Mrakoplaš: Tichá radost je stav duše, který máme rádi

Na scéně jste už více jak pětadvacet let. Jaká je historie kapely a kdo jejími řadami za ta léta prošel?

PAVEL: Kapelu jsem založil v roce 1995 a původními členy byli kromě mě Petr „Kali“ Chrobák, Michal Kliner a Roman Pluhař. Kali však dostal nabídku od jiné kapely, kterou přijal, a na jeho místo nastoupil Martin Kalenda. To se přihodilo ještě před prvním veřejným vystoupením, které se uskutečnilo 16. ledna 1996 v klubu Amfora, kde jsme předskakovali před Echolamou. V té době s námi také vokály zpívala tehdejší partnerka Romana Pluhaře Jana Husáková.

Nejvíce se u nás střídali basáci a bubeníci, ale nepamatuji si přesně roky, tak to třeba doplní Martin. Basistu Michala Klinera vystřídal Vojtěch Kelt, po něm to byl Michal Janovský, dále Jakub Smetana a po něm Petr Maršík, který je s námi dodnes. U bicích se vystřídali Roman Pluhař, Jirka Zmek, který hrál na konga, krátce David Uher, pak přišel Václav Pohl a Pavel Douša, který je v sestavě doteď. Dvacet let s námi hrál Petr Vrabec na foukací harmoniku. Kromě toho máme někdy vzácné potěšení přivítat na našich koncertech hosta Milana Potočka na klávesy a klarinet. Jako host s námi také hrával Peter Jurkovič.

Po odchodu z kapely Corpus Delicti jsem hrával s Michalem Braxatorisem v uskupení BaF a paralelně s tím jsem už skládal písničky, které tvořily základ repertoáru Mrakoplaše. Když potom BaF skončil, už jsem se naplno věnoval jenom Mrakoplaši a prvním větším vrcholem Mrakoplaší kariéry bylo získání interpretační Porty v roce 1998. Sice jsme vzešli z folku, ale postupně jsme přimíchali vlivy dalších žánrů podle toho, co zrovna kteří členové kapely poslouchali. Blues, rock, bigbít, art rock. Hlavně jsme se vždy snažili, aby texty dosahovaly určité úrovně.

MARTIN: Pamatuješ si to líp než já, Pavle. Ještě bych snad doplnil, že občas se s námi na podiu jako host objeví i Ondřej Konrád nebo Mirek Ošanec.

Poslední album Hlídač jste vydali už v roce 2016. Proč tak dlouhá prodleva?

P: Zatímco na první dvě desky jsme měli dost písniček, které jsme už nějakou dobu hráli, a sestavit z nich desku nebyl problém, na Tichou radost jsme tvořili písničky zbrusu nové. Také máme tu výhodu (a současně nevýhodu), že se hudbou neživíme, takže jsme nemuseli pospíchat s nahráváním a mohli jsme vše náležitě vycizelovat. Témata na této desce jsou mnohem osobnější a mnohé z nich bylo třeba si odžít, než je mohl člověk zpracovat do písně.

M: Ono se to nezdá, ale my jsme vlastně neměli na přípravu a natáčení dost času. Písničky se sice rodily zdlouhavě, ale myslím, že to bylo zapříčiněno hlavně tím, že jsme prožili covid, kdy jsme se moc scházet nemohli. Celý jeden rok jsme pracovali na videopořadu eŠňůra, který mapoval (v té době uzavřenou) klubovou scénu a kde jsme postupně představovali nové songy na rodící se album Tichá radost. Byl to takový warm-up s pohledem do zákulisí kapely.

K tomu si přičti, že každý rok nastudujeme pět až osm písniček hostů, kteří s námi hrají na benefici Mrakoplaš kontra Alzheimer a odehrajeme kolem padesáti koncertů za sezónu. Deska měla původně vyjít už na podzim 2022, ale protože ještě k tomu všemu onemocněl producent Petr Kovanda, zase jsme vydání desky museli odložit. Zkrátka, byly to náročné roky a já jsem moc rád, že Tichá radost spatřila světlo světa „už letos“.

Proč Tichá radost?

P: Kdysi mi to přišlo jako hezké slovní spojení a je to stav duše, který mám rád. Také jsem to chtěl použít jako název kapely, ale bylo mi řečeno, že už existuje kapela Tichá dohoda a že by se to mohlo plést, tak jsem si ten název schoval, až se bude hodit. A teď byla ta chvíle.

Kdo a jak se na desce podílel?

M: Kromě kapely to byl Petr Kovanda jako zvukař a producent, Jan Geryk ze studia Gerys, členové vokálního uskupení NomenOmen, Zdeněk Lahoda a David Vaňáč, Milan Potoček na klávesy a klarinet, výtvarníci Eva Holá a Zdeněk Häckl, tobě děkujeme za pomoc ve dvou textech, a samozřejmě i náš milý zvukař a technik Petr Kutička, bez kterého už ani nevyjíždíme ze zkušebny. Album pak opět masteroval (na CD i LP) Oldřich Slezák z Rudolfina.

Jak probíhalo nahrávání desky?

