Na Bednu #6: Fedor de Lange, manažer Taylor Guitars

Tento díl Na Bednu! bude mimořádný. Tentokrát jsem mluvící hlavu nehledal. Téma se nečekaně objevilo samo. Triumvirát v čele Taylor Guitars, Bob Taylor, Kurt Listug a Andy Powers převedli celý majetek společnosti na zaměstnance. Zasvěcenému insiderovi stačilo zavolat. Čas si udělal Fedor de Lange, marketingový manažer pro Evropu sídlící v Amsterodamu.

Čekal jsem, že bude vážit na lékarnických vahách každé slovo nad rámec oficiálního prohlášení, ale přeci jen mi pomohl pochopit dosah tohoto průlomového rozhodnutí. A taky něco málo o výrobě, distribuci o akustikách ze dřeva, které by se jinak válelo na ulici. Snad se tedy nic nestane, když si pro jednou rozhovor místo poslechu podcastu přečtete. Řekl bych, že kouzlo vřelého lidského slova by dost utrpělo, kdybych si přes půl hodiny pokládal otázky a sám si na ně simultánně odpovídal.

Jaký byl rok 2020 z pohledu Taylor Guitars?

Z různých důvodů plný výzev pro všechny na celém světě. Měli jsme štěstí, že jsme se rychle přizpůsobili práci z domova, menšímu množství lidí na denní a noční nebo tomu, že naše továrny byly přechodně zavřené. Představili jsme dvě nové série, American Dream a Grand Theater. To se asi každému nepoštěstilo.

Narážel jsem na dvě věci. Rekordní prodeje a zavřené továrny v Indonésii nebo Číně. Jak jste se s tím vyrovnali?

Nejsme tolik závislí na tak vzdálených zemích. Používáme spousty dřev, nejen palisandr, ale taky sapele a mahagon. Máme dvě továrny, hlavní v Kalifornii v El Cajon a druhou asi tak hodinu cesty v Mexiku v Tecate, takže jsme mohli využívat stávající dodavatele.

Bob Taylor, Kurt Listug a Andy Powers nadělali ze zaměstnanců akcionáře. Bylo to kvůli pandemii – nebo ten převod plánovali delší dobu?

S pandemií to nemá co dělat. Chystali to asi šest, sedm let, a bylo celkem složité proces dotáhnout. Bobovi a Kurtovi je přes šedesát a přemýšleli, do jakých spřátelených rukou firmu jednou předají. V našem segmentu se nic takového neděje úplně hladce. Bob a Kurt se dívají dopředu a chtějí, aby se firmě dál dařilo.

Kde se inspirovali?

To nevím, ale měli víc možností. Prodat ji jiné značce nebo investorům. Nakonec se dali přednost těm, kteří asi nejlíp zachovají její kulturu. Kdo by byl lepší a kdo jiný by ji posouval dál než naši oddaní zaměstnanci? To je ta myšlenka v pozadí.

Tahle forma vlastnictví, tzv. ESOP, zaměstnancům umožňuje pobírat penzijní příspěvek v závislosti na ceně společnosti a jsou také osvobození od daně z příjmů, ale musejí pro Taylor pracovat až do konce kariéry. Byl to také způsob, jak udržet zaměstnance ve firmě co nejdéle?

Ano. Čím déle zůstanete, tím větší bude váš podíl na zisku.

Dobře, kde se můžou kytaráři hlásit?

To je otázka spíš pro personální, ne marketing (smích). Každopádně struktury vedení jsou pořád stejné, možná trochu zapálenější pro věc. A zaměstnancům teď musí vysvětlit, co vlastně jejich nová role ve firmě obnáší. Pořád ale jsme napojení na různé kanály a nabíráme. Jsme otevření.

První, co mě napadlo, když jsem o ESOP četl, že to není nic nového pod sluncem. Výroba kytar bývalo řemeslo, které se předávalo z otce na syna. Není ta idea v pozadí podobná, zakonzervovat struktury takové, jaké jsou?

V některých ohledech. Jsme globální firma a máme plantáže ebenu v Kamerunu a rostliny koa na Havaji, tým pro marketing a distribuci v Evropě. Na druhou stranu ale jsme velmi malí. Než se Andy Powers dostal do vedení, Bob ho dlouho připravoval. Postupně mu předával spousty krabic papírů a knih plných všeho, co by podle něj měl znát. Chvílemi to vypadalo na nemožný úkol, ale nebyl. V Tayloru se lidé a značka prolínají. Je to asi jediná firma, které si může dovolit být na 100 % v rukou zaměstnanců. Samozřejmě se budeme dál zlepšovat jako kdykoliv předtím. Forma vlastnictví na tom nic nemění.

Jak zareagovaly akciové trhy?

Nejsme na burze. Aspoň podle mého názoru jsme pouze změnili způsob, jak v rámci společnosti distribuujeme bohatství a zodpovědnost. Zkuste si představit, až tohle ve velkém udělají další společnosti. Může to dost věcí změnit. Lidé mohou být víc motivovaní. Taky to může změnit způsob, jak se řídí firmy, vybírají daně, obchoduje s akciemi nebo pohyb na trhu práce.

Jak očekáváte, že se Tayloru bude letos dařit?

