Na co hraje Dan Šustr (Tichá dohoda): 32 kytar, to je přece jasnej harém!

Na koncertech střídáš obvykle víc kytar. Přemýšlíš už dopředu při skládání a aranžování, pro kterou kytaru ta která písnička bude?

Dnes už jo, ale nebyl to původní záměr. Moje „sbírka“ kytar dnes čítá celkem 32 kusů – včetně akustických. Ale další už nejspíš kupovat nebudu, protože už bych je asi moc nevyužil. K úplný saturaci mojí „úchylky“ mi chybí vlastně asi už jen Firebird Non Reverse a Rickenbacker, tak možná někdy ještě toho Firebirda, ale Rick není úplně kytara do TD (možná, že by se hodil na Cizí pohled), takže nebyl zatím důvod ji kupovat.

Ta „sbírka“ vznikala postupně a de facto si ji původně vynutila praxe našeho častýho hraní v devadesátkách (cca šestnáct až dvacet koncertů měsíčně), kdy ještě fungovala spousta klubů. Hraju totiž „jako prase“, řežu do toho a často rvu struny (mimochodem, nejčastěji mi praská vedle E, H a tlustý A), takže jsem potřeboval mít na koncertech zálohu. Tak jsem začínal dokupovat „rezervní“ kytary, abych měl na co dohrát koncert.

To jsem ještě neměl svýho kytarovýho technika, kterej se o natažení nový struny postará – každej jistě chápe, že natahovat strunu uprostřed koncertu je nesmysl, protože to zastaví tempo, čili to neni žádná frajeřina, je to naopak zodpovědnej a profesionální přístup k posluchačům – i pořadatelům. Ti si přece nezaplatili za předvádění natahování struny, ale za hraní.

A tak jsem postupem času zjistil, že každá kytara má jinej charakter, jinej zvuk a že se na tu kterou píseň hodí víc tahle anebo tamta a podle toho jsem je začal nasazovat. Je to daný snímačema, konstrukcí a tak dále. Za univerzální kytary považuju Les Paul, Telecaster a Stratocaster, ale miluju pololubovky, protože to je „mezičlánek“ – přechod od lubových jazzových kytar k rockovejm „fošnám“. Jsou to „nedokonalý“ kytary a baví mě se s nima prát – kdo s koho... Třeba Chuck Berry je přepral. Navíc – výborně se s nima vazbí.

Jak jsem tedy při hraní i natáčení zjistil, že každá z těch kytar se hodí na něco jinýho, tak je tak používám – ve studiu i na pódiu. Moje „zbrojnice“ obsahuje od Stratocastera (Squier – 1990 Korea) přes Telecastera (to je ten, co na něj hraje Zuzka – je to můj vlastní custom – upravený Japonec s rozpojeným humbuckingem u krku na dva singly a podobnej zvuk jako ze Strata – s přidaným Bigsby tremolem) a japonskýho Jazzmastera a origo US Gibsony Les Paula nebo SG (taky s Bigsby) i celkem pěknou sbírku epiphoních pololubovek.

Mám ale například i jednoho „číňana“ – Gretsch Jet (černej Les Paul s Bigsby). Toho jsem si koupil trochu ze srandy „na obraz“ do klipu Zakázaný slova, ale je to solidně udělaný a tak ho teď používám doma na cvičení. Samozřejmě mám doma ve skříni pořád i svoji první elektrickou kytaru Jolana Diamant (viz TD live Rockfest 1987 nebo klip Má duše se vznáší).

K těm pololubovkám: začalo to náhodou, když jsem v roce 1993 uviděl za výlohou nějakýho malýho krámku na Moravě (kterej už asi nejspíš neexistuje) krásnou ES 335. Byla od firmy Samick. Z fleku jsem ji koupil a tím to začalo. Natočil jsem na ni v podstatě skoro celou bezejmennou desku (1994). K vidění je například v klipu ...a Bůh se dívá nebo Tulák po hvězdách. V roce 1994 jsem ji pak vyměnil za Epiphone Riviera (ale mám toho Samicka pořád doma ve skříni, samozřejmě). Stejnou Rivieru používá například kytarista od Interpolu. A pak jsem na nich ulít.