M: Já si ten proces vždycky moc užívám. Tentokrát jsme nenahrávali jen ve studiu Propast, kde vznikala naše předchozí deska Hlídač, ale bicí jsme nabírali v parádně vybaveném západočeském studiu Gerys a basu ve Šťáhlavech v malém studiu našeho producenta Petra Kovandy. Každý prostor byl úplně jiný a já byl rád, že jsem mohl slyšet všechny rozdíly a vidět různé způsoby práce zvukaře. Na rozdíl od kolegů z kapely jsem byl u všech frekvencí, podílím se také na produkci, připravuji podklady a když pak přijde na nahrávání mých partů, je už většina aktivit na desce hotová.

Na aktuálním nahrávání mě negativně překvapilo, jakou práci mi dalo nazpívat všechny písničky a jaké „manýry“ jsem si během let nastřádal ve svém projevu. Na koncertě to člověk většinou neslyší, ale ve studiu se všechno obnaží a je slyšet i špatné dýchání. Chvíli jsem byl zoufalý, ale kluci mě naštěstí uklidnili, a tak jsem to nakonec dotáhl do vítězného konce. Pozitivním překvapením pak bylo nahrávání lap steel kytary, která je pro mě ještě stále novým nástrojem. Myslel jsem si, že to bude trvat dlouho a budeme muset hodně střihat, ale nakonec to byly bezproblémově nahrané party a mě vlastně mrzelo, že už je to za mnou…

Jaká máte měřítka kvality? Kdo dává/dával pozor na výsledné vyznění desky?

M: My to máme v kapele rozdělené. Každý z nás (přestože třeba není autorem) se může podílet na aranži se může vyjadřovat k textům, hudbě i výslednému vyznění písničky. Autor má ale právo veta. Nicméně takzvanou kvalitu si hlídáme všichni. Nechceme, aby naše nové písničky byly trapné nebo aby se naše kapela nevyvíjela směrem, kterým bychom rádi.

To, kam Mrakoplaš směřuje, má ale především na starosti frontman Pavel Lipták, který je duší kapely. Já mám v gesci hlavně realizaci všech nápadů a pak se snažím přispívat i svými písničkami do repertoáru. To, jaký má náš band sound, je pak společným dílem všech členů skupiny. Pavel nám ale vždycky dokáže navodit atmosféru a dokáže slovy velmi dobře popsat pocity, které jsou pro každou písničku důležité a pomáhají nám k tomu, abychom pochopili, jak si to všechno představuje.

A pokud bych měl zmínit vyznění vlastní desky, tak naši důvěru má už dlouho zvukař a producent Petr Kovanda, který je mimo jiné rezidentem ve studiích v Bruselu, Římě nebo v legendární Propasti. Několikrát nás překvapil tím, jak „viděl“ naše písničky a jaké kupříkladu použil efekty na nástroje i zpěvy. Vždycky nám ale dokázal laskavě vysvětlit, proč to chce udělat zrovna tak. Ano, měli jsme připomínky a přeli se s ním, zda má být klarinet tak ukřičený, nebo kolik flangeru použil na kytary v písni Podzimní, ale ten pohled zkušeného producenta je opravdu zajímavý a zvuk desky Tichá radost posunul dál, než bychom to dokázali sami. 

Jaké jsi při natáčení použil nástroje?

M: Já si do studia vždycky beru skoro všechno, co mám… Nikdy totiž nevím, zda se (oproti mé prvotní představě) nebude hodit do písničky třeba něco jiného, než jsem si vysnil. Ve studiu často vymýšlíme i to, co by na koncertě muselo zahrát víc kytaristů, při procesu nahrávání hledáme nové cesty a s patřičným počtem nástrojů (třeba i s různým laděním) je i nacházíme.

Když od nás odešel harmonikář Petr Vrabec, řekli jsme si, že za něj nebudeme hledat náhradu a obohatíme náš sound o nové barvy a nástroje, které jsme do té doby nepoužívali. Na desce jsem díky tomuto rozhodnutí použil všechny kytary, které jsem si v posledních letech pořídil: lap steel kytaru Epiphone, barytonovou kytaru Duesenberg D6, která má oproti standardu i tremolo, Gretsch Falcona s TV Jones snímači, která se velmi hodila pro „nakřáplé“ kytarové party v písních Pod košilí a Lament, mou „jedničku“, Fender Stratocaster od Dale Wilsona, který je neuvěřitelně prokreslený a vyrovnaný a jehož zvuk se krásně pojí s ostatními nástroji v kapele, a vzal jsem s sebou třeba i Telecastera, kterého mi v 90. letech postavil Peter Jurkovič a má úžasný sustain. Nezastupitelným nástrojem pak byl „Jurkobacker“, což je jediný Rickenbacker, kterého Peter Jurkovič vyrobil, opatřil ho snímači Tůma Pickups a kytara tak má nádherné specifický zvuk, který jsem podpořil ještě tím, že jsem ji podladil do „double drop D“ a nahrál jsem na ni první písničku na desce, Děja vu.

Jak v Mrakoplaši píšete písničky?

