Na co hraje Daniel Salontay (Longital): Nejsem průtokový ohřívač krabiček

Máš bohatou sbírku kytar. Je nějaká hlavní, na kterou momentálně hraješ koncerty s Longital?

Časy, kdy byla mojí hlavní kytarou pololubovka Migma od Franka Petera Dietricha, jsou pryč. Ale kdyby mi měla zůstat jediná ze sbírky asi třiceti kytar, byla by to tahle. Je přibližně tak stará jako já, byla se mnou v Americe, skládal a točil jsem na ni první alba, je jediná svého druhu, a dokonce jsem si ještě stačil napsat pár vět s jejím stavitelem, dokud byl naživu. Její životní příběh je mi do značné míry záhadou, ale způsob, jakým se ke mně dostala, má detektivní charakter.

Našel ji kamarád, kytarista a kytarový experimentátor Ivan Tomovič. Byla v bazaru olepená samolepící tygrovanou tapetou, dal ji tam jeden člověk, který hrál ve známé kapele a dostal se do úzkých. Víc detailů neřeknu, protože se to nehodí.

Ivan měl tehdy takové období, že kytarám rád řezal hlavy a montoval floyd rose. Když jsem ji u něj viděl, bylo mi jasné, že ji musím mít. Nechtěl jsem ale naléhat, a tak jsem mu řekl, že kdyby se jí chtěl zbavit, ať se mi ozve. Dalo mi dost velkou práci znít nezainteresovaně, protože to mnou pořádně lomcovalo. No, a Ivan mi asi po roce – dvou zavolal: „Chceš ještě tu Migmu? Já bych jí chtěl asi uříznout hlavu a namontovat floyd rose, což by asi nepřežila.“

Tak jsem získal kytaru, která mi byla na dalších asi patnáct let učitelkou. Měla svoje mouchy, hlavně ladění. Od té doby vím, že kytara musí být nedokonalá, aby mě inspirovala. Dnes je ta Migma už jen ve studiu, protože by nezvládala koncertní námahu. Její místo převzaly jiné kytary, momentálně jich na koncerty vozím čtyři až pět. Jsou vzájemně nezaměnitelné a používám je v konkrétních skladbách. Jsou to všechno kytary s příběhem, ale každý jen naznačím, jinak by to bylo strašně dlouhé.

Moje hlavní akustika je Lakewood A32 Custom. V Americe jsem totiž bydlel v Lakewoodu, bohémském předměstí Clevelandu, a shodou okolností si deset let předtím ještě mladý německý mistr Martin Seeliger prohlížel atlas světa, když zakládal svoji značku, a padl mu pohled na tohle místo. To jsem zjistil, až když jsem si tu kytaru nechal postavit, krásná náhoda. Tahle kytara jezdí na koncerty na střídačku s celomahagonovým parlorem Guild M-120, který jsem si osadil elektromagnetickým snímačem L.R. Baggs M80. Přesně tak, jako to má můj producentský hrdina Daniel Lanois, který tuto kytaru půjčil Neilu Youngovi při natáčení alba Le Noise. Poslechněte si ho a pochopíte.

Na hraní smyčcem vozím archtop Cremona Luby z roku 1956, bez níž by moje „smyčcování“ nebylo tím, čím dnes je. Našel jsem ji v celtovém pouzdře v rohu bazaru v Bratislavě a zaslechl skrz tu celtu volání. Něco mi říkalo, že tam je zajímavý obsah, a tak jsem prodavači rovnou řekl, že kupuju. Vyvalil oči, jestli si nedělám legraci. Tak jsem ji před zaplacením kvůli němu vybalil a... zatajil dech. Velice rychle jsem vytáhl nemalou požadovanou sumu, aby si to prodavač s cenou ještě nerozmyslel, protože klidně mohla být vyšší, ale já už byl ztracený. A to jsem ještě netušil, čím se mi ta kytara za nákup odvděčí.

A co elektrická kytara?

Novinkou na pódiu je tuď u mě elektrická dvanáctistrunka, i když ji mám už skoro deset let. To je další bizarní příběh. Začnu tím, že tahle konkrétní kytara se bez mého vědomí objevila v soutěži o nejošklivější kytaru na světě, kterou vypsaly časopisy Premier Guitar a Vintage Guitar Magazine ve spolupráci s butikovým výrobcem Eastman Guitars, a to v době, kdy už jsem ji vlastnil.