Dobrá zkušenost a historický souvislosti používání kytar značky Epiphone (Beatles a další) mi vnukla myšlenku, že je to skvělá varianta pro magora, jako jsem já, kterej miluje „chlupatej a nedokonalej“ sound a není milionář. Protože Epiphony nestojej okolo sto tisíc a protože nejsem snob (drahá kytara z nikoho lepšího kytaristu neudělá, je to stejný, jako kdyby třeba hokejisti řešili, jak drahejma hrajou hokejkama – pokud neumíš dávat góly, je ti sebedražší hokejka na...), klidně je můžu používat, čili si je za a) můžu dovolit a za b) nemusím se třást, že mi do ní někdo šlápne (i když to bych asi stejně nepřežil ani u těch Epiphonek).

V průběhu času jsem posbíral Epiphone Sheraton (ten má rovněž úpravu rozpojených humbuckingů na singly, takže může simulovat částečně i stratocastrovskej zvuk), Epiphone Casino (na ten jsem mimo jiné natáčel skladbu Já a můj pes, což je taková variace na „bítls sound“ – i náš basista Sherry si na to koupil Hofnerku violin bass), Epiphone Sheraton Union Jack (ten jsem použil nejen na natáčení alba Kladno Manchester, viz například video Tightrope – Stone Roses cover, a je rovněž vyfocenej na jeho obalu), celolubovku Epiphone ES 165 (k vidění v klipu Born in Kladno) a zatím posledním úlovkem byl úžasnej Epiphone Riviera „Big Roy“ (samozřejmě s Bigsby tremolem).

Toho jsem koupil z druhý ruky, protože už se nevyrábí, a je to přesně zvuk, kterej mi ještě chyběl. Díky třem snímačům P90 má buranskej křaplavej zvuk, kterej připomíná sedmdesátkový zkreslení (představte si začátek písně Children of the Revolution od T. Rex). Každopádně mu zase chyběj zvonivý vejšky, takže na Cizí pohled nebo Kotvu a Kříž se nehodí.

A málem bych zapomněl na svoji „čípáckou“ elektrickou 12ku Danelectro (skladba Eternita).

Označil bys momentálně některou ze svých kytar za svoji hlavní?

Tyvole, to nejde. To je přece jasnej harém! Každá kajtra má svý plusy a mínusy. Pokud bych se ale měl rozhodnout, že si mám vzít na pustej ostrov jen jednu, asi bych se rozhodoval mezi „základníma“ modelama (chronologicky) ES-335, Telecasterem, Les Paulem a Stratocasterem. A teď, babo raď!

Jak řešíš případné technické problémy s vybavením?

No, musím někam s prosíkem. Mám na to dva úžasný génie, který jsem potkal a za kterejma chodím: kytaráře Jíru Mázla (Mázl Custom Guitars) a elektrotechnika (a muzikanta – kytaristu) Slávka Šámala (4rockers), který mi vždycky nejdřív vynadaj, nalejou mi do hlavy svý rozumy a pak mi to opravěj nebo zprovozněj. Ty mi seslal snad sám Pámbu. Díky!

Jsi jeden z kytaristů, kteří se nikdy netajili svými vzory, pokud si dobře vzpomínám, byli to hlavně Jimmy Page a The Edge. Ovlivnili nějak tvůj výběr nástrojů?

Ano, to je pravda, pamatuješ si to dobře z devadesátek. Je potřeba doplnit, že to jsou ti nejdůležitější, ale samozřejmě velkej vliv na mě měl i David Gilmour, samozřejmě Jimi Hendrix nebo George Harrisson (asi i Lennon, nevím přesně, kdo hrál jaký party – třeba v I Want You nebo Come Together). Mým velkým idolem je například i Brian Setzer (z rockabilly party Stray Cats).

K tomu se váže jedna „veselá“ historka. Našel jsem nějaký jeho tutorialy na YouTube, tak jsem to chvíli zkoušel a dospěl jsem k názoru, že to nedám, že bych se musel naučit znova na kytaru – úplně jinak, tak jsem to vzdal. Jsem na to už asi starej nebo prostě blbej...

Taky nesmím zapomenout na americkýho „řepáka“ Johna Fogertyho a hlavně na Neila Younga a jeho úžasnýho Les Paula (kdo čet' jeho memoáry Waging Heavy Peace – česky vyšlo jako Hipíkovy sny – tak ví, že Neil má měněnej snímač u krku, kterej mu přines' jeho technik, a od tý doby má svůj milovanej přebústřenej sound).

Z osmdesátkovejch kytaristů mě inspirovali The Edge, Johnny Marr (The Smiths) a Stuart Adamson (Big Country). A nesmím zapomenout na svýho velkýho oblíbence – již bohužel zesnulýho –, neuvěřitelnýho kanadskýho kytaristu, skladatele a zpěváka Jeffa Healeyho. Jeho způsob „piánový“ hry na kytaru je ojedinělej a famózní. I jeho skladby. Třeba když cituje Hendrixe, připadá mi to skoro lepší – nebo možná asi spíš nějak bližší. Hendrix byl prostě UFO...

