Muzikante, znáš noty? Hudební teorií provážete a nabalíte své znalosti.

Výhody znalosti not jsme probírali už v první části článku. Dneska se posuneme o kousek dál, k hudební teorii. Nebuďte vězni své vlastní neznalosti a alespoň základy se naučte – abyste věděli, co hrajete za tóny, akordy a stupnice. Věci mezi sebou tím provážete a vaše znalosti se začnou nabalovat.

Muzikanty s perfektním hudebním sluchem podle mého názoru neznalost hudební teorie bolí o něco méně, protože tak nějak přirozeněji slyší, co můžou hrát. V každém případě, pokud hudební teorii znáte, pomůže vám ještě víc než samotná znalost not.

Jak už jsem uváděl, tvrzení „nebudu se učit hudební teorii, aby mě nesvazovala“ je naprosto zcestné. Jak může někoho svazovat vědomost něčeho? Hudební teorie říká, že když například v písničce použijete jen noty ze stupnice C dur, tak bude písnička libozvučná, jednoduše vám tam nepřijde nic divného. Jak může někomu tato vědomost bránit úmyslně použít noty mimo stupnici C dur? Nijak. Nemůže.

Pokud chcete, můžete si do písničky v C dur dát i noty, které tam nepatří. A divte se, i to může být pěkné. Buď když se vám to náhodným zkoušením podaří a nebo když díky hudební teorii budete vědět, jak na to.

Hudební teorie je docela obsáhlá a může např. při skládání písniček hodně pomoct. Věřte mi, prošel jsem si tím. Nejdřív jsem skládal metodou pokus omyl, jam a zkoušení, až tam padne ta správná nota. Postupně jsem začal uplatňovat svoje znalosti. Dle mého pocitu a již nějakých zkušeností je to rychlejší. Dopracujete se k výsledku, který jste chtěli, ne který vám z toho nakonec vypadl. A také je výsledek mnohdy zajímavější.

V neposlední řadě to může být i prakticky výhodnější. Jeden příklad za všechny. Podle hudební nauky se jednotlivé hlasy nekříží. Nejdřív jsem toto pravidlo bral jako jedno z těch, co budu často, vědomě a rád porušovat. Ouha, pak jsem zjistil, že když ho budu dodržovat tak nejen, že nahrávka je ucelenější a líp zní, ale dokonce se to zpěvákům i líp učí a zpívá. Protože například nemusí skákat o velké intervaly, aby se dostali do jiné polohy, která je navíc mimo jejich hlasový rozsah.

Co všechno mi přijde na hudební teorii tak zajímavé a k čemu se dá využít?

Stupnice vám řeknou, jaké akordy a jaké noty v písničce použít. Nemusíte zkoušet, který další akord bude ten správný, prostě to víte díky stupnici. Už samotným výběrem stupnice můžete ovlivnit výsledný sound písničky. Chcete, aby zněla orientálně? Je libo blues? Stačí sáhnout po správné stupnici a výsledek je na světě. Nemusíte studovat turecké národní tance. Zajímalo vás někdy, proč když mačkáte jakékoliv černé klapky klavíru, vždycky to zní dobře? Ano, odpověď je stupnice.

Co intervaly? Dlouhou dobu jsem intervaly považoval za čistou akademickou teorii, než jsem zjistil, že na intervalech stojí např. akordy a díky intervalům si nemusím pamatovat všechny tóny všech akordů, ale prostě si je během chvilky odvodím. A vlastně mi může být dokonce jedno, co je tam za tóny. Když znám D a vím jak se intervaly v Dsus liší od D, tak jen ležérně pohnu jedním prstem a místo D hraju Dsus. Navíc každý interval má svůj charakteristický sound – souzvuk. Víte, které intervaly se hodí pro romantickou písničku a které pro hororový soundtrack? Které intervaly použít, aby písnička zněla víc rozzlobeně?

To stejné platí o akordech, které se skládají z intervalů. Takže podle použitých intervalů pak akord může znít vesele, smutně, nostalgicky, naštvaně atd.

Ještě zajímavější a užitečnější je spojení stupnic s akordy. To, že se akord ve stupnic označuje jako tónika, dominanta nebo subdominanta není jen tak pro potěchu teoretiků. Akordy totiž mají ve stupnici určitou funkci. Všimli jste si někdy, že když písničku zakončíte určitým akordem, tak se dostaví příjemné uvolnění a opravdu to zní jako konec? Naopak když tam dáte jiný, tak máte neodbytné nutkání pokračovat, dokud nenajdete ten správný akord? Ten „ukončovací“ akord není jen tak ledajaký. To je právě tónika stupnice.

Víte, že určitý postup akordů se hodí více pro refrén a jiný pro sloku? Že díky postupu akordů můžete vybudovat napětí a uvolnění v písničce? Představte si, že jste napsali song, kde se opakují dokola 4 akordy: C – Am – F – G, což je dost častý postup v C dur. Po pár kolečkách to ale začne být docela nuda. A co teď s tím? Dost pravděpodobně budete zkoušet, který jiný akord by se vám hodil do vaší melodie, tak dlouho, než nějaký najdete. A nebo znáte teorii záměny akordů a víte, který akord můžete použít. A nejen to. Dokonce už víte, jak pak bude výsledek znít. Jestli víc melancholicky nebo jestli tím zvýšíte napětí písničky. Navíc vás to může navést např. na septakordy, které byste jinak úplně vynechali.

Co když máte super písničku, ale tak nějak tam pořád není to vyvrcholení? Ten climax? Zpěvák řve, co může, bubeník do toho řeže, co může, kytaristi gain vyhulený už dávno, ale prostě vrchol písničky v nedohlednu. Co takhle trochu upravit postup akordů, provést nějakou tu akordovou záměnu – a hle, kde se vzal, tu se vzal, náš vrchol.

Jak vidíte z těchto pár odstavečků, hudební teorie může pomoct. Co jsem vám představil, je jen úplný základ. Je toho ještě mnohem mnohem víc, co vám může prozradit nebo co popisuje. Například termín appoggiatura. K tomu se jen tak náhodou nedohrabete. Když se budete snažit na internetu naučit hudební teorii, na tenhle termín nenarazíte. Prostě ve skriptech a na mnoha dostupných webech zmíněný vůbec není. Óóó, jak jsem byl blažený, když jsem na něho narazil a zjistil jsem si, o čem že to je, protože vyřešil moje dlouholeté vnitřní dilema.

Hudební teorie je teorie. Její pravidla můžou být různá pro různé hudební žánry. Chcete-li, různé hudební žánry porušují různé pravidla hudební teorie. Dokonce se to mění v čase. Co ve středověku bylo nemyslitelné, dnes slyšíte v rádiu neustále. Až 99 % procent všech metalových, punkových a vůbec všech písniček dnešní muziky porušuje jedno z pravidel hudební teorie? Víte které?

Vidíte. Znalost těchto věcí vás fakt nezbaví kreativity ani možnosti si skládat disharmonické postupy. Jen vám ukáže co a jak a proč v hudbě funguje. Mně osobně hudební teorie možnosti rozšířila. Mohl jsem se rozlétnout a opustit čtyřakordovky, abych se k nim mohl vrátit, když vím, že se jedná o to, co potřebuji.

Co si o tom myslíte vy? Znáte hudební teorii a používáte ji, nebo jste zastáncem přístupu "bez teorie"?