Mýty o psaní o hudbě #2: „Má na to vůbec nějakou školu?“

Dnešní díl povídání o hudební publicistice se pokusí vyvrátit omyl, že na všechno, co člověk dělá, musí mít jakési chimérické předepsané vzdělání. Jistě, profesionálním šoférem těžko budete bez řidičáku a k operaci žlučníku vás také nikdo nepustí bez lékařského diplomu. Ale psaní do novin, zejména pak o něčem tak těžko exaktně postižitelném, jako je hudba, to je přece jen něco jiného. Mezi hudebními publicisty jsou odnepaměti lidé, vzdělaní nejčastěji žurnalisticky, to je logické. Ale zdaleka nejen. Znám výborné kolegy, kteří mají vzdělání technické, právnické, pedagogické, filozofické. Stejně tak i spoustu takových, jejichž nejvyšším dokončeným stupněm vzdělání je maturita. Moderní doba navíc přinesla na vysokých školách záplavu různých nepříliš konkrétních kulturně-teoretických oborů, které lákají právě takové budoucí kandidáty „dělání něčeho kolem kultury“, do čehož jim psaní o ní do novin spadá. Na prstech jedné ruky bych spočítal hudební publicisty (alespoň z těch, zabývajících se psaním o populární hudbě), kteří absolvovali obor hudební věda, a to jsou vesměs představitelé starší a nejstarší generace oboru, mnozí již na pravdě Boží. Čest světlým výjimkám, ale moje čtenářská zkušenost s jejich produkcí vždycky byla paradoxně dosti negativní, tito vážní pánové se prostě nedokázali vyhnout jistým školometským pohledům na věci, jež si zasloužily pozornost z úplně jiného důvodu než třeba kvůli (ne)dokonalosti „harmonické faktury“ nějaké písničky. Z dosud uvedeného by snad mohlo někomu vyplývat, že anarchisticky vyzdvihuji hudební nevzdělanost jako předpoklad úspěšné existence v oboru hudební publicistiky. To je ale samozřejmě velký omyl. Předpokladem k aktivní hudební publicistice samozřejmě je vzdělání v oboru, ale to může být, a v drtivé většině také je, ryze neformální. Vypadá to strašně jednoduše, ale jeho základem prostě je žít v hudbě a hudbou. Mít takzvaně naposloucháno, ale i načteno. Studovat hudební historii (což někteří mladí publicisté podceňují) i sledovat její současnost (to zas občas bývá slabá stránka těch starších). K tomu samozřejmě patří alespoň základní talent k vyjádření myšlenky psaným slovem a schopnost práce s jazykem (obecná zkušenost praví, že nejlépe ji lze načerpat četbou už od raného mládí; když na to člověk přijde, zpravidla už je ale pozdě...). A pokud se hodlá publicista věnovat i názorovým a hodnotícím novinářským žánrům, je docela dobré nějaký názor mít a zvládat porovnání kvality objektu svého zájmu v patřičném kontextu. Protože pokud budeme například chtít recenzovat album industriální kapely XY a bude to první industriální deska, jakou v životě uslyšíme, dost těžko budeme mít podle čeho posuzovat její kvalitu. Nepoznáme ji. Pocit, že se tímhle způsobem „z jedné vody načisto“ recenzuje – nejen hudba – v některých jinak poměrně významných médiích, osobně mívám čím dál častěji…