléhá postupné korozi. Letošní album je v tomto procesu nejdál. Ne že by na albu Unspoken Poetry nezazněly syntetické zvuky nebo různě pokroucené ruchy, veškerý materiál je ale asi nejpečlivěji promísen, takže rozpoznat původní zvukové vstupy je často nemožné.

Podobným způsobem Moskitoo pracuje i se svým hlasem. Kde jsou ty doby, kdy v podstatě standardně zpívala, případně byl její vokál podobný submisivnější Laurie Anderson. Podle názvu alba je její výpověď redukována na jednotlivě vyslovované slabiky, případně je vokál pečlivě zahalen huňatými filtrovými dekami. Pokud Moskitoo na debutu po jarní přírodě pošilhávala z útrob neznámé laboratoře, na třetí řadové desce ji nahrávka zachycuje uprostřed divoké, leč ztichlé přírody, kdy prezentované nástroje pomalu pohlcuje sypká půda protkaná jemným předivem kořínků. Šéf vydavatelství Atsushi Sasaki kolekci Unspoken Poetry charakterizuje jako „niternou, křehkou, přesto ladnou hudbu“. Má pravdu. Taková nahrávka posluchačům, kteří vstupují do nového roku s jistou dávkou obezřetnosti, může přijít vhod.

Moskitoo – Unspoken Poetry

WEATHER/HEADZ; 2024; 43:46

80 %