Na chystaném albu Vladimíra Mišíka tikají Vteřiny, měsíce a roky
Minulý týden jsme si s partou hudebních publicistů a redaktorů udělali výlet do nouzovského studia SONO Records, abychom si společně poslechli novou desku Vladimíra Mišíka, jež má vyjít letos na podzim. Producent Petr Ostrouchov uvádí, že název alba Vteřiny, měsíce a roky vznikl teprve asi týden před naší poslechovou seancí – stejně jako finální mix nahraného materiálu. Měli jsme tedy možnost si nové písně nerušeně poslechnout úplně začerstva a pak sdílet své první dojmy.
„Vy jste si všichni sedli dozadu na gauč, ale tam jsou nejvíc slyšet basy,“ varuje nás před začátkem poslechu Petr Ostrouchov a ze spočinutí v pohodlných fotelech, na nichž v SONO během nahrávání a postprodukce své hudby sedávají nejlepší čeští i zahraniční muzikanti, nás zve k přesednutí blíže ke zdroji. Vzápětí zazní vzkaz nahraný přímo Vladimírem Mišíkem, který se nakonec společné poslechovky bohužel ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit: „... přeji vám příjemný, takový obohacující poslech našeho posledního alba a až vyzdravím, budu individuálně k dispozici k rozhovorům. Mějte se pěkně, ahoj.“ Pak už Milan Cimfe stiská tlačítko play a hudební režií se rozezní první takty úvodní písně Okno v paměti.
Patnáct básní v hudebně odzbrojujícím civilu
Celá deska čítá patnáct písní, ctících v hudební i textové složce jak bluesové a rockové postupy, tak také ryzí písničkářství s jednoduchou harmonickou strukturou nebo naopak nečekané a muzikantsky zajímavé harmonické spoje s přesahem do jazzu a fusion. Píseň Milé mozkové závity je pak hrdou poctou stozvířatovskému ska. Tam všude zní Mišíkův hlas přesvědčivě a zároveň civilně – jak ve vypravěčském přednesu, tak ve frázování a vedení vokálu. Tedy tak, jak jsme zvyklí a jak máme jeho nezaměnitelnou barvu hlasu a výraz rádi.
Ve vlastních textech i ve zhudebnění básnických slov Michaela Žantovského, Josefa Kainara, Jana Skácela, Jiřího Dědečka, Františka Gellnera a v jednom případě i Tomáše Belka z kapely Sto zvířat (píseň Destiláty, na albu zařazená coby předposlední) se Vladimír Mišík vztahuje jak k obrazům z dětství (Ráno bouchly dveře), tak také k situacím a zážitkům nedávno prožitým (Metál) nebo sdílí své vize budoucnosti (Tak dobře). Slova písní působí vždy velmi současně, ať už díky zmínkám o dobře známých místech („já mířím do Vegu, kde nálada je prima“), konfliktech komunikovaných prostřednictvím technologií („Neodcházej naštvaná/moc se omlouvám/fotka je smazaná/jsem z toho špatnej.“) či třeba jemnými, přesně mířenými rýpanečky do společenských paradoxů („Na Hradě září křišťály lustrů/vše přísně hlídá historik z ÚSTRu“).
Hvězdy a stíny
Zároveń je pro spoustu z nás tvorba Vladimíra Mišíka v obecné míře uklidňujícím, nadčasovým středobodem – to je podpořeno mimo jiné i vrstevnatými, a zároveň tradice jednotlivých žánrů ctícími aranžemi. Jejich jádro při už třetí albové spolupráci tvoří studiová kapela Blue Shadows, jejímiž členy jsou kytaristé Josef Štěpánek a Petr Ostrouchov, baskytarista Matěj Belko a bubeník Martin Novák.
Ti na sebe ovšem nabalili vskutku „all-star sněhovou kouli“ dalších skvělých instrumentalistů. V promyšleně se vynořujících a v zájmu celku pak zase ustupujících stopách uslyšíte klávesistu Jana Steinsdörfera, hammondky Ondřeje Pivce, elektrickou kytaru Lukáše Martinka, kontrabas Tomáše Lišky, violoncello Hany Baborákové, trombon Štěpána Janouška, tenor saxofon Zbyňka Polívky a trubku Martina Jůzla. Barvu alba podtrhují také hvězdní zahraniční hosté, pedal steel kytarista BJ Cole a americký perkusista kubánského původu Michito Sanchez. Mezi vokaliststvem najdeme mimo jiné i Vladimírova syna Adama Mišíka či jazzovou zpěvačku Markétu Foukalovou.
Nabírání materiálu na desku probíhalo od března do června 2024 v SONO Records pod rukama mistrů zvuku Milana Cimfeho, Pavla Karlíka a Adama Karlíka. „Nahrávali jsme jako za starých časů – všichni najednou, celkem rychle a intuitivně,“ popisuje Petr Ostrouchov. „Za takovouhle koncentraci skvělých hráčů s výbornými nápady a citem pro celek jsem opravdu vděčný. Co jsme nahráli, už tak zůstalo, dodatečně se přitáčely jen zpěvy a do dvou písní dechová sekce.“
Kdo „za to“ může?
Jak materiál na nové album vznikal, přibližují jeho dva hlavní strůjci, tedy Vladimíř Mišík a Petr Ostrouchov. „Po vydání Nočního obrazu jsem byl v takovém útlumu. Bylo po covidu, přestal jsem koncertovat,“ říká Vladimír Mišík. „Ale Petr mě probral tím, že mi poslal několik demonahrávek nových písniček, a tím jsem se dostal do takového činorodějšího způsobu existování a začali jsme zase pracovat.“
Podle Petra Ostrouchova vzešel impulz naopak přímo od hlavního protagonisty: „Vláďa se mi při každé vhodné příležitosti zmínil, že má nějaké nové texty, a významně na mě při tom pomrkával. Spolupráce s ním je vždycky radostná, a tak jsem si je od něj vyžádal, vyhledal ještě pár básní, přizval do party Michaela Žantovského, jehož texty jsem vždycky měl moc rád, a kterého jsem tak trochu vytáhl z textařského důchodu, a začali jsme připravovat nové písničky.“
Záhadu, kdo přišel s návhrem na desku jako první, tedy v tuhle chvíli nejspíš nerozluštíme. Možná to byla synchronicita nápadů a vzájemné naladění. Ale – řečeno s nadsázkou – účel světí prostředky. Už 4. října se můžeme (na CD, 2-LP a digitálně v distribuci Animal Music) těšit na další skvělé české album, u kterého stojí zato sednout si do křesla a pozorně si poslechnout texty i hudbu.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
