Nils Lofgren

Na jaké kytary hrají nejlepší kytaristé světa 10-11

Energický a neúnavný sólový kytarista, americká legenda, která prošla kapelami Crazy Horse, Grin, a již tři desetiletí jedna z osobností E Street Bandu, to je Nils Lofgren. Pokud jste někdy slyšeli, ale hlavně viděli jeho kytarová sóla, nemůžete je dostat z hlavy. O dvě desetiletí mladší John Mayer sice působí klidnějším dojmem, nicméně jeho žánrový rozsah tvorby je podobný – pop, rock, country, blues a akustický rock s jazzovými vlivy, to je doména, ve které působí sebejistě a přesvědčivě.

Nils Lofgren

V srpnu 2014 vyšel na labelu Fantasy desetidiskový audio/video set, mapující 45 let kariéry amerického kytaristy a skladatele Nilse Lofgrena. Tento zručný muzikant je známý nejen jako kytarista v kapelách Neila Younga, Ringo Starra a Bruce Springsteena, ale také jako sólový zpěvák a hráč na akordeon, dobro, steel kytaru a banjo.

Prvním nástrojem tohoto rodáka z Chicaga byl klasický akordeon, na který se učil již od pěti let a vydržel u něj až do svých patnácti. Navzdory studiu vážné hudby a jazzu v sobě objevil vášeň pro rock a začal hrát na elektrickou kytaru a piáno. V sedmnácti letech postavil svou první kapelu Grin, která o tři roky později dostala nahrávací smlouvu na desku - díky tomu, že Nils jako devatenáctiletý mladík naskočil do rozjeté kapely Crazy Horse Neila Younga, kde si udělal jméno a dobré muzikantské renomé. Kapela Grin ukončila svou kariéru v roce 1974 po natočení druhého alba.

Lofgren se poté realizoval na svém prvním sólovém albu, které sklidilo u kritiků velký úspěch. Jon Landau v časopise Rolling Stone napsal o tomto albu: Husarský kousek Nilse Lofgrena – neuvěřitelná vitalita a odzbrojující lehkost čiší z každé písně. O 32 let později byla tato nahrávka zmiňována ve stejném časopise jako jedno z nejlepších alb roku 1975. Další Nilsova alba si stále držela vysokou laťku a oblíbenost, jeho písně se staly hity i v rádiích. Postavil si vlastní kapelu, kam přizval svého bratra Toma na post rytmické kytary. Jeho koncerty se staly velikou podívanou také díky jeho showmanství – při sólu na kytaru skákal na trampolíně, točil se kolem dokola a vyhazoval kytaru do vzduchu, aniž by přitom zahrál jediný falešný tón.

V roce 1984 se připojil k E-Street Bandu Bruce Springsteena, jako náhrada za Steve Van Zandta. Jeho dlouhá a dynamická sóla se staly ozdobou Springsteenových písní a do kapely skvěle zapadl muzikantsky i lidsky. Mezi lety 1989 a 1999, kdy měl E-Street band odmlku, působil jako sólový kytarista na nahrávkách Lou Gramma z Foreigners, v různých hudebních projektech, a také jako hudební skladatel a režisér CableAce Awards (1991 – 1995). Od roku 2000 hraje s E-Street Bandem na všech turné i ve studiu, občas si "odskočí" do All-Starr bandu Ringo Starra, nahrává svoje album (Sacred Weapon, 2006) natáčí DVD (Nils Lofgren and friends Live), hraje na projektech svých přátel (Last man standing Live s Jerry Lee Lewisem).


Když Nils mluví o své první kytaře, napřed se smíchem zmíní jednu patnáctidolarovou kytaru z obchodního domu Sears and Roebuck, kterou prý ale nemůže nazvat nástrojem. Díky svým vzorům Hendrixovi a Beckovi se ovšem okamžitě zamiloval do obou nejznámějších tvarů Fender – Telecaster a Stratocaster. První jmenovanou si pořídil v roce 1964 a byl to jeho první "oficiální" nástroj. Dalšími pak byly Fender Stratocaster model 1961 a Fender Jazzmaster ´56. Jako každý správný kytarista nezapomněl ani na značku Gibson - v jeho sbírce jsou Gibson Les Paul 1952 Goldtop, Gibson SG Cherry red (hrál na ní během Magic Tour s E-Street bandem), Epiphone Les Paul (tuto kytaru používal s kapelou Ringo Starra) a také Gibson Flying V (když v roce 2001 obnovil svou kapelu Grin). Během turné Working on a Dream používal také dvoukrkou kytaru Fender Stratocaster Custom Double-neck, s jedním šestistrunným a jedním dvanáctistrunným krkem. Z pololubových kytar si vybral osvědčenou newyorkskou firmu Gretsch, konkrétně modely Gretsch Black Falcon, a "lespaulovskou" Gretsch White Penguin. Mezi akustickými kytarami je jeho oblíbeným modelem Martin D-18, kterou mu daroval Neil Young. Používá ale i japonské Takamine EF508C a EF341SC nebo Gibson L-10. V jeho sbírce pódiových nástrojů nechybí ani pedal steel kytara Carter a resonator Owens/Zeta.

