Muzikant Králíček: I s třemi akordy se dá zahrát něco pěkného

Muzikant Králíček byl raným projektem Petra Marka z kapely Midi Lidi. Za poměrně krátkou dobu vydal deset alb, několik EP a výběrovku The Best of Králíček. Po roce 2002 se odmlčel, aby se mohl po několika letech pomalu vracet na scénu. K Petrovi se navíc připojili členové kapely Květy (já jsem měl možnost si povídat s Martinem Kyšperským) – a vznikl tak svébytný, plnohodnotný hudební počin s neotřelými staronovými texty.

Muzikant Králíček začínal v 90. letech. Teď zažívá svůj revival, čím to je?

PETR: To, co zažívá, možná není ani revival, protože to vlastně nikdy nehrálo naživo. Koncerty měl dvakrát v roce 1994 a to bylo všechno. Mě to tehdy nebavilo nacvičovat a nebavilo nás to hrát, protože jsme to ani neuměli dobře udělat. Byli jsme vlastně „neschopná kapela“ – včetně mě. Všichni jsme byli neschopní to nacvičit tak, aby se nám to líbilo. Postupem času mě ale přemlouvalo spoustu lidí, abych to znovu oživil, ale mně přišlo, že bych to nedokázal. Jednoho dne mě ale nachytal Pavel Klusák na to, že bych měl hrát s Jiřím Suchým společný koncert a to mi přišlo tak krásné, že jsem se do toho opravdu chtěl pustit. A hned jsem si vzpomněl na kapelu Květy. Zvuk Králíčkovy desky Emotýl mi totiž určitým typem třeskutosti připomínal celkový zvuk Květů. Nebylo to tak komplexní, že by to znělo úplně stejně, ale stejně mě to napadlo. A s Martinem jsme se vždycky rádi bavili o hudbě, tak jsem se s ním hned domluvil. Tak vznikla plnohodnotná kapela Muzikant Králíček + Květy.

S jakým pocitem jsi k tomu, Martine, přistupoval ty?

MARTIN: Já jsem si říkal, že to bude zábava, což taky byla. Soustředění jsme měli v Brně a už tam se některé písně podobaly originálům a některé se ale vyvinuly o hodně jinam. A byl tam taky potenciál pro hudební humor…
P: Zkratka „hu.hu.“…
M: … který mám rád. Takže jsem rád, že si takhle můžeme někdy udělat radost. Není to ale moc často, naposledy před letošním koncertem na tasovské Besedě jsme hráli snad před rokem…
P: Já občas vytvářím takové parodické momenty, kdy se snažím, abych vypadal, že nějakou špatnost myslím vážně – a kdy tím pádem není úplně jistý, jestli jsem opravdu debil, nebo ne. Když jsme ale začali zkoušet, tak se Květy úplně utrhly ze řetězu, takže jsem je už musel někdy i brzdit. Chvílemi mi přišlo, že hrajou jako Olympic a mají z toho ohromnou radost, no a já Olympic nesnáším. Takže jsem je ve výsledku v hudebním humoru musel trochu korigovat. Přitom ten humor ale nevylučuje, že to jsou seriózní a vážné písně. Jejich texty jsou vlastně dost existenciální a myšleny doopravdy. Když jsem je psal, tak jsem si ale zároveň dělal radost tím, že jsem napodoboval mé oblíbené nebo nenáviděné hudební styly. Takže mně je blízké něco typu Pulp, když jsou to krásné písně, ale zároveň je tam strašně moc klišé.
M: Já bych rád upřesnil ten Olympic. Já si myslím, že v jedné písni má Petr stejné akordy, jako má kdesi skupina Olympic. Toho by si asi nikdo nevšiml, kdybych tam nezahrál jeden půltón na baskytaru, který je fakt strašně moc Olympic. V tom jediném momentu mi to přijde jako největší sranda, co jsem na podiu zažil a zároveň je to trest pro Petra.

Přeneslo se něco takto specifického i na pozdější Midi Lidi?

