Mozart nezvyšuje inteligenci

Jsou články, podle kterých bych chtěl žít. A jsou také zjištění, která jsou tak úžasná, až se po nějakém čase ukáže, že nejsou zcela pravdivá. Článků o takových zjištěních najdete na internetu i v různých časopisech víc než dost. Mnoho z nich má skutečně vědecký základ. Problém je v tom, že závěry takových výzkumů byly později nesčetněkrát zpochybněné jako nepravdivé. V tomto článku se podívám na Mozartův efekt. Pokud posloucháte (nejen) punk nebo disco, zbystřete.

Už jste někdy slyšeli o zaručeném tipu a triku na zvýšení inteligence, kreativity a představivosti? Vsadím se, že odpověď je ve většině případů kladná a její původ je v nějakém článku, který začíná kouzelnými slůvky „jak…, vědci zjistili…, chcete mít lepší…“ a tak dále. Nebo ještě lépe v přehledné infografické knížce o štěstí a úspěchu, kterých je nejen na internetu, ale také v knihkupectvích za mastné částky mraky. Je smutnou pravdou, že za pochybnými a dávno zneváženými zjištěními se stále skrývá byznys, který pod přívětivou tváří, krásnými ilustracemi a rádoby vědeckostí skrývá jen brak a hlouposti. Ještě smutnější pravdou ovšem je, že většina takových hloupostí je založena na pravdě a platných zjištěních, jen si někdo vybral jen „hezkou“ část výsledků, nebo je špatně pochopil. A pak jsou z toho řádná faux pas a mnoho zklamaných, a nebo hůře nic netušících čtenářů.

Vzpomínám si na mnoho afér týkajících se podprahových reklam a kurzů, na kterých koučové slibovali zlepšení v učení, soustředění a snad všech sférách života. Stačilo údajně jen poslouchat nahrávky, které obsahovaly něco zlepšující podprahovosti. Ukázalo se to jako blbost. Jenže takových blábolů je daleko více a člověk, který má jiné zájmy než čtení psychologických studií, nemá šanci se dozvědět pravdu. Dovolím si proto na téma prostřednictvím několika hudebně-psychologických textů trochu posvítit – jako muzikant a současně student psychologie, který o těchto věcech má relevantní i docela aktuální informace. Pokusím se být jako Saturnin, který s dědečkem psal literární příběhy, jak se asi doopravdy staly. Začnu pojednáním o klasické hudbě, která je přeci devízou moudrých a učených. Každý by měl mít ve své hudební knihovně Mozarta, jinak může zanevřít na život mudrce. Nebo ne?

Jak už asi tušíte, blíží se zklamání. Přichází hned v následující větě: Poslech Mozarta a patrně ani žádné jiné vážné hudby nezvýší inteligenci ani prostorovou představivost (Steele, Bass, & Crook, 1999). Vážná hudba má prakticky úplně stejný efekt jako ticho. Původní předpoklad byl, že poslech vážné hudby, konkrétně Mozarta, zlepší krátkodobě třeba inteligenci. Lidé proto byli rozděleni do skupin, kdy někteří si poslechli Mozarta, zatímco jiní jen ticho. Výsledek byl úžasný – posluchači vážné hudby měli v následném testu inteligence vyšší skóry! Něco takového může znamenat převrat ve vzdělávání, vyprodaná divadla vážných koncertů, novou vlnu a boom vážné hudby. Kdo by nakonec nechtěl být – přestože krátkodobě – chytřejší? Když se potom navíc ukázalo, že efekt by mohl přetrvávat i déle a dokonce zvyšovat inteligenci u dětí, posluchačem Mozarta by měl být chtít každý. Kdo by totiž svému dítěti dobrovolně upřel lepší život, který kreativní inteligenti přeci mají. Když je taková příležitost, každé dítě by mělo poslouchat vážnou hudbu, aby mělo větší příležitosti v pozdějším životě. Kdyby jen byl život tak snadný a věda tak přímočará…