John Mayer

Americký skladatel, zpěvák a kytarista, a dosud sedminásobný držitel cen Grammy se narodil v roce 1977 v Connecticutu. V dětství ho okouzlil kytarový výstup Michaela J. Foxe ve filmu Zpátky do budoucnosti, a rozhodl se věnovat hře na kytaru. S první kytarou, kterou mu otec pořídil ve třinácti letech, se učil první kytarové riffy podle kazet Stevie Ray Vaughana, zapůjčených od souseda. Chtěl začít studovat hudbu, přestože jej od toho rodiče odrazovali.

V Bostonu začal později navštěvovat známou hudební akademii Berklee, ale pak přesídlil do Atlanty, kde s Clayem Cookem založil svou první kapelu, Lo-Fi masters. Kapela neměla dlouhého trvání, nicméně Mayer začal hrát v místních klubech, pilovat techniku a sbírat cenné zkušenosti pro pódiové vystupování.

Jeho preferovaným stylem byl akustický rock. V roce 2001 si jej na jednom festivalu vyhlédli skauti z Aware Records, a posléze i ze slavnější nahrávací společnosti Columbia Records, u kterých natočil své první EP Inside wants out. Ať už si pod tím názvem představujeme cokoliv, :-), pravdou je, že jeho následující dvě alba – Room for Squares (2001) a Heavier Things (2003) byla velmi komerčně úspěšná a obě dosáhla na multiplatinový prodej. Zároveň obdržel za druhý počin, konkrétně za píseň Your body is a Wonderland cenu Grammy za nejlepší mužský pěvecký výkon v kategorii popu.

Po této zkušenosti začal Mayer tíhnout k blues, které ho přitahovalo svou procítěností a niterností. Počínaje rokem 2005 začal spolupracovat s bluesovými velikány jako B. B. King, Buddy Guy a Eric Clapton. Založil John Mayer trio, se kterým vydal záznam živého vystoupení pod názvem Try! Zároveň v roce 2006 natočil svou třetí sólovku Continuum. Obě nahrávky sklidily u kritiků velmi příznivé recenze, a rok poté byla jeho sólová deska oceněna hned dvěma Grammy – za nejlepší vokální album v kategorii pop, a opět za nejlepší mužský pěvecký výkon.

Další jeho alba Battle Studies (2009) a Born and Raised (2012) znamenaly návrat k popu, to druhé dokonce až k popu sedmdesátých let. Mezi vydáním těchto dvou alb poskytl dva velice upřímné a kontroverzní rozhovory časopisům Rolling Stone a Playboy, a díky rozporuplným reakcím se raději stáhl veřejnosti z očí. Navíc začal mít problémy s hlasivkami, a kvůli léčení odvolal plánované turné. Nakonec, v roce 2013 vydal novou desku Paradise Valley (nazvanou podle jeho současného bydliště v Montaně) která v sobě nese hodně vlivů country. S novým repertoárem začal vystupovat a vyprodávat koncertní sály.

Mezi jeho další aktivity patří hostování v televizních pořadech, komediálních filmech, porotcování v různých soutěžích, práce pro charitu nebo psaní sloupků pro časopis Esquire. Je vášnivým sběratelem náramkových hodinek, jeho sbírka má cenu několik miliónů dolarů.


Jedna z nejoblíbenějších Mayerových kytar je Fender Stevie Ray Vaughan Stratocaster, kterou si pořídil v roce 1996, kdy pracoval po škole na benzínové pumpě. Dalším signature modely, které používal pro živá vystoupení, jsou Fender Jimi Hendrix Monterey Pop Stratocaster, Fender Custom Shop Stevie Ray Vaughan Lenny Tribute (a její repliku z roku 2007), dále Fender Custom Shop SRV Relic Stratocaster, Fender Stratocaster Gold Finish, nebo velice osobitou celomahagonovou Fender "Rosie" All Rosewood Stratocaster. Díky své oblibě Fenderů se dočkal své vlastní signature série, ze které nejraději preferuje svůj oblíbený Fender John Mayer Special Edition BLACK1 Stratocaster, dalšími kousky jsou pak Fender John Mayer Signature Stratocaster a Fender John Mayer "The Black One" Stratocaster. Mezi jeho oblíbenými straty figuruje i jeden custom telecaster - Fender Custom Shop La Cabronita Especial, a jeden červený Fender Telecaster se dvěma humbuckery.

Konkurenční Gibsony používá John Mayer velmi zřídka, přesto se v jeho sbírce najdou dvě pololubové ES-335 - jednak model 1959 Neck VOS a pak Block Inlay. Z lubovek jsou to pak dvě L-5, v černém provedení a v klasickém sunburstu. Nakonec ještě jeden klasický vínový SG Standard. Mezi další slavné značky patří dva modely Jackson, a to Soloist Shocking Ping (v opravdu šokující růžové) a pak Custom Shop Limited Edition 30th, a dva kousky Paul Reed Smith NF-3 a lubovka Hollowbody II.
Mayer se ovšem nespokojí pouze se zavedenými značkami, ale zkouší i méně známé modely - Duesenberg, Alembic, Ernie Ball, Collins, Turner, First Act, a nebo třeba úžasný osmistrunný Novax Charlie Hunter se šikmými pražci.

Nils Lofgren
John Mayer
Lofgren Fender Custom Shop 1961 Heavy Relic Stratocaster
Lofgren Fender Vintage Jazzmaster
Lofren Fretsch G6136 TBK Black Falcon
Mayer Gibson Custom
Mayer Guild Aristocrat
Mayer Special edition
Mayer Novax Charlie Hunter