Na chystaném albu Vladimíra Mišíka tikají Vteřiny, měsíce a roky

„Vy jste si všichni sedli dozadu na gauč, ale tam jsou nejvíc slyšet basy,“ varuje nás před začátkem poslechu Petr Ostrouchov a ze spočinutí v pohodlných fotelech, na nichž v SONO během nahrávání a postprodukce své hudby sedávají nejlepší čeští i zahraniční muzikanti, nás zve k přesednutí blíže ke zdroji. Vzápětí zazní vzkaz nahraný přímo Vladimírem Mišíkem, který se nakonec společné poslechovky bohužel ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit: „... přeji vám příjemný, takový obohacující poslech našeho posledního alba a až vyzdravím, budu individuálně k dispozici k rozhovorům. Mějte se pěkně, ahoj.“ Pak už Milan Cimfe stiská tlačítko play a hudební režií se rozezní první takty úvodní písně Okno v paměti.

Patnáct básní v hudebně odzbrojujícím civilu

Celá deska čítá patnáct písní, ctících v hudební i textové složce jak bluesové a rockové postupy, tak také ryzí písničkářství s jednoduchou harmonickou strukturou nebo naopak nečekané a muzikantsky zajímavé harmonické spoje s přesahem do jazzu a fusion. Píseň Milé mozkové závity je pak hrdou poctou stozvířatovskému ska. Tam všude zní Mišíkův hlas přesvědčivě a zároveň civilně – jak ve vypravěčském přednesu, tak ve frázování a vedení vokálu. Tedy tak, jak jsme zvyklí a jak máme jeho nezaměnitelnou barvu hlasu a výraz rádi.

Ve vlastních textech i ve zhudebnění básnických slov Michaela Žantovského, Josefa Kainara, Jana Skácela, Jiřího Dědečka, Františka Gellnera a v jednom případě i Tomáše Belka z kapely Sto zvířat (píseň Destiláty, na albu zařazená coby předposlední) se Vladimír Mišík vztahuje jak k obrazům z dětství (Ráno bouchly dveře), tak také k situacím a zážitkům nedávno prožitým (Metál) nebo sdílí své vize budoucnosti (Tak dobře). Slova písní působí vždy velmi současně, ať už díky zmínkám o dobře známých místech („já mířím do Vegu, kde nálada je prima“), konfliktech komunikovaných prostřednictvím technologií („Neodcházej naštvaná/moc se omlouvám/fotka je smazaná/jsem z toho špatnej.“) či třeba jemnými, přesně mířenými rýpanečky do společenských paradoxů („Na Hradě září křišťály lustrů/vše přísně hlídá historik z ÚSTRu“).

Hvězdy a stíny

Zároveń je pro spoustu z nás tvorba Vladimíra Mišíka v obecné míře uklidňujícím, nadčasovým středobodem – to je podpořeno mimo jiné i vrstevnatými, a zároveň tradice jednotlivých žánrů ctícími aranžemi. Jejich jádro při už třetí albové spolupráci tvoří studiová kapela Blue Shadows, jejímiž členy jsou kytaristé Josef Štěpánek a Petr Ostrouchov, baskytarista Matěj Belko a bubeník Martin Novák.

Ti na sebe ovšem nabalili vskutku „all-star sněhovou kouli“ dalších skvělých instrumentalistů. V promyšleně se vynořujících a v zájmu celku pak zase ustupujících stopách uslyšíte klávesistu Jana Steinsdörfera, hammondky Ondřeje Pivce, elektrickou kytaru Lukáše Martinka, kontrabas Tomáše Lišky, violoncello Hany Baborákové, trombon Štěpána Janouška, tenor saxofon Zbyňka Polívky a trubku Martina Jůzla. Barvu alba podtrhují také hvězdní zahraniční hosté, pedal steel kytarista BJ Cole a americký perkusista kubánského původu Michito Sanchez. Mezi vokaliststvem najdeme mimo jiné i Vladimírova syna Adama Mišíka či jazzovou zpěvačku Markétu Foukalovou.

Nabírání materiálu na desku probíhalo od března do června 2024 v SONO Records pod rukama mistrů zvuku Milana Cimfeho, Pavla Karlíka a Adama Karlíka. „Nahrávali jsme jako za starých časů – všichni najednou, celkem rychle a intuitivně,“ popisuje Petr Ostrouchov. „Za takovouhle koncentraci skvělých hráčů s výbornými nápady a citem pro celek jsem opravdu vděčný. Co jsme nahráli, už tak zůstalo, dodatečně se přitáčely jen zpěvy a do dvou písní dechová sekce.“

Kdo „za to“ může?

Jak materiál na nové album vznikal, přibližují jeho dva hlavní strůjci, tedy Vladimíř Mišík a Petr Ostrouchov. „Po vydání Nočního obrazu jsem byl v takovém útlumu. Bylo po covidu, přestal jsem koncertovat,“ říká Vladimír Mišík. „Ale Petr mě probral tím, že mi poslal několik demonahrávek nových písniček, a tím jsem se dostal do takového činorodějšího způsobu existování a začali jsme zase pracovat.“

Podle Petra Ostrouchova vzešel impulz naopak přímo od hlavního protagonisty: „Vláďa se mi při každé vhodné příležitosti zmínil, že má nějaké nové texty, a významně na mě při tom pomrkával. Spolupráce s ním je vždycky radostná, a tak jsem si je od něj vyžádal, vyhledal ještě pár básní, přizval do party Michaela Žantovského, jehož texty jsem vždycky měl moc rád, a kterého jsem tak trochu vytáhl z textařského důchodu, a začali jsme připravovat nové písničky.“

Záhadu, kdo přišel s návhrem na desku jako první, tedy v tuhle chvíli nejspíš nerozluštíme. Možná to byla synchronicita nápadů a vzájemné naladění. Ale – řečeno s nadsázkou – účel světí prostředky. Už 4. října se můžeme (na CD, 2-LP a digitálně v distribuci Animal Music) těšit na další skvělé české album, u kterého stojí zato sednout si do křesla a pozorně si poslechnout texty i hudbu.