Na co hrají britští glamrockeři The Darkness

Málokterá kapela v uplynulých dvou dekádách dokázala masově zaujmout posluchače i odbornou kritiku už svým debutovým albem. Jednou z výjimek je britská glamrocková parta The Darkness, jejíž první album Permission to Land, vydané v roce 2003, začalo po pár týdnech okupovat přední místa ostrovních hudebních žebříčků, poté v Británii získalo čtyřnásobnou platinu za 1 300 000 prodaných nosičů a v následujícím roce si kapela odnesla rovnou tři prestižní ocenění Brit Awards za nejlepší britskou skupinu, rockovou událost roku a nejlepší britské album.

U zrodu The Darkness stál v roce 1999 excentrický zpěvák a kytarista Justin Hawkins se svým bratrem a kytaristou Danem, kteří přizvali ke spolupráci rytmiku ve složení Frankie Poullain - basa a Ed Graham - bubny. Masivní úspěch prvotiny s hity jako I Believe in a Thing Called Love, Growing on Me nebo Get Your Hands off My Woman, společně s živelnými koncerty podpořenými pódiovými kreacemi a svéráznými vtípky frontmana Justina Hawkinse kapele zajistily účast na velkém turné Metallicy Summer Sanitarium Tour 2003 a pár měsíců po návratu obdrželi i dvě ceny renomovaného rockového magazínu Kerrang!

Následující CD One Way Ticket to Hell ...and Back, natočené v roce 2005 pod taktovnou producenta Roye Thomase Bakera známého spoluprací s Queen, sice prodejních čísel debutu nedosahovalo, ale kapela odjela úspěšné turné po Anglii a Severním Irsku a poté i velkou šňůru zahrnující Austrálii, Japonsko a kontinentální Evropu.

O půl roku později některá hudební média oznamovala, že kapela se chystá k natočení dalšího alba, ale skutečnost byla úplně jiná - Justin Hawkins byl hospitalizován kvůli problémům s alkoholem a kokainem. Po návratu z léčebny oznámil odchod od The Darkness a vznik nové formace The Stone Gods a poté paralelně hrál i v kapele Hot Leg.

Reunion The Darkness přišel o tři roky později, kdy se zakládající členové opět sešli, aby odehráli několik klubových vystoupení, které završili koncertem na festivalu Download. V srpnu 2012 vychází studiová trojka Hot Cakes doprovázené několika šňůrami včetně role předskokanů na turné Lady Gaga The Born This Way Ball.

Zatím poslední počinem je deska Last of Our Kind (2015) vydaná pod vlastním labelem Canary Dwarf Records, kde Eda Grahama vystřídala za soupravou bubenice Emily Dolan Davies. Následující popis pódiového vybavení kytaristů Justina a Dana Hawkinse a basisty Frankieho Poullaina se vztahuje k letošní jarní části americké šňůry, která předcházela současné letní sérii evropských koncertů, mezi něž patřilo i vystoupení na TopFestu ve slovenských Piešťanech.

Justin Hawkins

Kytary:

Vzhledem k tomu, že přeprava technického zázemí kapely přes oceán není vůbec levnou záležitostí, si Justin Hawkins vybral pro americkou část turné pouze dva nástroje ze své rozsáhlé sbírky a to Gibsony Les Paul Custom z roku 2001. Obě kytary v bílém laku nejsou nijak modifikovány a mění se pouze při jiném typu ladění nebo prasklé struně.

Zesilovače a boxy:

Justin je sice dlouholetým zastáncem starších Marshallů Plexi 1959 Super Lead, ale tentokrát dal přednost podobně koncipovanému zesilovači Wizard Modern Classic II a záloze v podobě hlavy EVH 5150 III, kterou si včetně boxů 4x12 Marshall X osazených Celestiony Greenback půjčil až na území USA.

Efekty:

V pedalboardu najdeme notoricky známé efekty začínající u ladičky Boss TU-3 odkud jde signál do kvákadla Dunlop Cry Baby, Diamond Compressoru, starého "whiteface" modelu distortionu Pro Co RAT a analogového delaye Boss DM-2.

Dan Hawkins

Kytary:

V současné době je pro Hawkinse nejpoužívanějším nástrojem Gibson Les Paul Standard 2000 v přírodním burstu. Model s přezdívkou Duna, jež odkazuje na Hawkinsův oblíbený sci-fi film Davida Lynche, používá už od vzniku kapely a jedinou úpravu představuje struník a kobylka od firmy TonePros.

Druhý Gibson Les Paul Standard 2000 ve světlejším burstu je naladěn do drop D a třetím Standardem je kousek z roku 1997 v třešňovém transparentním laku, který má oproti dvěma předchozím Gibsonům výrazně ostřejší zvuk. Kytary jsou osazeny strunami Ernie Ball Beefy Slinky o síle .011 až .054.

Zesilovače a boxy:

Hlavním aparátem byl osvědčený stowattový Marshall Plexi 1959 Super Lead, ke kterému se v sólech nebo zatlumených zkreslených beglajtech přimíchával signál ze zesilovače Friedman Small Box Head. Sestavu doplňovaly boxy Marshall 4x12 X osazené reproduktory Celestion Greenback G12M-25.

Efekty:

V zakázkovém pedalboardu je umístěna chromatická ladička Boss TU-3, overdrive Mike Hill Services MH-808, Ibanez Tubescreamer TS-808, starší Marshall Drive Master, Boss DS-2 Turbo Distortion, Wampler Faux Tape Echo, dvoukanálový fuzz Devi Ever Shoe Gazer, MXR Uni-Vibe a delay TC Electronic Flashback X4. Většina efektů je zapojena do samostatných smyček a jejich kombinace jsou aktivovány speciálním kontrolerem.

Frankie Poullain

Baskytary:

Pomyslnou jedničkou je Gibson Thunderbird "Brown Bastard" z roku 1990 s několikrát ulomenou a znovu lepenou hlavicí, vybavený dnes už nevyráběnými humbuckery. Druhým Thunderbirdem je model z roku 2009 v bílém laku, který má podle Poullainových slov výrazně středový sound. Třetí nástroj Gibson 50th Anniversaty Thunderbird 2013 ve zlatém laku preferuje pokud potřebuje ve zvuku více výšek. Všechny basy jsou potaženy strunami Ernie Ball Hybrid Slinky Rounwound o síle .045 až .0105

Zesilovače a boxy:

Pro Poullaina jsou typické hlavy Hiwatt, ale na této šňůře využíval jednoduchou sestavu skládající se z celolampového dvoukanálového zesilovače Orange AD200 MK3 se čtyřmi výkonovými elektronkami KT88 a klasického kabinetu Ampeg 8x10 AV s výkonem 800 Wattů.

Efekty:

Jediným Poullainovým efektem byla na letošních amerických koncertech předzesilovací krabička Aguilar Tone Hammer se čtyřpásmovými korekcemi, která nakopává vstup Orange a zároveň pročisťuje a zpevňuje nejnižší basová pásma.