Mýty o psaní o hudbě 3: „Stejně jsou všichni jen zkrachovalí muzikanti“

Jedním z nejčastějších bičů na hudební publicisty, zejména ze strany postřelených muzikantských hus, jsou dvě vlastně zcela protichůdné výhrady. Za prvé: ti, kteří o hudbě píší, prý o její skutečné tvorbě nic nevědí, nikdy nestáli na pódiu a neznají specifika muzikantského řemesla. A za druhé: jsou to všechno jen zkrachovalí muzikanti, jejichž vysoké ambice pohořely na nedostatku talentu a teď se svými „štvavými recenzemi“ svým úspěšnějším kolegům mstí.

Obojí je samozřejmě – vzato takhle šmahem – naprostá hloupost. Jistěže jsou řady publicistů, kteří v životě nebrnkli na kytaru nebo na piáno, stejně jako jsou tací, kteří vedle publicistické práce po večerech s většími či menšími úspěchy pokoušejí, nebo někdy dříve, třeba v nějakých gymnaziálních kapelách, pokoušeli múzy. Obojí je ale z hlediska jejich publicistického či recenzentského výkonu vlastně irelevantní.

Na to, aby člověk mohl o hudbě psát a případně ji i posuzovat, nepotřebuje znát zákruty její tvorby, důležitý je pro něj výsledek. To, jak k němu tvůrce došel, pro něj nemusí a nesmí být podstatné (ve speciálních případech k tomu samozřejmě může přihlížet, ale to patří k základní vědomostní výbavě v každém konkrétním případě, ještě než se usedne k „nepopsanému listu“). Řečeno známým a zprofanovaným klišé: nemusím vědět, jak se guláš vaří, důležité je, že vím, jak má chutnat.

Pro hudebně aktivního publicistu je naopak bezesporu výhodné, když zná praktická úskalí muzikantské činnosti. Když ví, jak může například koncert, který recenzuje, ovlivnit špatný zvuk či odposlech, čemuž není na vině samotný muzikant. Jak špatně se hraje, když se o člověka pokouší nemoc. Nebo jak je – v žánrech, jež to v principu umožňují – potřeba tolerovat záskok na některém postu v kapele za stabilního člena. Zkušenost praví, že takový publicista bývá vůči recenzovaným hudebníkům empatičtější, shovívavější. S nějakým údajným „léčením mindráků“ jsem se namouduši za třicet let své praxe nesetkal.

Je zajímavé, že tohle vyčítání aktivity recenzenta v oboru, o kterém píše, existuje snad jen v populární hudbě. Například v literatuře vždycky bylo a dodnes je zcela běžné, že spisovatelé píší do literárních časopisů (někteří jsou i jejich šéfredaktory) a že ti, kteří se zabývají primárně publicistikou, taky čas od času napíší nějakou knihu. Ostatně, neexistuje známější příklad takové dvojdomosti než je „král“ literárních kritiků F. X. Šalda. Přestože jeho kritické stati dodnes literární vědci považují za slovo boží a rozebírají je slovo po slovu, jeho vlastní literární tvorba se u čtenářů příliš neuchytila a Šaldovi kolegové ji považují za přinejlepším průměrnou. Nikomu to nevadí. Jde-li to v literatuře, proč ne v hudbě?