Mýty o psaní o hudbě #1: Kritik, nebo publicista?

Je to přesně třicet let, co klasik české hudební novinařiny Jiří Černý zveřejnil v měsíčníku Melodie celoroční dvanáctidílný seriál Pověry o kritice. Snažil se v něm fejetonovou formou vyvrátit řadu předsudků, které tehdy platily pro vztah mezi hudebními tvůrci a autory článků o nich, zejména pak kritického typu. Je to zvláštní, ale mnohá z jeho východisek platí dodnes, přestože se od té doby změnilo prakticky všechno: fungování hudební scény, hudba sama, mediální prostředí i požadavky na autory textů o tom, čemu říkáme bez stylového vymezení populární hudba v jejím nejširším záběru. Myslím, že Frontman je to pravé médium, ve kterém bychom se mohli podívat na to, které z Černého tezí přežily, které už neplatí, i na nová témata, která přináší hudební současnost. Pokud byste si chtěli původní Černého seriál přečíst, nemusíte do zaprášených časopiseckých archivů, v roce 2016 vyšel knižně v rámci třetího dílu autorových sebraných spisů Jiří Černý... na bílém (nakladatelství Galén). V tomto úvodním díle si vymezme hrací pole. Budeme-li mluvit o „hudbě“, při plném vědomí vágnosti tohoto termínu budeme mít vždy na mysli hudbu populární, což je myšleno jako vymezení vůči hudbě vážné a lidové. Do pop music se nám vejde stejně tak dobře čistý pop jako extrémní metal, klubová taneční elektronika, sofistikovaný jazz, experimentální a progresivní žánry – a psaní o nich. Platí pro ně totiž v zásadě stejná, nebo aspoň podobná pravidla. Pro někoho možná překvapivě se budeme snažit vyhýbat termínu „hudební kritika“ a protagonisty hodnocení hudebních výkonů nebudeme označovat za „hudební kritiky“. Přestože se tento termín v oboru, který budeme sledovat, běžně používá, jeho význam v tomto prostředí je přenesený a působí, popravdě, poněkud nafučeně. Opravdová hudební kritika je obor, který se studuje na vysoké škole, zejména na škole hudebního zaměření (HAMU) a je to de facto vědecká disciplína. To, co většina z nás, přispěvatelů do novin, časopisů a na webové portály (zpravidla v úplně jiném oboru vzdělaných) produkuje, je „recenzentství“, nikoli „kritika“. Myslím, že mnohem přiléhavější termín, do něhož se navíc vejdou všechny formy článků, tedy nejen ty hodnotící, ale i rozhovory, analýzy, eseje, fejetony a jiné odlehčené žánry, je „hudební publicistika“. Kromě této všeobecnosti v sobě také nese podtext novinářovy motivace zpropagovat to, co považuje za kvalitní. Představit to lidem, kteří by o takovou hudbu v dnešní nadprodukci třeba vůbec nezavadili. To je totiž – alespoň podle mé vize téhle práce – hlavní důvod, proč o hudbě psát. Nikoli se vymezovat vůči tomu špatnému, ukazovat na to prstem a brousit si ostrovtip na nějakém chudákovi, který nic neumí. Mnohem cennější je být čtenáři průvodcem a pomáhat mu se zorientovat v dnešní, pro nás pamětníky „starých časů pevných nosičů“ neuvěřitelně bohaté nabídce hudby, která na nás útočí ze všech stran. Což nám přináší slast, ale někomu někdy možná i trochu beznaděje. A právě od toho, aby ta beznaděj byla co nejmenší, by tady měli být hudební publicisté.