Nailah Hunter nás na debutu bere do indie popového fantasy světa

Fungování v kostelním sboru bylo dříve téměř povinnou součástí životopisů všech významných hudebních protagonistů napříč žánry. Dnes se k těmto kořenům hlásí jen zlomek nově nastupujících hudebníků. Jedním z nich je dcera belizského pastora působícího v Los Angeles, Nailah Hunter. Ta se svůj nesporný vokální talent rozhodla kultivovat na The California Institute of the Arts, kde objevila další výrazný prvek svého budoucího rukopisu – harfu. Tato láska zavála Nailah na delší dobu na Britské ostrovy, kde se mladá hudebnice zamilovala do barokní hudby, psychedelie a fantasy světa využívající ve velké míře právě zvuk harfy.

Své první písňové nápady začala Nailah dávat dohromady v přístavním Portsmouthu v blízkosti Lamanšského průlivu. Seznámila se zde s mladou producentkou a klávesistkou Cicely Goulder a vypustila do světa první pokusy na svém Bandcamp profilu. To se psal rok 2019, Nailah se vrátila do Los Angeles, přišel covid a následující roky byla Nailah nucena zdokonalovat své „ostrovní“ vize v domácím prostředí. Vydala sérii singlů, EP Spells, stala se součástí dívčího kvarteta Galdre Visions. Přesto další posun směrem od ambientní trojčlenky zpěv, harfa, elektronika, přišel až s návratem do Anglie a obnovením spolupráce s Cicely Goulder. Dvojice započala práci na novém materiálu, který se začátkem roku objevil na dlouhohrající prvotině Lovegaze.

Znáte ten pocit, kdy jako turisté dorazíte do nějaké destinace a od první vteřiny víte, že tohle je TO místo? Atmosférou, krajinou, architekturou, jídlem, zkrátka vším? Že v oné skládance nechybí jediná kostička? Američanka Nailah Hunter s kořeny v Belize toto místo našla na Britských ostrovech. „Všechny ty fantasy, středověké a renesanční inspirace v mé hudbě pocházejí z toho, co jsem jako malá viděla a slyšela v televizi. Už tehdy jsem cítila, že tohle je můj svět, se kterým se dokážu ztotožnit. Po hudební stránce neustále vzpomínám na poslech hudebního doprovodu Letopisů Narnie – dodnes miluji jeho spojení popu, klasiky a barokních impulzů,“ přiznala před pár týdny v rozhovoru pro portál Bandcamp Hunter. Není náhodou, že do trip-hopových rytmů ve skladbě Through the Din zaznívají verše hemžící se vinnou révou, meči a dalšími proprietami. Jak z hrdinských eposů o králi Artušovi. Vybájený fantasy svět se ale na dlouhohrajícím debutu Nailah střetává i s aktuálními, už ne tak vzletnými tématy. „Přemýšlela jsem o sklonu lidstva ničit věci, které milujeme,“ říká v promo materiálech Hunter. „Přemýšlela jsem o starověkých ruinách, které kdysi poskytovaly úkryt, ale dnes už je nevyužíváme. Přitom i v ruinách se dá najít krása,“ znovu se vrací do minulosti chronická romantička. Cesta do podzemí je stále ozařována silnými slunečními paprsky.

Co vás na desce jako muzikanty zaujme?

Až do vydání letošní dlouhohrající prvotiny se svět Nailah Hunter sestával ze tří základních složek – jejího hlasu, zvonivého zvuku harfy a chladivých elektronických, často dlouze držených tónů. Na Lovegaze jsou tyto ambientní impulsy stále středobodem dění, často jsou ale doplňovány dalšími impulzy, které hudbu autorky zavedou na nová místa. Velkou zásluhu na progresu má jistě producentka Cicely Goulder, která navíc do procesu vzniku zatáhla další osobnosti. Tou asi nejznámější je Ben Lukas Boysen, producent známý svou tvorbou filmových doprovodů, i milovníkům indie elektroniky, kteří mají rádi tvorbu jeho projektu Hecq. Snivá atmosféra dokáže být stále staticky atmosférická (Cloudbreath, Adorned), dokonce si tu a tam vystačí bez do té doby nepostradatelné harfy, jindy jemný rytmus dokáže celé dění, s pomocí řady nenápadných samplových přihrávek, přetvořit do trip-hopově popové podoby, kdy můžeme vzpomenout na tvorbu Massive Attack nebo díky využití nenápadných sborů třeba Björk (Finding Mirrors nebo Lovegaze). Na závěr se syntetické mraky rozestoupí, harfa si znovu vezme hlavní slovo a přiblíží se asi nejblíže onomu fantasy vybájenému světu (Into The Sun).

Během čtyřiceti minut poslechu Lovegaze si připadáte jako cestovatelé na bájném létajícím ostrově Laputa z Gulliverových cest, osazeným středověkými památkami a prodírajícím se často jemnými mraky. Nailah Hunter nás během poslechu nakažlivě zbaví momentálních problémů, a přesune nás na místo, kde si můžeme na chvíli odpočinout. To je v dnešní zjitřené době čím dál potřebnější. Autorka se navíc obloukem vyhnula byť jen náznakům new age přeslazenosti nebo neoklasických banalit.

Nailah Hunter – Lovegaze

Fat Possum; 40:39, 2024

85 %