P: Jediná výhoda proto, aby mohli hrát Midi Lidi naživo, na rozdíl od mých kapel předtím, byla ta, že v počítači ti to zůstane tak, jak sis to naprogramoval. Díky tomu jsem začal mít kapelu, která zněla tak, jak jsem chtěl. V Midi Lidi se na nějaký čas utišily dlouhé texty, ale pak se tam vrátily. Teď vlastně někdy zpíváme věci, které by mohl zpívat i Králíček.
M: Taky se na chvíli utišily kytary a bubny, které se vám tam postupně taky vrátily…
P: Kdybych nenašel kamarády, se kterými jsem udělal Midi Lidi, tak by byla další deska Králíčka asi elektronická. Jedna taková elektronická píseň vlastně vznikla, jmenuje se Čeho se bát? a na Midi Lidi se nevešla a ke Králíčkovi se už nedostala. Kontinuita tam je prostě normální, jede to dál; jako když vytratíš z peněženky 300 korun, ale máš v ní ještě eura. Máš něco jinýho ve stejný peněžence.

Martine, znal jsi vůbec Králíčka předtím, než jsi s ním začal hrát?

M: Já jsem měl doma CD Muzikanta Králíčka Emotýl. Dostal jsem ho od Ondřeje Kyase, který se vlastně později ke Králíčkovi přidal, protože hraje v Květech.
P: A Martin se mě na Králíčka i ptával a já věděl, že se mu to líbí – nebo jsem měl aspoň ten pocit. Právě proto jsem ho později i oslovil. Nevím, jestli bych požádal o spolupráci někoho cizího. Já se těžko odhodlávám oslovovat lidi ke spolupráci. Právě proto jsem třeba jako filmař dělal spoustu filmů sám se sebou u sebe v kuchyni. (smích)

Přijdou vám témata, která Králíček zpracovával pořád aktuální?

P: Mně přijde, že je to pořád ze mě a pro mě aktuální, přestože tam jsou věci, které už mám, zdá se mi, vyřešené. Někdy se ale člověku zdá, že za něčím už je a potom do toho za dvacet let spadne znovu.
M: A za čím seš?
P: Teď jsem za pocitem, že jsem „v životě prožil všechno podstatné“, což jsem zpíval ve dvaceti pěti. (smích) Ta písnička se jmenuje Konec. Tak ten pocit už nemám. Ale vím, že když jsem o tom psal, už tehdy jsem se tomu smál. Mě to napadlo upřímně, protože jsem se v tu chvíli cítil blbě. A napadlo mě to, když jsem jel na kole a málem jsem z něj smíchy spadl, říkal jsem si, že je to strašný a blbý a měl jsem z toho legraci, ale ten první impulz byl upřímný.

Ovlivňují tvůj pohled na písničky třeba i filmy, které režíruješ?

P: Mně se to dělo spíš v projektu Monikino kino – připadalo mi, že ty písničky jsou trochu filmový. Písničky, který píšu já v češtině, jsou spíš heslovitý, abstraktní, úvahový a mají málokdy příběh. S Monikou písně příběh měly. Možná se ale mé hudební vnímání projevuje víc ve filmech; za hudbu tam považuju třeba i pohyb, jako když zavane vítr ve vlasech postavy nebo někdo zakopne. Když mám dělat hudbu k filmu, tak nejprve přemýšlím nad tím, co “hudebního”, už v tom obraze je přítomno; kdo se kam podívá, jak rychle a rytmicky se otočí... A já pak jen doplňuji, co chybí.

Už chápeš pravidla hry AZ Kvíz?

P: Už víc. Asi měsíc po vysílání jsem si to průběžně nechával vysvětlovat. Já totiž nemám úplně logické myšlení, často nechápu pravidla her. Většinou nechápu ani v gangsterské plány ve filmech. A třeba v hudbě to u mě funguje tak, že mám pár základních skills v technologiích, třeba v počítačovém softwaru, asi na úrovni člověka, který umí tři akordy na kytaru. Ale i s tím se dá zahrát něco pěkného.