Když se během devadesátých pokusila řada výzkumníků zopakovat původní experimenty s vážnou hudbou, byli dost možná překvapení – závěry byly jiné. Upřímně jsem nedopátral, čím konkrétně mohly být původní zjištění ovlivněny. Roli hrají různí lidé ve skupinách, podvádění výzkumníků, nebo prostá náhoda. Každopádně opakované výzkumy z devadesátých let a přelomu tisíciletí ukázaly, že nic jako Mozartův efekt patrně neexistuje. Pokud tedy hovoříme o vážné hudbě ve spojitosti s inteligencí, představivostí nebo kreativitou, není na tom o nic lépe (nebo hůře) než ticho (Steele, Bass, & Crook, 1999). Výsledky totiž byly pro posluchače vážné hudby i pro lidi, kteří seděli v tichu, prakticky totožné. Nebyl mezi nimi žádný výrazný rozdíl, který by hovořil ve prospěch vážné hudby, nebo ticha. Bohužel vážná hudba nikoho chytřejším neudělá, bude třeba hledat v jiných vodách.

Že vážná hudba nemá efekt na inteligenci na dospělé, je zklamání. Ale ona nemá efekt ani na děti. Výzkumníci, kteří ověřovali Mozartův efekt u dětí, zjistili, že vážná hudba nezvyšuje prostorovou představivost, inteligenci a dokonce ani náladu (Črnčec, Wilson, & Prior, 2006). Kromě toho, že ověřovali efekt vážné hudby oproti tichu, přidali u dětí ještě další žánry. Třeba zvláštní avantgardní hudbu hranou na sklenicích. Výsledek je stále stejný a mezi žánrem a tichem není žádný rozdíl. Testy inteligence vyplňovala děcka po poslechu různých věcí prakticky totožně a Mozartův efekt tak posmutněle odkráčel bokem.

Abych ukázal, že není proč smutnit, bude poslední odstavec velmi veselý. Mozartův efekt neexistuje, a proto nemáme berličku na zlepšování svých vlastností, což by znělo hrozně smutně, pošmourně. Jako tma na konci tunelu. Jenže skutečnost, že dance music (McKelvie & Low, 2002), avantgarda a zřejmě jakýkoliv hudební žánr ovlivní inteligenci stejně, nám všem dává svobodu. Svobodu poslechu toho, co máme rádi, co nás baví. Vážná hudba může být asi stejně fajn jako rock, funk, pop, metal, core, pop, soul nebo cokoliv jiného a to je ta nejlepší možná zpráva. Můžeme si tím pádem každý užívat naše oblíbené žánry bez obavy, že budeme znevýhodněni oproti jiným, kteří mají holt na oblíbený žánr větší štěstí. Zároveň není třeba smutnit, když vám puberťák doma poslouchá house, zvyšuje totiž kreativitu asi stejně jako Mozart (Bucur & Marian, 2016).

Výše uvedená slova samozřejmě nevnímejte jako doporučení pro míjení klasické hudby. Jak říká kolega Marek Bero: Klasika z vás (dost možná) udělá lepšího hudebníka i člověka.

Použité zdroje:

Bucur, M., & Marian, A.-L. (2016). The impact of the Mozart effect on creativity: myth or reality? Creativity & Human Development, 1–11.

Kenneth M. Steele, Karen E. Bass, & Melissa D. Crook. (1999). The Mystery of the Mozart Effect: Failure to Replicate. Psychological Science, 10(4), 366.

McKelvie, P., & Low, J. (2002). Listening to Mozart does not improve children’s spatial ability: Final curtains for the Mozart effect. British Journal of Developmental Psychology, 20(2), 241.

Rudi Črnčec, Sarah J. Wilson, & Margot Prior. (2006). No Evidence for the Mozart Effect in Children. Music Perception: An Interdisciplinary Journal, 23(4), 305.