Tak jaképak copak?!, zdroj: Pixabay

Mýty o psaní o hudbě 6: „...jako tančit o architektuře“

Někteří lidé napadají novináře, včetně hudebních, z přílišného nadužívání floskulí, zavedených frází, které nemají valného smyslu. Jednou z nejrozšířenějších je úsloví o tom, že mluvit resp. psát o hudbě je stejné jako tančit o architektuře. Tedy že je to podobný nesmysl. Tato floskule je zajímavá tím, že ji nejčastěji vypouštějí přezíravě z úst ti, kteří za používání floskulí jiné pranýřují.

Je podivuhodné, že prakticky nelze dohledat, kdo s tímhle poněkud nablblým bonmotem přišel jako první. V českých médiích lze najít mezi autory nejčastěji jazzového pianistu Thelonia Monka nebo zpěváka Davida Bowieho, v zahraničí přibývají záplavy dalších jmen, která jej údajně vyslovila nebo byla citována mezi možnými autory, třeba Laurie Anderson, Frank Zappa nebo Elvis Costello. Samí vesměs inteligentní lidé – je s podivem že bývají dáváni dohromady s takovou hloupostí.

Proč hloupostí? Co je, prosím, na hudbě a dění okolo ní tak nepostižitelného, že to nelze popsat slovy? Neznáme z osobní zkušenosti spousty příkladů, kdy jsme o nějaké desce nebo kapele četli (případně nám o ní někdo vyprávěl hodinu v hospodě, to je prakticky to samé, je-li vypravěč patřičně sugestivní) a na základě toho jsme si ji okamžitě začali shánět, protože jsme ji prostě museli slyšet?

Jaký je proboha rozdíl mezi hudbou a jinými uměleckými obory, o kterých tedy zřejmě mluvit a psát lze? Oč je hudba méně definovatelná než literatura, divadlo, film nebo třeba fotografie? A půjdeme-li ještě dál, dají-li se psát tlusté knihy o jaderné energii, fauně druhohor nebo zánětu slepého střeva, proč ne třeba o nové vlně osmdesátých let nebo be bopu? Že je hudba méně exaktní? Dobře – a odsuzuje tedy do role nějakých pošahaných „tanečníků o architektuře“ celé generace filozofů?

Je to docela jednoduché: ten, kdo má nějaký background, jednak vědomostní, jednak publicistický, je zpravidla schopen o hudbě (nebo o čemkoli jiném) psát tak, že to má smysl a čtenáře to obohatí. I tomu, kdo takový výrazný background nemá, se to může povést, ale je to spíš výjimka. A platí to i z opačné strany: pro čtenáře, který není schopen nebo ochoten vnímat psaný text, může mít jeho autor schopnosti jakékoli, ale bude to házení hrachu na stěnu (o perlách sviním raději pomlčme). Zkrátka a dobře, na článek, stejně jako knihu, album nebo obraz, musejí být vždycky dva. Ten, kdo informaci vysílá a ten, kdo ji přijímá.

A když už jsme u toho tance o architektuře. Mirka Eliášová na webových stránkách Centra choreografického rozvoje ve svém článku s názvem Tanec a architektura píše mimo jiné toto: „Architektura je pro tanec velkou inspirací. Vnímám ji jako velmi určující aspekt pro tělo, význam pohybu i kompozici. To, v jakém prostoru se tančí, ovlivňuje vnímání někdy také přijetí tance. Tanec má schopnost architekturu zviditelnit. Ukázat prostor z jiné perspektivy a v jiné souvislosti. Oživit prostory, které jsou jinak nevšimnuté, neosobní, statické, ale také určené k jinému účelu.“ Tak jaképak copak?!