Na co hrají struneři ze Stone Temple Pilots

Historie kalifornského kvarteta Stone Temple Pilots, v jehož hudbě najdeme směsici hard rocku, grunge, alternativy a heavy metalu, sahá až do roku 1985. Kromě sedmi studiových alb, doplněných výběrovým CD/DVD, mají dnes tito už vlastně veteráni rockové scény na svém kontě také řadu prestižních ocenění Billboard Awards, AMA, Grammy nebo MTV.

Personální obsazení kapely se definitivně konsolidovalo v roce 1989 a Stone Tempe Pilots (do té doby fungující pod názvem Mighty Joe Young) ve složení Scott Weiland – zpěv, Dean DeLeo – kytara, Robert DeLeo – basa a Eric Kretz – bicí, začali objíždět kluby domovského San Diega a přilehlých lokalit jižní Kalifornie.

V roce 1992 přišel zlom v podobě debutového alba Core s peckami Plush, Creep, Sex Type Thing nebo Wicked Garden, jenž kapelu katapultovalo mezi světovou elitu a později obdrželo osminásobnou platinu. Během následujících devíti let STP natočili další čtyři studiová CD, zakončená dlouhou pauzou v letech 2002 až 2008, kterou label Atlantic Records částečně vyplnil vydáním výběrové kolekce Thank You (2003).

Po tomto období, kdy se jednotliví členové věnovali vlastním projektům, oznámila kapela návrat v původní sestavě, ale u Scotta Weilanda se začaly naplno projevovat zdravotní problémy spojené s drogovou závislostí a v květnu 2013 na jeho post nastupuje zpěvák Linkin Park Chester Bennington, který v STP vydrží do roku 2015.

Následně dostávají události týkající bývalých frontmanů STP tragický spád – necelý měsíc po Benningtonově odchodu umírá Weiland a o dva roky později spáchá Bennington ve svém domě sebevraždu. Zbylé trio se přesto rozhodne pokračovat s novým zpěvákem Jeffem Guttem a prvním výsledkem jsou skladby Meadow a Roll Me Under předznamenávající druhé (!) eponymní CD Stone Temple Pilots, které vyšlo v březnu letošního roku.

Následující popis gearu kytaristy Deana DeLea a jeho bratra basisty Roberta DeLea se vztahuje především k jejich současnému pódiovému vybavení, nicméně část informací se týká také nástrojů a aparátů použitých při nahrávání nejnovějšího alba.

Dean DeLeo

Kytary

Koncertní kytarový case Deana DeLea obsahuje hned pět kousků Gibson Les Paul Standard (všechny vyrobeny v roce 1988), dva modely Fender Telecaster z 60. let, dvojici Tele speciálů Nelson Guitarwerks T-Classics vyrobené kytarářem a současným DeLeovým kytarovým technikem Brucem Nelsonem a stejný počet pololubových PRS McCarty Semi-Hollow, které díky integrovaným piezo snímačům využívá především pro akustické party.

Ve studiu k těmto nástrojům přibyl Fender ’60s Telecaster s vibratem Bigsby, ’56 Danelectro U2 s lipstick snímači, Strat Nelson Guitarwerks S-style, vintage verze kytar značek Kay nebo Kustom, Gretsch Country Gentleman a akustiky Gibson J-50 (50. léta) a Martin 0-18.

Na el. kytarách má nejčastěji nataženy struny Dunlop DESBN1046 Super Bright (.010–.046), pro bottleneckové pasáže slouží Dunlop Chrome Guitar Slide 318 a oblíbenými trsátky jsou Dunlop Delrin 500 Heavy.

Zesilovače a boxy

Základem pódiového aparátu je rack s dnes už nevyráběným tříkanálovým předzesilovačem Demeter TGP-3 a výkon 2x100 W poskytuje koncový stupeň VHT 2100 Classic osazený elektronkami EL-34, zapojený do dvou boxů Marshall 1960AV 4x12 s reproduktory Celestion Vintage 30. Sestavu doplňuje kombo Vox AC30 s repry Celestion Alnico Blue, umístěné většinou mezi oběma kabinety Marshall. Jednotlivé větve power-ampu VHT jsou přepnuty do 50 W režimu s výstupy 16 Ohm.

Efekty

Signál z kytary vede do pedalboardu s bufferem MXR MC406 CAE, kvákadlem Dunlop GCB95F Cry Baby Classic, vintage chorusem Boss CE-1 Chorus Ensemble a zkreslením SIB Varidrive Tube Overdrive Distortion. V racku je umístěn také programovatelný multiefekt Rocktron Intelliverb, zapojený do efektové smyčky preampu a určený hlavně pro delaye nebo reverby. Celý systém je ovládán MIDI kontrolerem RJM Music Mastermind GT/10.

Robert DeLeo

Baskytary

Robert DeLeo byl dlouholetým příznivcem nástrojů firmy Schecter, ale v poslední době dává na pódiu přednost čtyřstrunnému custom modelu Nelson Guitarwerks. Basa z dílny Bruce Nelsona vychází tvarově z klasického Fenderu Precision a je osazena snímači Lollar P a J (střední půlený single a kobylkový model ala Jazz Bass), ovládanými samostatnými potenciometry hlasitosti a master levelem.

Ke korpusu z jednoho kusu výběrové olše je pomocí 6 vrutů přišroubován javorový krk s hmatníkem z indického palisandru s pražci z nerezové oceli, struny jsou ukotveny skrz tělo přes kobylku s mosaznými kameny, rezonanci ovlivňuje zapuštěný ocelový sustain-blok a pro rychlou změnu ladění má struna E strojek Hipshot Bass Xtender.

Ve studiu byl využit také starý Fender Precision z roku 1965, někdy v kombinaci s efekty Electro-Harmonix Bass Micro Synth nebo Maestro BB-1 Bass Brassmaster fuzz, nechyběl tradiční Fender Jazz Bass z roku 1972, dva Rickenbackery 4001 (r.v. 1971 a 1976) a Fender Telecaster Bass 1974. Na většině nástrojů byly nataženy struny D’Addario EXL160 Nickel Wound Medium (.050–.105).

Zesilovače a boxy

Koncertní signálový řetězec tvoří rackový preamp/multiefekt Line 6 Bass POD XT Pro s koncovým tranzistorovým stereo zesilovačem QSC PLX1602 o výkonu 2x500W / 4 Ohmy (bridge: 1x 1 600 W / 4 Ohmy) a dvojice kabinetů Ampeg SVT-810E (800W). Při nahrávání CD se výbava rozrostla o lampová vintage komba Ampeg B-15N z roku 1967 a Ampeg VT-22 100W 2x12 ze 70. let, která byla snímána mikrofonem Neumann U67.

Efekty

Kromě zmíněného modeleru Line 6 Bass POD XT Pro je součástí racku napájecí jednotka Furman PL-8 Power Conditioner a přenos zvuku obstarává dvoukanálový bezdrátový systém Shure ULXD4D.