To teď záleží na nás, zaměstnancích, a našich schopnostech odvádět skvělou práci. Máme obrovský potenciál růst a myslím, že před sebou světlou budoucnost. Velké externality samozřejmě neovlivníme, ale pochybuji, že se jednou kytary přestanou prodávat. Ale nejde nám o to dělat z peněz další peníze, ale o skvělé kytary.

Těch vyrábíte poměrně málo, i když skvěle navržených a zpracovaných. Dokázal byste říct, jak vypadá váš typický zákazník. Kdo si vaši takhle exkluzivní kytaru koupí?

To je asi naše jediná slabina. Máme jen tolik zaměstnanců, kolik jich máme. Když v El Cajon mají dobrý den, vyjede odtamtud tak dvě stě kytar a z Tecaty další tři, čtyři, celkem šest, sedm set kytar. To je náš strop. Každopádně máme nástroje i pro začátečníky, série Baby Taylor nebo Academy, a taky velkou skupinu kupců vyšších řad. Nedá se vypíchnout jeden typický zákazník. A neděláme jen hi-end.

Zkoumali jste svoji cílovku jako Fender? Dokážete popsat své portfolio?

Na Fender a jejich Fender Play trochu žárlím. To byl skvělý nápad a my nic takového nemáme. Máme databázi čtenářů Steel & Wood a občas, když chceme vědět víc, jim rozešleme dotazníky. Proto je jedním z našich cílů do budoucna se zákazníky mluvit přímo. Podstatnou roli hrají také kamenné obchody. Tak vždycky jdete nejdřív. Teď se samozřejmě jede víc on-line a lidé se víc ptají přímo značky. Na to se taky musíme víc připravit.

A co uskladnění nástrojů? Kolik toho jde přímo do obchodů a kolik do skladů?

Všechno jde teď do obchodů. Náš velkosklad teď trochu zeje prázdnotou. Konkrétně ze Států do Evropy jeden kontejner týdně. V Amsterodamu přistane tak deset tisíc kytar a než je předáme dál našim dealerům od Lisabonu po Moskvu, ještě je zkontrolujeme.

Jak taková kontrola probíhá?

Máme tým prodejců. Když například přijde objednávka z Prahy, projdou se skladníky velkosklad, vyberou, co je potřeba, připraví je pro údržbáře, a ti pak krabice otevřou, nástroje seřídí, naladí, zkontrolují krk a jestli všechno sedí, a pak je zapečetíme a posíláme.

Kolik času to zabere?

Šest týdnů lodí do Amsterodamu, a s trochu štěstí, když požadavek dostaneme ráno, kytary dodáme ještě ten den. Taky záleží, co všechno je v tu chvíli dostupné, ale obecně umíme být hodně rychlí.

Loni jste uvedli novou sérii. Jak tohle a Covid zamávaly s vaší distribucí?

Kampaň na Grand Theater jsme dělali v prosinci 2019 a pořád jsme jich ve velkoskladu neměli dost. Pořád se setkáváme s novými problémy, když se dodávky kytar opožďují. Máme přes dvě stě skladů po celé Evropě, které zákazníkům opakovaly, že jsou na cestě a že musejí počkat. Na druhou stranu, kytara není zboží pro rychlou spotřebu jako mléko nebo rýže. Máme čas budovat značku a odvyprávět náš příběh. Nevím jak tady, ale v Nizozemí jsou všechny obchody zavřené. Profitují jedině on-line dealeři.

Změnila se skladba vašich zákazníků potom, co trh přešel do online režimu? Vybírají si jiné kousky než předtím?

Může být, ale u kytar od pět set do pěti tisíc Euro to jistě nevíme. Novým, ručně dělaným kouskům se daří hodně, ale to je dlouhodobý trend. Je těžké říct, jestli se profil zákazníků změnil.

Fender loni hlásil větší zájem mezi začátečníky. Co Taylor?

Zatím vidíme dvě věci. Víc lidí si vybírá, protože jsou doma a možná mají čas na sobě pracovat. A další, kteří už kytaru mají, ukládají do nástroje peníze, které si dejme tomu šetřili na dovolenou nebo nové džíny. Prodávají se víc nejdražší i nejlevnější kytary.

Chystá Taylor na letošek nějakou novou sérii?

Pořád máme v záloze něco nového, ale víc vám neřeknu, protože je to těsně před dokončením. Řekněme v červnu, červenci.

Hudební trh se teď hodně proměňuje. Někteří se snaží o trvale udržitelný rozvoj, být víc šetrní k životnímu prostředí a opírat se o místní zdroje. Jak se v tomto ohledu vyvíjí Taylor?

Loni jsme uvedli na trh kytary z jasanů, které rostou v městech a bez užitku by se vykácely, protože jsou buď moc staré, nebo překážejí novostavbě. Pocházejí z Kalifornie a pomáhají nám je vybírat spolek Arboristé Západního pobřeží, kteří se o ně starají. To je případ třeba nové Builder‘s Edition 324-CE nebo prvních Grand Theater, které mají luby a zadní stranu z městského jasanu. Něco podobného podle mě uvidíte čím dál častěji. A taky v Kamerunu sázíme nové stromy, které budou k užitku za až tak padesát let. Takhle myslíme na generace, které teprve přijdou.

Když o nich mluvíte, máte už pro ně připravené učebnice?

Ještě ne, ale zvažujeme možnosti, jak to provést. To se nedá uspěchat.