Motory nažhavené na vesmírné závody

Čekat, že se změní moje myšlení, bylo jako myslet si, že potkám někoho, kdo mě posune do míst, kde se nemusím nikomu zpovídat. Hledal jsem a našel. Jeden inzerát to všechno změnil, bez možnosti návratu. Neskutečných deset let Flash The Readies… Kdyby bylo možné vrátit čas, otevřu dveře a zakřičím: „Nevěřím!“

Chtěli jsme jen hrát a naším největším cílem bylo udělat koncert pro kámoše v místní hospodě. Bavilo nás to. Nahráli jsme dvě epéčka a Kysku. Tím se ale jakoby vše zastavilo. Cíl splněn, co dál? Kapela se rozpadla. Jednak protože „meta“ byla dosažena, ale hlavně, protože se nikomu z nás nechtělo žít v přítomnosti, tvořit…

V té době se stalo něco, co mě osobně posunulo dál, než bych čekal: po dlouhé době jsem potkal spolužáka ze střední a také s dalšími kamarády jsme dali dohromady novou sestavu… Vydali jsme épéčko Desert Station (2010). Byl to první pokus o koncepční nahrávku, jejíž součástí byl i komiks – pokus o spojení hudby s „okýnky“. Hráli nám písničku v rádiu a na křest přišlo víc lidí než na všechny koncerty v tomto roce dohromady… jenže, konec kapely podruhé.

A potom se stalo něco, na co jsme celou dobu čekali. Přišly songy, které nikdo z nás nečekal. Vítr foukal, hory křičely. Najednou jsme byly jen dva. Já a Mlýna. Dva motory. Možná lehce zadřené motory, ale každopádně nažhavené na vesmírné závody. Dlouho nám trvalo, než jsme pochopili, že nám to spolu „hraje“. In Belvedere (2013) byl na začátku cesty, kterou jsme hledali a se Submarine Sky (2014) jsme ji našli.

A teď přišel Chaos. Kapela, roky na pokraji zhroucení, nastartovala jednu z etap, která rozhodně nekončí vnitřním kolapsem... Od popu k post rocku. Vinyl na západě, CD na východě. Z hospody do světa. A to jsou momentální a jedineční Flash The Readies, minimálně pro nás...