Nahrávací studia a démoni

Už jste někdy nahrávali cédéčko nebo singl ve studiu? Mám na mysli opravdové studio, kde sedí supertýpek se superschopnostma u superdrahých mašinech a říká vám, jak blbě hrajete, ale pak díky těm jeho schopnostem a mašinkám to dopadne tak, že vaše nahrávka je „fakt dobrá“. Rozumíme si? Myslím prostě takovýto normální nahrávací studio, kam se chodí nahrávat desky. Pomiňme teď domácí nahrávací studio, kde zapojíte kytaru do PC a v klidu bez nervů, a v podstatě zadarmo, si dáte padesát „tejků“, než jste s výsledkem spokojení.

Během svého hudebního působení jsem už u nás v ČR prošel nemálo studií. Od malých vymrzlých sklepů, přes mnoho standardních studií na úrovni až po SONO Records. Studio s celosvětovou reputací, kam jezdí nahrávat největší světové špičky. Nechci tu ale dnes psát o studiích. Chci psát o jakémsi démonizování studií, respektive těch „supertýpků“, co tam sedí.

Častokrát se mi stane, že když mám jít s nějakou kapelou nahrávat do nějakého studia, ozve se někdo s větou typu: „Tak to pánové bacha. Tam setí XY a ten vám teda dá. Ten vás požene, za to vaše pidlikání, co tady předvádíte.“ Nebo: „Jo, tak to studio má YX a to je pěknej ras, já ho znám. Ten vás nenechá to nahrávat pořád dokola.“ A nejlepší jsou tyhle: „Tak tam nahrával YZ ze slavné kapely XYZ a ti ho tam seřvali jak malýho Jardu. A to je Pan kytarista, ne jak vy tady.“

Nejdřív jsem si myslel, že to jsou věty vypuštěné spíš náhodou, pro pozvednutí nálady a motivace v kapele. Ano, většina z nás byla ve studiu poprvé. A potom v „lepším“ studiu poprvé. Vždy to budí přirozený respekt a obavy z očekávání neznámého. Což je naprosto legitimní a v pořádku. Ale pak jsem zjistil, že se tyhle věty a tyhle démonizace studií objevují s pravidelnou jistotou. Vždycky se s ní vytasí buď přímo někdo z kapely nebo alespoň váš kámoš hudebník, kterému se chcete pochlubit, kam jdete nahrávat.

Pokaždé jsem šel do nového studia se staženýma půlkama a děsil se, co mě tam čeká. Měl jsem nastudovaná všechna desatera pro začínající kapely a „Pět nejdůležitějších rad do studia“ jsem znal líp než otčenáš. Pro jistotu tři náhradní sady strun na kytaru s sebou, tři tloušťky trsátek a na telefonu kámoše, co by to přijel nahrát za mě, kdyby to tam se mnou šlehlo. A to všechno proto, abych pak zjistil, že nahrávání je vlastně strašně super. Že jsem si to užil. Že mám zase nové zkušenosti. Že jsem zase o něco ostřílenější. Že mám nové vzpomínky na super lidi ze studia a tak celkově prostě to byl příjemně strávený čas tím, co mě baví a já jsem se jako muzikant posunul zase o krůček dál.

Ano, s veškerou vážností, hlavním cílem tohoto článku, je vás ubezpečit, že ve studiích nesedí démoni, ale, dle mých zkušeností, fajn borci. Nebudou tam na vás křičet, nedejbože vás snad ponižovat a ztrapňovat.

Nechápu proto, kde se tyhle podobné odrazující věty berou. Proč je někdo říká a co tím sleduje. Ale mám dvě teorie. Dle mého pozorování tyhle věty říkají muzikanti, kteří sami moc zkušeností s nahráváním nemají. Možná tak dávají najevo svůj strach. Nutno ale podotknout, že jsem to slyšel i od výborných hráčů. Možná jejich sebevědomí jen prostě nebylo tak vysoko jako jejich hráčské schopnosti. O to větší škoda, že někteří do toho studia nakonec opravdu z nějakého důvodu nešli.

Druhá varianta je přikrášlování skutečnosti. Oni totiž na vás ve studiu nebudou zlí, to ale neznamená, že nebudou tvrdí, že vám prostě neřeknou, jak se věci mají a že nebudou chtít, abyste zahráli co nejlépe. No a pak stačí nějaký ten stres, špatný den, těžký riff a veselé historky ze studia jsou na světě. Čím víc se ústní slovesností a psanou formou historky předávají a přebírají získávají na výmluvnosti a studia dostávají nálepku těch zlých.

Z mých zkušeností vím, že se z vás ve všech studiích snaží dostat jen to nejlepší. A taky vám poradí. Já jsem se hodně naučil právě během nahrávání. Hlavně co se tvoření samotného tónu týče. Ono pár dobře cílených poznámek na vaši hru vás může posunout o mnoho měsíců trénování kupředu.

Je samozřejmě možné, že ne každé studio, tedy jeho personál, vám sedne. Z různých důvodů. Ať už lidsky nebo prostě pracovními postupy. Na druhou stranu ale pokud tam nakráčíte ala novodobý Steve Vai a oni vás tam nechají třikrát zopakovat váš supercool riff, je jasné, že vaše ego utrpí.

Ještě jednu věc je dobré si uvědomit. Oni to nejsou žádní supermani se superschopnostma, jak jsem tyhle borce na začátku označil. Oni jsou to většinou normální lidi, tátové od rodin, kteří prostě natolik věřili svým schopnostem, že můžou dělat dobrou hudbu, že byli ochotni investovat obrovské prachy do studií a jejich vybavení. A kolikrát si vzali i půjčky, které musí splácet. Už z toho důvodu nemůžou být zlí. Kdyby totiž byli, opravdu by se to rozkřiklo a pak by tam nikdo nechtěl nahrávat a hádejte, co by se stalo.

Takže závěrem. Až vám zas bude někdo tvrdit, že ve studiu „teprve uvidíte“, buďte úplně klidní. Dotyčný v tom studiu dost pravděpodobně vůbec nebyl.

A ještě jedna drobná rada. Až si budete vybírat studio, kam půjdete nahrát vaši další hitovku, vyberte si podle referencí. Poslechněte jakou hudbu v tom studiu dělají, jaký je výsledek, a jestli byste také chtěli takový zvuk. Vše ostatní je podružné.

Teď už je to na vás. Do komentářů nám napište, jaké máte zkušenosti se studii nebo i ze studií vy.