M: Samozřejmě nejdřív přichází hudební nápad nebo kytarový riff, pak teprve text písničky. Ten proces bývá poměrně dlouhý, často necháváme materiál uležet, abychom si byli jistí, že stojí za to. Pavel i já pak přinášíme rozpracované písně na zkoušky kapely a nahazujeme je ostatním. Často nás pak zvuk bandu inspiruje k dalšímu posunu.

Největší problémy míváme s texty. Záleží nám na nich, nechceme, aby byly prvoplánové, a tak nám prostě trvá dlouho, než je dopíšeme. Na konci procesu je pak nejdůležitější pocit, který z nového songu máme. Pokud se podaří sdělit původní myšlenku a neposune se někam jinam, a pokud atmosféra a hudební úprava pasuje k textu, jsme spokojení.

Jak se z vašeho pohledu za ono čtvrtstoletí vašeho fungování proměnila tuzemská scéna a jak ji ovlivnily pandemické restrikce?

P: Mám pocit, že se změnily podmínky pro kapely. V devadesátých letech bylo vše víc osobnější. Dnes jsou vztahy více… řekněme korporátní. A v důsledku různých technologií hodně lidí přestalo mít potřebu chodit na koncerty a kupovat desky, protože všechno lze stáhnout. Co se týká pandemie, tak si myslím, že nás zbrzdila, ale nezastavila. Mně osobně dala čas napsat písně, které bych v běžném pracovním procesu nestíhal, naučit se nové věci na kytaru. Taky jsme se museli naučit přijít k posluchačům online. Asi rok jsme natáčeli v prázdných klubech a studiích a streamovali.

M: Všechno se zrychlilo a myslím si, že se kultura stále ještě nedostala zpět do popředí zájmu publika tak, jak tomu bylo před covidem. Lidé dnes často řeší jen nezbytné věci a kultura prostě patří mezi věci zbytné. A jak říká Pavel, lidé změnili i své potřeby. To neplatí jen v případě živé hudby, ale třeba i ve stravování. Často zůstávají doma, koukají na seriály a raději si objednají jídlo domů, než by se oblékli a šli ven. Snad už se to ale zase pomalu mění k lepšímu a důvody pro cestu „ven“ jsou větší než před rokem.

Krom běžných koncertů již několik let děláte charitativní akci Mrakoplaš kontra Alzheimer. Zkuste nám ji trochu přiblížit.

M: 3. října proběhl už 12. ročník benefice, kterou jsme nazvali Mrakoplaš kontra Alzheimer s dvojsmyslným podtitulem „aneb nezapomeňme na sebe“, kam si zveme skvělé hudební hosty, společně hrajeme a vybíráme tolik potřebné finance na výzkum a léčbu Alzheimerovy nemoci. Podporujeme AD centrum, které se touto prací zabývá už spoustu let, a za ty roky jsme jim poslali něco přes tři čtvrtě milionu korun. V minulosti tuto akci podpořili a spolu s námi zahráli a zazpívali třeba Petr Janda, Zdeněk Svěrák, Luboš Pospíšil, Guma Kulhánek, Ivan Hlas, Olin i Norbi, Mirek Kovářík, nebo třeba Robert Křesťan a Slávek Janoušek. Letos byli našimi hosty Jiří Štědroň a Pavel Sedláček. S některými účastníky se na pódiích objevujeme dodnes, například s už zmíněnými Ondřejem Konrádem a Mirkem Ošancem.

Zmínil jsi, že ses podílel i na jiných aktivitách než jen hudebních. Můžeš o nich říct něco dalšího?

M: Všechny „mrakoplaší“ desky vyšly v našem vydavatelství KasparProduction, o které se starám. Kolegové z bandu mi občas vyčítají, že nejsem jen muzikant, ale i kancelářská krysa (a mají bohužel pravdu), ale ono to prostě jinak nejde. Té práce okolo je totiž docela dost a pokud se o kapelu nestará nějaké velké renomované vydavatelství, tak všechno, včetně výroby a propagace, musí udělat někdo z nás.

Má to své výhody. Jsme nezávislí a nikdo nám nemůže diktovat, jak má deska vypadat, nebo co na ní má být. Nevýhodou je ale jistě to, že tyhle práce zabírají spoustu času a já se pak kvůli nim nemohu věnovat muzice tak, jak bych si přál. Potřeboval bych ještě tak deset hodin denně navíc. Musím ale zároveň říct, že mě to baví, protože se daří věci dotahovat a když je na konci celého procesu deska, která se líbí nejen nám, muzikantům, ale i našim fanouškům a hudebním publicistům, mám z toho opravdu radost a na všechny strasti rychle zapomínám.

Kde vás během podzimu mohou čtenáři vidět a slyšet?

M: Střádáme síly na velmi náročný podzim, který nás letos čeká. 23. října v Malostranské besedě pokřtíme spolu s libereckou kapelou Jarret vinylovou verzi alba Tichá radost, spolu se zpěvníkem a videoklipem, a v návaznosti na to vyrazíme na turné s názvem „Tichá radost na cestách“, které bude mít dvacet zastávek po celé České republice. Přijedeme tedy i na místa, kde jsme dlouho nebyli.