Mumford & Sons: Držet si laťku taky není samozřejmost

Rushmere není revoluce, ale je to precizně vyvážený soubor písní, kde všechno drží pohromadě. Marcus Mumford opět zpívá tak, jako by na tom závisel osud světa (a většinu času mu to věříte), aranže jsou čisté, zvuk je promyšlený, ale pořád lidský. Kapela si drží ten svůj typický balanc mezi intimitou a hymničností – žádné okázalé triky, žádné trendy kopírování.

Nejsilnější momenty přicházejí ve skladbách jako Caroline nebo titulní Rushmere, které připomenou dobu Babel, ale zároveň ukazují jistou zdrženlivost a nadhled, který přichází s časem. Už to není potřeba rvát do plných. Výraz „méně je více“ tu konečně opravdu platí.

Z hudebního hlediska se album opírá o několik výrazných momentů, které dávají Rushmere tvar a dynamiku. Hned otvírák Malibu je mistrně vystavěná skladba – začíná jemnou, téměř šepotavou kytarou, na kterou se postupně nabaluje sborový vokál a drobné aranžérské detaily, které vás v průběhu poslechu nenápadně vtáhnou do alba. Je to oduševnělé intro, které nestaví na bombastičnosti, ale na vnitřním napětí a očekávání. Právě tahle zdrženlivost a práce s gradací ukazuje, jak dospělá kapela dnes Mumford & Sons jsou.

Druhá poloha přichází v dravé skladbě Truth, která je přesným opakem: přímá, syrová, téměř rocková věc, která ale díky úsporné produkci neztrácí kontakt s celkovou atmosférou desky. Je to jakýsi výdech, moment energie, který má pořád co říct i po několika posleších. Zvukově tu připomenou časy Wilder Mind, ale současně s větší sebekázní a kontrolou.

Naproti tomu Where It Belongs je balada, která má všechno, co by měla mít – ticho, prostor a text, který mluví rovnou k srdci, aniž by byl kýčovitý. V refrénu se k Mumfordovu vokálu přidává jen lehký klavír a subtilní smyčce – celé to působí jako nádech v momentě, kdy už člověk nevěří, že se vůbec ještě může nadechnout. Je to jedna z těch písní, která vám možná na první dobrou uteče, ale později se k ní budete vracet nejčastěji.

Anchor je další zpomalení – ale tentokrát mnohem chladnější, téměř nehybná skladba. Funguje spíš jako stav mysli než klasická písnička. Mumford zde působí jako vypravěč z dálky, jako by se už smířil s tím, že ho nikdo neposlouchá, ale přesto mluví. Je to odvážně umístěná stopa, která ukazuje, že kapela věří svému tempu i v době, kdy se všechno musí stihnout do tří minut.

A konečně závěrečná Carry On, která desku uzavírá tónem smíření. Není to triumfální finále, spíš poklidné doznění. Kapela se tu nevrací k žádnému velkému motivu, ale spíš tiše odchází ze scény – a nechává za sebou prostor, ve kterém se všechno, co jste předtím slyšeli, ještě chvíli rozléhá. Píseň nese otisk dospělosti a pokoje, jakési „už je to dobrý“, které působí mnohem silněji, než by působil jakýkoli bombastický refrén.

Co se týče textů, Mumford opět operuje v oblasti osobních krizí, víry, vztahových zlomů a pokusů o smíření. Nic nového pod sluncem, ale přesto je to napsané s elegancí a bez patosu. A především – s citem pro rytmus řeči. Je znát, že tihle kluci pořád ví, jak stavět písně, které mají duši.

Rushmere je vlastně trochu staromódní album. Nehoní se za aktuálními žánrovými vlnami, nesnaží se šokovat. Ale v tom je jeho kouzlo. Je to deska, která potvrzuje, že Mumford & Sons umí dělat svou věc dobře – a že někdy stačí jednoduše nepokazit to, co funguje.

Co oceníte na nahrávce jako muzikanti? 

Řemeslná úroveň celé nahrávky je precizní. Nečekejte žádné producentské kejkle – všechno tu stojí na dobře sehrané kapele, promyšlených aranžích a krásně dýchajícím mixu. Zvuková práce je precizní, ale přitom organická. Všechno má své místo, nástroje si nepřekážejí a i v těch nejtišších pasážích to drží tvar.

Bubeník ocení, jak pečlivě jsou vyvážené dynamické vrstvy – žádná zbytečná show, jen přesná služba písním. Kytaristé si všimnou, jak chytře se pracuje s texturami – často je to spíš o barvě než o sólech. A zpěváci? Ti budou vědět, že takovou frázování jako Marcus Mumford se nenaučíte z YouTube. To je jednoduše léty vyzpívané. Není to album, které by technicky ohromilo, ale to právě proto, že všechno dělá tak, jak má – a nenápadně, poctivě, s citem.

Mumford & Sons – Rushmere

Island Records, 00:34:23

folk rock pop

75 %