Visela zevnitř nad vchodem heavymetalového guitar shopu v povstaleckém městě Zvolen. Nic netuše jsem vešel, byli tam samí černí netopýři (BC Rich) a podobní živočichové. Znechuceně jsem se otočil, že půjdu pryč, když za mnou najednou vešla Shina a začala se smát, když viděla můj výraz, se kterým se dívám nahoru nad ni. Pochopila, která bije. Nad dveřmi byla na drátě zavěšená nádherná dvanáctistrunná elektrika, která měla na hlavě plíšek s nápisem Framus. Ale v německém muzeu Framus pracuje doktor historie kytar, a ten mě ubezpečil, že to Framus není, a ani nic, co by znal. Takže se mu zdálo, že je to jediná kytara svého druhu, a pogratuloval mi.

V rámci mého pátrání se fotka té kytary zřejmě dostala do Vintage Guitar Magazine. Dnes už podle bizarních snímačů vím, že je to bulharská kytara Orfeus. Ale zpátky do Zvolena. Nechtěli mi ji prodat, protože ji měli jako dekoraci a hodnota image je dnes víc než svoboda kytar. A tak jsem na pult vysypal obsah peněženky, ve které jsem měl honorář z koncertu z předcházejícího večera. Stačilo to.

Kytara vykoupená z otroctví se mi odvděčila a přinesla mi speciální ladění, ve kterém jsou tři páry nejtenčích strun (e, h, G) laděné nikoli do unisona (e, h) nebo oktávy (G), ale do kvint: eA, hE, Gd (kdyby to někoho zajímalo blíže, ať se mě zeptá). Výsledkem je konečně dvanáctka, na kterou se nedá zahrát Stairway To Heaven nebo Hotel California. Zato tam ale fungují přirozené vztahy charakteristické pro lydický modus (Lydian scale), což je jeden ze základních pilířů vysvětlení nejen moderní jazzové harmonie (kdyby to někoho zajímalo blíže, ať se mě zeptá). A tohle ladění mi v době pandemie přineslo spoustu radosti, vybuchujícího mozku a nápadů, které se pak objevily na albech Soundwalk a Dočista.

Taky hráváš na havajskou kytaru...

V maďarském Szegedu někdo prodával ikonickou havajku Resonet Arioso. To je první československá elektrofonická (jako)kytara vyráběná v Dřevokovu Blatná začátkem šedesátých let, s prvním snímačem typu mýdlová krabička, celosvětově patentovaným. Tahle kytara trochu ve stylu art deco získala ocenění na světové výstavě. Člověk z Maďarska potřeboval peníze na dřevěné palivo na zimu a já asi cítil, že si zase potřebuju lámat hlavu, tentokrát nad otevřenými laděními a technikou hraní želízkem na lapsteel.

Kromě těchhle čtyř kytar se občas na koncertech objeví Alfa Sitar, což je Jolana Alfa s plochým kamenem místo kobylky, která má zvuk sitaru, a barytonová kytara. To je buď Jolana Pedro, šestistrunná basa ze šedesátých let osazená barytonovými čtrnáctkami strunami a naladěná zdola nahoru do A D G C E A, nebo Squier Baritone Modified Jazzmaster ve stejném ladění. V projektu Zaobraz používám taky arabskou loutnu oud.

Měníš v průběhu času kytary na koncerty, aniž byste nějak zásadně měnili program?

Ani ne. Jak už jsem říkal, písničky jsou vázané na konkrétní kytary, jen v rámci určitého typu kytary mám občas na výběr ze dvou – akustické, barytonové, a dokonce i v případě té dvanáctky mám možnost vzít místo Orfeusu skvělý mahavishnovský „dvouplošník“ Epiphone G-1275, který používám v projektu Zaobraz.

Už jsi narazil na to, že často používáš při hraní na kytaru smyčec. Je na to potřeba nějaký konkrétní druh?

Začal jsem s tím v Dlhých Dieloch a v kapele Neurópa na Jolaně Neoton. Pak jsem smyčec používal i na té vzácné Migmě, ale s příchodem Cremony a objevením archtop snímače Fishman (který se právě přestal vyrábět!) jsem dostal do rukou nástroj, který mi pomohl rozvinout hlavně techniku staccata a vícehlasého hraní.

