Dobré je to, co se líbí lidem, zdroj: Pxhere.com

Mýty o psaní o hudbě 4: „Dobré je to, co se líbí lidem“

Nic nedokáže rozdělit hudebního publicistu a takzvaný obecný lid víc, než záporná recenze koncertu nebo alba někoho extrémně populárního. Většinou se to netýká zahraničních interpretů, jako headlineři velkých festivalů nebo hvězdy hrající ve sportovních arénách velmi často vystupují hudebníci kvalitní, které odborná veřejnost přinejmenším přijímá, pokud přímo nadšeně nevítá. Ale u českých kapel či jednotlivců, kterým se „přihodí sláva“, to bývá právě naopak. A napíše-li pak publicista svůj nelichotivý názor, může očekávat záplavu ohlasů, ve kterých si o sobě přečte skutečně nepěkné věci.

Je to stejné jako v politice a životě vůbec: celkový názor davu se přibližuje spíš názoru těch méně než více informovaných. Známe to z mnoha historických událostí, daleko zásadnějších než hodnocení nějakého zpěváka. Je zcela samozřejmé a přirozené, že v pozitivním názoru většiny budou hrát prim věci líbivé, hladící po srsti (tedy i takzvané „hezké normální písničky“), nikoli hudba, kterou je potřeba doopravdy poslouchat, ne z ní mít jen na půl ucha přijatelnou kulisu. Nikoli hudba zatěžkaná informacemi jakéhokoli druhu, hudba progresivní, neobvyklá nebo – nedejpámbu – avantgardní.

Podstatou často vášnivých rozporů mezi dojmem davu, vlastně docela objektivně vyčíslitelném třeba prodejností vstupenek na koncerty, a názorem recenzentů je jeden tradovaný omyl. Totiž že recenzent má a chce svou prací názor oné posluchačské masy změnit a interpreta, jenž mu z uměleckých důvodů nevyhovuje, připravit o práci, nejlépe rovnou zadupat do země. Ale tak to není.

Recenzent „pouze“ nabízí názor. Pohled člověka, který má – anebo by měl mít – tento názor podložený něčím jiným než pouhým „líbí-nelíbí“. Který zná souvislosti jak tvorby hodnoceného hudebníka, tak kontextu, ve kterém se vyskytuje. Málokdo z nás, kteří o hudbě píšeme, má tak velké oči, aby si myslel, že svými články spasí svět, zlepší základní posluchačské niveau, vyeliminuje z komerčních rozhlasových stanic různé kolovrátkáře minulosti i současnosti.

Jediné, co můžeme, je poctivě napsat, co si o té které věci myslíme, snést pro to co nejvíce co nejpřesvědčivějších argumentů a věřit, že se náš čtenář nad naším názorem alespoň zamyslí. Svoje oblíbené rádio kvůli tomu asi přelaďovat nebude a nahrávek svých oblíbených kapel, byť jejich recenze budou zdrcující, se asi taky nezbaví. Ale bude vědět, že ty „hezké normální písničky“ nemusejí konvenovat úplně všem. I to je drobné recenzentovo vítězství, alespoň mikroskopická kultivace životního prostředí české hudby.