Jaký používáš na koncertech aparát? Děláš rozdíl mezi velkými pódii, jako naposledy třeba na festivalu v Trutnově, a mezi klubovým hraním?

Kdo někdy viděl Tichou dohodu (případně 2Wings), tak ví, že hraju od nepaměti na Soltona. Koupil jsem ho někdy v roce 1987 nebo 1988 od Michala Šenbauera a v průběhu věků jsem si na něm prostě vytvořil zvuk, jakej se mi líbí a se kterým jsem spokojenej, protože je to můj zvuk.

Stávaj se mi veselý příhody „z natáčení“, třeba za mnou přišel po koncertě jeden známej hudebník a nevěřícně se mě ptal: „Tos hrál fakt na tohle?!“ Nebo si zvukař zavolal svý pomocníky a se smíchem jim ukazoval dnes už historickou zástrčku DIN – pětikolík na zadním panelu – na přepínání kanálů.

Ale neměnil bych. Nevím, jestli jsem měl štěstí na nějakej speciální kus nebo jsem jen „vyhmát'“, jak ho používat, ale – opakuju – neměnil bych a nevyměním. Dokonce jsem si pořídil druhej jako back up, kterej s sebou vozím na koncerty. Solton uhraje i poměrně velký stage. Třeba teď v Trutnově jsem hrál ani ne na trojku a byl to řev. V klubech je to naopak smrtelnej apoš, musí se krotit.

Jinak vedle Soltona jsem si pořídil ještě 50W Marshall JCM 900 plus full stack – k vidění v klipu Born in Kladno. To vzniklo tak, že jsem na něj natáčel ve 3bees coververzi Have a Cigar od Floydů a když mi pak řekli, že je na prodej, tak jsem si ho koupil – nahrával jsem na něj, ne?

Mimochodem, ve studiu používám rád i místní aparáty, jsou-li k dispozici, takže například ve skladbě Offerings to the God of Speed (2Wings) jsem použil Mesa Booggie Rectifier, kterej tam měli k dispozici. V titulní skladbě Hlasitá revoluce je pak jedna z hlavních kytar natočená na Fender Hot Rod. Sám jsem si navíc coby milovník blues pořídil vlastní kombo Fender Blues Reissue a nechal si ho ještě dodělat od Slávka Šámala. To mám pro radost a „na důchod“ až budu hrát už jen blues.

Co obsahuje tvůj pedalboard?

Mám cca od 1992–94 poměrně stálou sestavu svýho pedalboardu. Obsahuje overdrive BOSS OD-1 (známej v kapele jako šustr–bústr), Compressor/Limiter Ibanez CP-9, Volume Pedal Ibanez, Tremolo Dunlop TS-1, BOSS Digital Delay DD-2, Ibanez Flanger FL-9, Chorus BOSS CE-3 a konečně kvákadlo Dunlop DH-1 Jimi Hendrix Wah. Původně jsem měl kvákadlo Ibanez WH10 V, kvákalo skvěle (ke slyšení na bezejmenném albu TD z roku 1994), ale je plastový a já ho prostě rozšláp. A samozřejmě využívám i druhej kanál Soltona na zdvojený zkreslení, tedy „neilyoungovský“ přebústření – to hlavně na sóla (Kotva a Kříž, Tulák po hvězdách), ale někdy i beglajt (například Kyselej pláč).

Díky tý sestavě efektů je moje hra tak trochu něco mezi shoegaze a baletem, protože musím po těch pedálech furt koukat a tančit po špičkách, ale už jsem si zvyk, tak to neměnim. Jak mi řekl Slávek Šámal, když mi ty efekty čistil: „Proč měnit něco, co funguje?“

Jinak „na poličce“ mám samozřejmě hafo dalších krabiček – od klasickýho starýho Electro Harmonixe Small Stone přes ty jejich novinky, jako je EH Ravish Sitar (použito v coververzi Setting Sun, album Kladno – Manchester), EH Super Pulsar (ve skladbě Achtung 30!), EH stereo Memory Man, Jim Dunlop Rotovibe nebo i modelingový pedály BOSS Fender Bassman a Fender '65 De Luxe Reverb. Tyhle efekty ale používám jen při skládání nebo při natáčení ve studiu.