Pomalu se posouvám ke svému maximu, jehož se dá dosáhnout v rámci omezení, které u kytary vnímám. A hlavně jsem si našel na pár hodin skvělého učitele. Je jím legendární kontrabasový pedagog Eduard Vizvári. Jsem mu vděčný, že mě s tím nápadem neposlal do háje. Naopak, schválil jej a vysvětlil mi smyčec, vymyslel techniku držení pro kytaristu a navrhl efektivní cvičení – postoj, nekombinovat staccato s legatem v rámci jednoho tréninkového dne, plus pár dobrých rad do života s hudbou.

Což mi připomíná, že bych se k těm cvičením měl znovu vrátit. Ale zpátky k otázce: používám krátký, čtvrtkový smyčec francouzského typu, je to starý zrepasovaný smyčec, kopie Tournier. Věnoval mi ho jeden houslař v Německu, který mě kdysi viděl hrát na trnavském Dobrofestu smyčcem na dobro, a přijel čtyři sta kilometrů na náš koncert do Berlína, aby mi ho, nic netušícímu, věnoval. Do té doby jsem hrál lehkým čínským smyčcem, ale ten Tournier je úplně jiná liga. ¨

Na kytaru je potřeba mít těžší smyčec, protože je malý úhel vlasu vůči strunám. Všecko, co se týká mého hraní smyčcem, je výsledkem neuvěřitelných příhod a náhod, ani se mi nechce věřit, jak to do sebe zapadá. Doporučuju se podívat na dodatek Kytarové zbrojnice Maťa Mišíka na téma smyčec, kde to je všechno názorně předvedeno.

Jakou používáš aparaturu? A přizpůsobuješ ji nějak místu, kde koncertujete?

Používám standardní AER Alpha. To je malinké akustické kombo, přes které díky pedalboardu a dvoukanálovému zapojení pěkně hraje i elektrická kytara. Občas si, pokud je místo v autě, přihodím na cesty celolampový Fender Excelsior Pawn Shop, retro kombo vyráběné krátce kolem roku 2014. Má jen dva potenciomery: Volume a Tremolo. Miluju ho, protože má jeden skvělý zvuk, který se nedá pokazit kroucením.

Ve studiu mám ještě vintage kombo Music Man RD 212, což je hybrid – solid state preamp a lampový koncák. Tohle kombo má neuvěřitelný headroom, preamp téměř nezkresluje, a proto ho vyhledávají country telecasteroví hráči. Preamp a master je jen na trojce a ve studiu už opadává omítka a řinčí okna. Tohle kombo naposledy hrálo „venku“ na albu Richarda Müllera 33 a na koncertech Neuropy. Je moc těžké na nošení po schodech.

Jak vypadá tvůj koncertní pedalboard?

Pedalboard je jako malířská paleta. Prvních dvacet let jsem si vystačil jen s kvákadlem a boosterem. V poslední době se mi to začalo pod nohama množit a musel jsem si efekty uspořádat na pedalboard, aby se mi po pódiu nerozutekly. Vlastně mám momentálně pedalboardy dva a na nich tyhle krabičky:

• Barber Tone Ress (skvělý hand made paralelní kompresor, který zachovává dynamiku/attack, dá se objednat z Ameriky a pošle vám ho sám konstruktér David Barber)
• EHX Pog2 (tento sofistikovaný oktaver využívám podobně jako Jack White – na bizarní zvuky)
• EHX Freeze (okoukal jsem ho od svého oblíbeného kytaristy Billa Frisella)
• Roland Space Echo RE-20 (krásný digitální remake legendárního páskového echa se všemi jeho nedokonalostmi; externím pedálem ovládám feedback, tj. počet opakování)
• Ibanez Tube Screamer TS 10 (před více než třiceti lety se zrovna nevyráběla legendární TS-8, TS-9 nebyla zrovna na skladě, tak mám TS-10 a saturuju jí Space Echo, aby bylo měkčí než paralelně znějící zvuk kytary; krmím ho slabším napětím cca 5 V)
• Dunlop Wah Cry Baby (super hutný středový wah)
• Mesa Boogie V-Twin Tube Preamp (metalisti se v posledních dekádách tohoto zázraku zbavovali za pár šupů, protože na něm neuměli nakroutit agresivní zvuk, a tak jsem dokoupil ještě jeden V-Twin do foroty; až po letech jsem na koncertě svého guru Johna McLaughlina v Bratislavě zjistil, že ho taky používá)
• Eventide Space (tento efekt použil jako plugin producent Ondřej Ježek na albu Longital Divoko; okamžitě jsem ho koupil za těžké peníze v podobě kytarového pedálu. Vyplatilo se – v 99 % případů z něj používám jen obrovský hall Black Hole a nemůžu se ho nabažit)
• Palmer PDI 09 speaker simulator a DI box (zázrak, který mi z AER akustického komba v kombinaci s Mesa Boogie V-Twin vytvoří plnokrevné elektrické kombo)

