Na hudbu není nikdy pozdě

Léta praxe, cvičení, zkušeností, hledání a bádání jsou nenahraditelná. Na muzikantské dovednosti mají léta nesporný vliv, a to přinejmenším v jistotě. Je to nakonec nervozita, která bývá často překážkou výkonu. Příkladem může být první, druhé, třetí nahrávání ve studiu. Doma a na zkoušce všechno klape, party jsou hratelné na první dobrou, ve studiu je to ale jiná písnička. Je to dáno tím, že zkušenost s nějakou situací nás připravuje na budoucnost, takže praxe a odehraná léta jsou často opravdu důležitá, ne-li klíčová. Cílem článku je ale ukázat, že patrně neexistuje nic jako citlivé (nebo tzv. senzitivní) období pro učení se hudebnímu řemeslu. Nemusí tak zoufat ten, kdo neměl v dětství podporu rodičů (i když možná trochu ano) nebo jeho zaměření bylo od hudby daleko vzdálené. Ať už člověk ve dvaceti jako student, ve třiceti jako mladý rodič, ve čtyřiceti jako hledač odreagování a nového směřování, nebo později, je startovací čára pravděpodobně úplně stejná jako kdyby začal jindy. Je stejně hrbolatá, stejně rovná, stejně obtížná i snadná. Do hlavy jde hudba pořád stejně, nehledě na věk.

Neexistuje nic jako senzitivní období pro učení se hudebnímu řemeslu

Mylná domněnka, že s hudbou musíme začít jako děti v útlém věku, aby měla naše snaha nějaký smysl, má pravděpodobně větší počet důvodů. Prvním může být představa o klasickém vzdělávání, kam hudební vzdělání patří. Pro některé rodiče je standard, že dítě pošle do zušky, aby se naučilo základům, hledalo si vztah k hudbě a rozvíjelo se. Všechna čest tomuto přístupu, dává svým způsobem smysl. Pokud dítě chce a dostane se ke kvalitnímu zdroji znalostí. Takový přístup ale dává pocit, že člověk musí být k hudbě vedený od mládí, aby pro ni měl ty správné základy. Druhým důvodem může být jakási vývojová představa, že člověk se naučí slyšet hudbu jen jako malý. Pokud se tak nestane, nemá v budoucím životě moc velkou šanci. Tento omyl možná pramení z pozorovaných situací, kdy se malé dítě nenaučí mluvit (někteří možná znají případy  tzv. vlčích dětí) a v pozdějším věku je schopnost mluvení buď omezená, daleko za vrstevníky, nebo úplně ztracená. Takové senzitivní období pro mluvení a jazyk trvá u dítěte přibližně do šesti let. Zdá se však, že pro hudbu a hudební vzdělávání to neplatí. Použití takové analogie je tudíž zcestné, jak naznačují i výsledky nedávné studie. Na co se výzkumníci zaměřili a na co přišli?

Souvisí to, kdy začnu hrát s tím, jak dobrý můžu být muzikant?

Vybrali dvě skupiny lidí. První byla skupina složená z profesionální muzikantů, druhá byla skupina hudebně angažovaných dvojčat. Pro obě skupiny výzkumníci zjišťovali, kdy začal daný člověk hrát na hudební nástroj, jak dlouho cvičí, jaké má hudební schopnosti (sluch, melodičnost, rytmika) a také jeho hudební úspěchy. Důvodem pro zařazení skupiny dvojčat do výzkumu byl, že tato skupina umožňuje zjistit, jaký vliv má na hudební schopnosti a úspěchy rodinné prostředí a dědičnost, pokud „odečteme“ vliv začátku a délky hraní.

Délka hraní docela jistě souvisí s hudebním úspěchem

Podle původního očekávání výsledky na skupině profesionálních muzikantů nejdříve naznačovaly, že začátek i délka hraní docela jistě souvisí s lepšími hudebními schopnostmi i úspěchem. Délka hudební kariéry tedy souvisí s hudebními schopnostmi a úspěchy. Což je docela očekávané. Jak uvádím na začátku, už jen intuicí a odhadem je možné se domnívat, že praxe dělá mistra. Co je ale zajímavé – pokud výzkumníci „odečetli“ efekt délky hraní a brali v potaz pouze období, když se člověk začal hudbě věnovat, souvislost s úspěchem zmizela. Délka hraní tak pravděpodobně (v obecné rovině) souvisí pouze s hudebními úspěchy, zatímco období začátku hraní může souviset s hudebními schopnostmi.

Co z toho plyne? Praxe a úspěch jdou v hudební branži ruku v ruce. Důvody studie neuvádí a nezkoumá, ale nebude tak těžké nějaké vymyslet. Více známostí, více příležitostí se prosadit, větší šance, že si za delší dobu muzikanta někdo všimne, nebo že složí populární song. Délka hraní tedy souvisí s úspěchem. Takový výsledek ale neodpovídá na původní otázku, která se ptá, zda souvisí to, kdy začnu hrát s tím, jak dobrý můžu být muzikant?

Uvedené výsledky naznačují, že hudební schopnosti souvisí s tím, kdy člověk s hraním začne. Takový výsledek se objevil v řadě jiných studií a podporuje tedy to, že je žádoucí začít v dětství. Není to ale tak. Alespoň ne úplně. Zmíněná studie právě proto zahrnula do výzkumu také skupinu hudebně angažovaných dvojčat, která umožnila provést takovou analýzu „očišťující“ hudební schopnosti od vlivu začátku hraní a ukázala vliv rodinného prostředí a dědičnosti. Faktory prostředí a dědičnosti naneštěstí nelze dost dobře oddělit, tak je budu nazývat pro jednoduchost vliv rodiny. Co bylo výsledkem? Začátek hraní má na hudební schopnosti zanedbatelný vliv, naopak vliv rodiny je zcela klíčový. Znamená to tedy, že pokud mě rodiče k hudbě nevedou, tak nemám šanci? Ne tak úplně.

Nezáleží na tom, kdy začnete hrát, ale jaké podporující podmínky při začátku hraní máte

Vliv rodiny je pro hudební schopnosti, zdá se, zásadní. Vysvětluje, proč se lidé ve svých hudebních schopnostech liší, přestože začnou ve stejném věku. Studie neodpovídá na otázku, proč to tak je a co s tím můžeme dělat. Říká jen, že moc nesejde na tom, kdy s hraním člověk začne. Kdybych měl výsledky interpretovat trochu po svém, tak studie vlastně říká, že nesejde na tom, kdy s hraním člověk začne, ale na tom, jak podporující podmínky při začátku hraní má. Což je úžasné zjištění, protože dává člověku příležitost alespoň částečně ovlivnit, jakých hudebních schopností dosáhneme. Věk ovlivnit nejde, prostě plyne dál a dál a není návratu. Pokud by tedy platila existence senzitivního období pro hudbu, leckdo by promrhal potenciál svých hudebních vloh. Takto může každý začít kdykoliv, uzpůsobit své podmínky tak, aby mohl své hudební schopnosti rozvíjet a čas… čas je rozhodující nejspíš „jen“ pro hudební úspěch.

Tento text vyšel u příležitosti letos už 11. narozenin Frontmana, kdy se ohlížíme za inspirativními články magazínu. Poprvé byl text zveřejněn 7. dubna 2021.