Na co hraje Ondřej Konrád: Až s kytarovým kombem to začalo být ono

V 80. letech Ondřej působil v naší tehdy nejslavnější bluesové kapele Andršt–Lipa Blues Band, s níž také natočil historicky vůbec první české bluesové album Blues z lipového dřeva. Po roce 1989 vystřídal několik dalších kapel a v pozici hosta jej můžeme slyšet z desítek alb různých žánrů, až založil s předními českými, o generaci mladšími muzikanty vlastní autorský písničkový projekt Gumbo, který se právě v těchto dnech po pauze revitalizuje. A o tom, že Ondřej rozhodně nehodlá pověsit harmoniku na hřebík, svědčí i jeho další aktuální plány, o kterých se dočtete dále.

Jaké značky harmonik používáš při koncertech? Jsi věrný jedné značce, nebo to měníš, případně testuješ?

Má obvyklá koncertní sada je doslova každej pes jiná ves – nebo spíš pestrá rajka. V časech Andršt–Lipa Blues Bandu během 80. let ji tvořily výhradně produkty firmy Hohner, historicky neznámějšího a dlouhou dobu celosvětově dominantního výrobce foukacích harmonik. Hohner byl proslulý hlavně akordeony, a v nich jsou také kovové hlásky. Ve foukacích harmonikách jsou podstatně subtilnější, ale jde o týž materiál a princip vzniku zvuku.

Když se harmoničky začaly prosazovat v blues, folku a pak v rocku a v country, zaměřili se na ně i další výrobci. A zatímco Hohner je poněkud zanedbával a kvalita nástrojů byla čím dál vachrlatější, japonská firma Tombo ve spolupráci s technicky brilantním a osobitým hráčem Leem Oskarem (Nizozemcem, který přesídlil do USA a hrál v kapele War, s níž zpíval bývalý frotman The Animals Eric Burdon) přišla s typem pojmenovaným po něm a úplně senzačním.

„Oskarky“ skvěle zněly, měly vůči rtům přívětivé plastové tělo a výměnné celé pláty s hlásky – narozdíl od starších dřevěných hohnerek, které bylo po přefouknutí potřeba piplavým pilníčkováním zkoušet doladit, ale když se plátek zlomil, harmonika letěla do popelnice. V 90. letech jsem hrál hlavně na Lee Oskar a do značné míry jsem u nich dodnes zůstal. Nezhoršily se ani o píď.

Ale tehdy se objevily také cenově dostupnější a přitom výborné čínské Huang. Několik jich mám dodnes a drží ladění a plný zvuk obdivuhodně. Pak se zjevily brazilské instrumenty Hering, vysloveně sympatické do ruky. Takže set se zase o něco obohatil.

Když si navíc v Trossingenu, kde sídlí Hohner, zřejmě uvědomili ztrátu pozice na trhu, angažovali coby vývojáře Stevea Bakera, zdatného hráče a člověka, který harmonikám skutečně rozumí. Takže se zjevily nové a už zase poctivě dělané typy, které si tudíž taky kupuju.

A pozor – po sjednocení Německa povstala z popela někdejšího NDR firma Seydel (zřejmě zrestituovaná), která s harmonikami podobně jako Hohner začala už kolem poloviny 19. století. Produkuje prvotřídní instrumenty, ukázkově německou práci. I na ně velmi rád hraju.

A konečně mám několik novějších modelů další japonské značky Suzuki, jak plastových, tak z kvalitního dřeva. Tudíž když potřebuju nebo prostě chci nový nástroj, mám na výběr. Vyjma Huangu a Heringu, ty z Evropy vycouvaly a je nutné si je případně objednat. Což je ale vždycky zajíc v pytli, jsem navyklý vybírat z několika exemplářů přímo v obchodě. Není kus jako kus.

Samozřejmě jsou harmonikáři preferující jedinou značku. Někteří se dokonce stali „továrními jezdci“ s gratis instrumenty a servisem. Jelikož jsem natočil takovou spoustu snímků na desky už od 80. let, a doslova s kdekým včetně hodně zvučných jmen, občas se kolegové diví, jak to, že nejsem hráč některé firmy. No, to by musela sama ozvat, což je nepravděpodobné. A podnikat pro to cosi sám od sebe, na to zrovna nejsem. Navíc by můj set ztratil tu krásnou rajkovitost.

Hráváš i na chromatickou harmoniku. Tu máš jakou?

Na rozdíl od diatonických harmonik, běžných v blues, folku a rocku, u chromatických harmonik s posuvným registrem – na které se dá hrát i velmi sofistikovaný jazz nebo třeba etudy ke studiu vážné hudby, pokud to někomu nepřipadá perverzní – si Hohner vždycky dával záležet. Jsou to nástroje vyšší třídy, ne pro občasně hrající amatéry. Takže jsou podstatně dražší.

Čili Hohner dlouho neměl vážnější konkurenci. Až dneska existují špičkové chromatiky od Suzuki nebo Seydel. A na hohnerky hráli jazzový maestro Toots Thielemans a geniálně Stevie Wonder (ten ovšem výhradně na největší, čtyřktávovou). Mám například Seydel Chromatic De Luxe s elegantním soundem. A vícero hohnerek. Fajn je Hard Bopper (s nápisem, že na takové hrál právě Thielemans). A s diatonikou rozsahem totožná, nicméně půltónová Chromonica 260 zní jak dobře naložený čert.

