Mučírna v nahrávacím studiu #7: Editace

V počátcích nahrávání pojem editace v podstatě neexistoval. Nahrávací studia měla k dispozici pouze omezený počet stop (ten se s léty postupně zvětšoval) a záznam na magnetické pásky (které nahradily fonograf) sice umožňoval střih, ale nejednalo se o jednoduchou záležitost. Interpreti proto museli hrát v počátcích všichni najednou, v podstatě finální podobu díla. Problémy s nedostatečnou interpretací se tak dříve řešily buď nekonečným drilem, nebo najmutím studiových hráčů. Později, když už se dalo vrstvit do více stop, se sice možnosti oprav značně rozšířily, ale klasický proces editací, jak ho známe dnes, přišel až s rozvojem digitálních technologií. A jaká je tedy situace dnes?

Intonace

Dost se mluví o auto-tuningu. V profesionálních studiových podmínkách se ale automatické ladění používá spíš zřídka. Za prvé proto, že není neomylné, (ne vždy správně pochopí zadání) a často je slyšitelné (dotahuje tóny v reálném čase). Výhodou je naopak rychlost aplikace a navíc se auto-tune stále více přiznává a využívá jako kreativní nástroj, který je součástí projevu (třeba v rapové scéně).

Existují ale i sofistikovanější řešení (například Melodyne, nebo Flex v Logic Pro). Tyto programy umožňují detailní, ruční ladění. Pracujete nejen s fundamentální výškou tónu, ale i s jeho náběhem, doběhem a vibratem. Citlivou kombinací těchto parametrů (včetně zohlednění relativního ladění vůči zbytku kapely), můžete dosáhnout takřka neslyšitelných oprav. Práce s těmito programy vyžaduje sice cvik, cit a neustálou kontrolu uchem, ale výsledky jsou pak ohromující – a to někdy i v případě změn v řádu celých tónů.

Tyto možnosti oprav se netýkají jen zpěvu, ale i veškerých sólových partů. Můžete dolaďovat například basu, dechy, smyčce, jednohlasé party kytar a tak podobně. Bohužel ale například oprava nedostatečně ladící akordické hry u kytar stále ještě není plně řešitelná, a těžiště problematiky tak stále zůstává přímo na place, při samotném nahrávání.

Nebezpečí těchto možností ale samozřejmě spočívá v nadužívání. Budeme-li se bavit o zpěvu, ne vždy je dobré ladit a ne vždy je dobré ladit dokonale. Určitá, mírná nepřesnost v intonaci, jde-li ruku v ruce s výrazem, může být osobitá a zajímavá. Takových případů se v historii hudby najde mnoho. Je potřeba si dávat pozor, abychom nezabili právě výraz a výsledek nevyzněl sterilně. Přístupy se samozřejmě liší žánr od žánru.

Rytmus

Rovnání rytmických chyb je dnes do určité míry také řešitelné. Buď se provádí ručně (střihem a posunem), nebo pomocí virtuálních nástrojů. Ty umí načíst náběhové hrany úderů (tónů) a dál je pak automaticky rovnat podle zadání. Situace je poměrně snadná, když natáčíme s metronomem. V případě, že nikoliv, jsou už možnosti značně komplikovanější (a to i v případě že si analýzou dodatečně vytvoříte tempo-mapu).

Automatické rovnání má ale i úskalí. Mnohdy může být slyšet mírná degradace zvuku (například na činelech u bicí soupravy) nebo dochází k chybovosti v důsledku špatného vyhodnocení programu u složitějších paternů, a je tak stejně nutná pečlivá kontrola. Ve výsledku jste pak odkázáni spíš na ruční rovnání a rozhodování se čistě na základě sluchu. V praxi se proto komplexní automatické rovnání používá právě v případech, kdy nahráváme s metronomem, ale v případě volného tempa se omezujeme jen na ruční opravu výraznějších chyb.

Důvodem těchto rozdílných přístupů je ještě jeden faktor. Budeme-li se chvíli bavit o bicí soupravě – natáčíme-li volně, bez metronomu, kontinuální mírné zrychlování, či zpomalování většinou posluchače neruší a někdy může skladbě dokonce i dobře sloužit – stejně jako třeba rozdílná tempa v rámci pasáží.

Naproti tomu točíme-li s metronomem a bubeník s tím nemá hlubší praxi, většinou dochází k vlnění tempa i v rámci taktů. Hráč třeba dobře chytí první dobu, srovná se, pak uteče, znovu se dorovná a tak stále dokola. Tohle už dobře nezní a proto jsme pak nuceni tempo srovnat úplně. Komplikací u rovnání bicí soupravy je nutnost sdruženě rovnat velký počet stop (bicí souprava se točí třeba do 16 stop a ty mají vzájemné přeslechy). I s tím si však dnešní virtuální nástroje umí poradit, jen je potřeba s tím v rámci oprav operovat.

Běžné editace

O editacích se mluví i v případě běžné přípravy projektů na mix. Zvukaři například začištují stopy, obstřihávají místa s neužitečným signálem, vybírají a sestavují finální party z nabraných variant, odstraňují šumy a brumy, separují údery na kotle u bubnů a tak dále. Někdy se jedná i o mnohahodinovou důležitou práci, která předchází fázi mixu.

Kdy editovat a proč?

K úpravám výkonů umělců zpravidla přistupujeme, když jsou vyčerpané možnosti dalších pokusů náběru. Dostavuje se únava nebo se projevuje nedostatečné příprava či technická zdatnost interpretů. I tak je ovšem potřeba vyhodnotit, zda je to vůbec nutné (a do jaké míry) a adekvátní v rámci žánru a výrazu projektu.

V mainstreamu je už delší dobu trendem formální preciznost a dokonalost (mnohdy značně přesahuje tu obsahovou). Nejen v ladění a rytmu, dynamice, ale i ve zvuku. A to vede často k tomu, že všechno zní ploše, sterilně a stejně. Mám za celý život pro sebe mnoho osobních kultovních nahrávek, které miluji, přestože k dokonalosti mají daleko.

Na druhou stranu je někdy škoda pohřbít dílo talentovaných (byť amatérských) tvůrců zbytečnými chybami. Interpreti třeba mají hudbu jako volnočasovou aktivitu, mají své životy a povinnosti a není v jejich možnostech intenzivně cvičit. Může se projevovat i nervozita ve studiu. Přesto podle mého názoru mají muzikanti nárok na kvalitní, dotaženou nahrávku. Proto vždy pečlivě vážím pro a proti, kdy po tomto nástroji sáhnout.

Závěrem

Technologie se pravděpodobně budou ještě vyvíjet a možnosti oprav růst, zejména díky nástupu nástrojů s využitím AI. Je ale možné, že právě díky tomu, že hudební produkty AI (které jsou bezchybné) pokryjí velkou část trhu (minimálně některé segmenty), poroste naopak v postranních proudech zájmu hlad po sice nedokonalém, ale lidském a osobitém projevu. Mainstreamová produkce si už dnes ve formální vybroušenosti a umělosti s produkty AI v podstatě nezadá. Může tak jimi být časem zcela pohlcena a nahrazena. Naproti tomu svébytné, svérázné a nezaměnitelné umělce v nenormativních odlišnostech jejich projevu nenahradí AI pravděpodobně nikdy.