Zapojení krabiček je trochu sofistikované: efekty jsou uspořádané ve dvou paralelních větvích přes Boss LS-2 Line Selector, který funguje jako rozbočovač na dvě větve a následný dvoustopý mixer. Jedna větev je čistý zvuk: Electro Harmonix Freeze a Pog2. Druhá větev je delayový zvuk (100 % wet) a na ní je v pořadí: Cry Baby, delay RE-20 a overdrive TS10.

Kromě pedalboardů mám pod nohama looper Ditto X4 od TC Electronics. Je to dvoustopý looper a má výborné efekty – double speed, half speed, reverse... Nepoužívám ho jako generátor přesných loopů, ale jako nástroj na vytvoření textury a chaosu. Podobně jako Bill Frisell mám rád, když mě krabičky překvapují, vyhazují z komfortní zóny a inspirují, nechci být jen otrokem (v mém případě vždycky špatně) naloopované smyčky.

Tohle je tedy současný stav. Zajímalo by mě ještě, jak často krabičky měníš.

Všechny krabičky, co jsem kdy koupil, stále mám a používám. Nejsem „průtokový ohřívač krabiček“ v tom smyslu, že koupím, pohraju si, přestane mě bavit, prodám ho. Naopak, před každou akvizicí si studuju technické specifikace, testy na YouTubu a reference muzikantů, kterých si vážím. Při té sbírce bizarních kytar si už vystačím s tímhle efektovým arzenálem. Možná...

Občas hráváš sólově, když svou hudbou ilustruješ obrazy svého otce při výstavách. Používáš na tyto příležitosti odlišné vybavení?

To je projekt Zaobraz, který vyšel na vinylu. Na něm jsem použil stejný pedalboard, jako jsem popsal. Neměním vybavení ani zapojení, je to pro mě součást nástroje, když se hraní na kytaru prolíná s formováním zvuku na krabičkách a výsledný zvuk zpětně ovlivňuje i fyzický pocit ze hry. Práce s efekty plynule přechází mezi nazkoušeným a improvizovaným způsobem, podobně jako moje hra na kytaru.

Protože Zaobraz je sólo koncert s projekcí, vozím i druhý aparát, zmíněný Fender Excelsior. Z každého komba jde jiná barva zvuku, doplňují se frekvenčně i dynamicky. Naposledy jsem takhle hrál v Kostele svatých Janů v Opavě a s komby AER a Fender Excelsior jsem utáhl celý kostel. Organizátoři se nechali slyšet, že z koncertů, co tam dosud měli, byl tenhle nejlíp zvukově spojený s prostorem.

Cílem ozvučení na každém koncertě, ať už s Longital nebo sólovém, vlastně je poslat do prostoru/sálu takový signál, který ho rozrezonuje a vytvoří reproduktor. Stěny, členitost, odrazy, klenba a výška stropu, to všecko přispívá ke zvuku a je potřeba s tím počítat a využít toho, ne to přehlušit. To je velká inspirace producentem Danielem Lanoisem. Mám rád efekty. Barvy, pedalboard a aparát jsou prodloužením nástroje a i proto v ateliéru hraju a cvičím většinu času zapojený do svých hraček. A když pak hraju bez krabiček a ozvučení, hledám a snažím se prsty z kytary dostat zvuk blízký tomu z pedalboardu a komba.