Patříš mezi „elektrické hráče“. Jakou máš aparaturu? A měníš ji podle prostoru, ve kterém hraješ?

Počátkem 80. let mě začalo žrát, že ani za prase nemůžu dosáhnout soundu, jaký jsem znal z desek Little Waltera, Paula Butterfielda a dalších. A bylo nutné s tím něco učinit. Hrát jenom přilepený na mikrofon do zpěvové aparatury zdaleka nestačilo. Zvlášť vedle se skvělým zvukem kvílejícího Luboše Andršta. Ale netušil jsem, jak na to. Byla tu železná opona a informační bariéra. A tak jsem instinktivně začal zkoušet zapojovat mikrofon do kytarových komb. A wow! To se zdálo být ono!

Brzy jsem pak přišel na to, že ideální je lampové a vůbec nejvíc mi vyhovovaly Fendery – a při tom už zůstalo. Až po letech jsem zjistil, že právě Fendery užívali všichni ti mí obdivovaní mistři. Takže mám Princeton Reverb, kus ještě z počátku 70. let. Brzy nato se Princetony nadlouho přestaly vyrábět a firma se k nim vrátila až před pár roky. A vlastním také elektronkového Fendera Super Champ XD – o něco slabší, ale vydařený model. Jsem zvyklý přidávat malinko hallu a Super Champ sice nemá pružinový, nicméně jeho digitální mi na nervy nejde. Musí se s ním ovšem opatrně. Stejně jako s pružinami.

A konečně jsem si napůl pro legraci pořídil trpaslíčka Roland Micro Cube. Mezi harmonikáři jde o oblíbené malovýkonové kombíčko, vhodné i pro buskery, neboť se dá napájet také jenom tužkovými bateriemi. A přestože je tranzistorové, má přirozeně lehce nakouřený zvuk, blížící se „lampáči“. Rolanda ale vytáhnu víceméně, jen když jde o vysloveně komorní hraní. Jinak podle velikosti sálu Fendery.

K harmonice také neodmyslitelně patří mikrofon. Máš nějaký speciální?

Už dávno jsem přilnul k Shure 545 SD Udinyne III, krásně vyváženému od hloubek k výškám. Je to vlastně ten samý mikrofon, na který hrával můj první vzor Paul Butterfield. Měl jsem svého času – u nás zaručeně první, stejně jako kombo – i proslulá harmonikářská „vajíčka“, Shure Green Bullet a Astatics. Ale nějak mě jejich ostrý, nakreslený zvuk přestal bavit. Green Bullet je navíc nepříjemně těžký do ruky.

Ovšem hrát se dá i na běžné Shury, nástrojový SM 57 nebo zpěvový SM 58. Použitelných mikrofonů je víc, vyzkoušel jsem jich docela dost, na koncertech i ve studiu. Podle mého na nich záleží o něco méně než na kombu. A na kombu zas méně než na hráči!

Jsi známý tím, že při hře používáš efekty. To ale asi nejsou speciální pro harmoniku, že? Jaké tedy máš?

Jasně, to jsou všechno kytarové krabičky a pedály. Začal jsem s wah-wah, měl jsem několik typů, včetně Colour Soundu, který je zábavný tím, že je zapojený naopak – při došlápnutí minimum, při otevřením pedálu maximum kváku. Ale nakonec jsem zakotvil u klasického dunlupovského Cry Baby. Kromě toho používám oktáver Sub'n'Up (TC Electronic), dále MXR micro chorus, rotorový efekt Lester K (Electro-Harmonix). A celý zvuk přikrmuju boosterem Box Of Rock (ZVEX).

Tím výčet nekončí, ale další „pastičky“ ještě nemám tak zmáknuté, takže s nimi zatím na koncertech neoperuju. A taky je můj pedalboard momentálně zaplněný a nic se mi z něj nechce vyhodit. Zatím. Ani se tahat s větším. Zatím!

Je ovšem třeba dodat, že některé efekty přijdou ke slovu třeba jen jedenkrát za večer a na pár taktů. Nebo taky úplně ostrouhají. Má se s nimi šetřit.

Hraješ či pravidelně hostuješ v několika stylově vlastně docela rozdílných kapelách – ve víceméně rockovém Blues Sessionu, ve folkrockovém Mrakoplaši Light, obnovuješ činnost svého blues-písničkářského Gumba a připravuješ se dokonce na jazzový projekt s brněnskou kapelou Four In Blue saxofonisty Radka Zapadla s kytaristou Vilémem Spilkou. Zajímalo by mě, jestli nějak svoje vybavení přizpůsobuješ stylu, který zrovna hraješ.

Spíš jde o to, co a jak kde nasadit. Třeba s akustickými kytarami se pěkně pojí efekt simulující otáčení zvukovodu v kombu Leslie, určeném k varhanům. A můj Lester K má také dvě přeřazovatelné „rychlosti“, tedy v jeho případě frekvence, které se jako mechanický rotor také rozjížději a zase zpomalují. To mě baví velmi. A když se do toho jindy zase opře elektrická kapela s basou a bicíma, můžu ad libitum kvákat nebo na sólo zapnout decentně nastavený chorus. MXR je super.

Není ovšem vyloučené, že mě efekty časem omrzí – i když pár jich mám už poměrně dlouho a další tu a tam přibývají. Nojo, muzikanti jsou hračičkáři. Zvlášť pokud jde o zvuk. Co jinýho taky přece vyluzujou?