Najít si svoje místo

Málokterá skladba mě v pubertě hudebně zasáhla tolik jako Nightswimming od R.E.M. Miloval jsem tu křehkou, ale majestátní klavírní klenbu, přílivy a odlivy nenásilných smyčcových vln, vlastně i samotný fakt, že alt-rocková kapela našla odvahu vydat v post-Nevermind éře skladbu se sólem na hoboj. V době, kdy můj vkus utvářely z jedné strany akordové stěny ožralého punku a z druhé teatrální prog rockové budování metaforických vysvětlivek k existenci člověka a světa kolem něj, působilo Nightswimming skoro až absurdně nepolapitelným, pomíjivým dojmem.

Když jsem později začínal studovat texty svých oblíbených kapel, proměnila se ale vzpomínka na Nightswimming v čistokrevnou frustraci. Chtěl jsem mluvit o světě, odhalovat sdílené pravdy, předkládat panoramatické obrazy neviditelné reality; četl jsem poezii, americkou postmodernu a filozofii 19. a 20. století, psal jsem nekonečně dlouhé, úmorné básně a snil o tom, že jednou najdu svoje místo někde mezi depresivním minimalismem Petra Fialy a kolážovitým obžerstvím raného Honzy Těsnohlídka. Mými textařskými hrdiny se rychle stávali emocionální nihilisté - sarkastický a patetický Aidan Moffat, introvertní realista Owen Ashworth, brutální Mark Kozelek, chaotický a smutný Conor Oberst. Trpěl jsem utkvělou představou, že v dobrém textu musí být uchována nějaká vnější pravda, něco, co je potřeba pečlivě vypreparovat z konkrétních obrazů a znovu sestavit jako nekompromisní zrcadlo emocí, světa a společnosti. Jenže R.E.M. nehráli podle pravidel. V textu Nightswimming není žádná velká metafora, žádný heuréka moment, nic; je to prostě skladba o lidech, kteří se šli v noci koupat. Nazí. Je to text, který nabízí jediný možný výklad, a hledat v něm cokoliv dalšího nedává smysl, protože to není potřeba. Je to – široce vzato – skladba o ničem, která funguje právě proto, že – široce vzato – není o ničem.

Střih: Je rok 2012, sedíme s Tomášem v jeho garsonce na Smíchově a píšeme Artefakty. Tomáš má doma partitury k desce Revolver od Beatles, hledá v nich nějaké nosné téma a nakonec se rozhodne vzít klasické C – F – G – C a přehodit to do mixolydického modu, takže výsledkem je C – F – Bb – C, což jsme okopírovali ze skladby For No One. Já samozřejmě vůbec neumím zpívat, nevím, jak trefit tu sníženou septimu, a Tomáš to taky neví, jenom chceme flexit s tím, že vykrádáme Beatles. O pár hodin později pijeme v nonstopu za rohem a mluvíme o tom, jak by každá skladba měla mít jasnou pointu, ideálně v refrénu, a že všechny sloky by měly vést k této pointě, ideálně prostřednictvím metafor, aby to působilo chytře. Je to poprvé, co se pokoušíme skládat hudbu analyticky. V nonstopu nefunguje wi-fi a společnost nám dělají dva opilí Rumuni a noční relace Óčka. Druhý den se Tomáš válí na gauči, prohlašuje, že „je Kraftwerk“ (tj. má kocovinu, nemůže se hýbat a od bolesti mu pomáhá jen poslech Autobahn na repeat), a já, taky Kraftwerk, dávám dohromady první opravdu metodicky vystavěný text post-hudby: jsou lidi jako přístavy, prázdný doky bez lodí, moře bez vody.

Jenže o osm let později, na zahradě baráku v Hradci nad Svitavou, kde jsem vyrůstal se dvěma bratry a třemi sestrami a jehož impozantní labyrint teď využívají brácha Dan, jeho žena Eliisa a jejich dva psi (plus náhodně oscilující počet jiných zvířat), mi nakonec přece jen došlo, že etapa se uzavřela. Už rok a půl jsem nebyl schopný napsat žádný text. Nejdřív kvůli úzkostem a depresím, které mě dohnaly k sebepoškozování a nenávisti vůči okolnímu světu, pak pro změnu proto, že jsem našel svoji současnou přítelkyni a cítil se jednoduše příliš vyrovnaně na to, abych se do „starých časů“ nořil znovu. Od Tomáše jsem měl připravené beaty a základní harmonie k nové desce; zbývalo napsat melodie a texty, a já nevěděl, kudy kam. Když píšu Děti mezi reprákama, skládám hudbu do divadla, dávám dohromady knížku, když si jen tak „mimochodem“ hraju s Ministerstvem popu nebo Yöllä, pokaždé mám kreativní kontrolu – můžu tvořit až ve chvíli, kdy mám potřebu, že bych chtěl něco říct. Ale post-hudba je jiná v tom, že je to opravdová kapela. Tomáš má svoji práci, kterou splnil, a já mám svoji práci, se kterou jsem nedokázal pohnout ani o centimetr. Nakonec jsem dal uprostřed srpnové noci dohromady nástřel textu a poslal ho Martinovi Kyšperskému s tím, že kdyby mi to omlátil o hlavu, tak se na to prostě vyserem. Martin mi ale napsal, že se mu to líbí, a v tu chvíli mě poprvé napadlo, že to možná nakonec fakt půjde. Nějak jinak, ale půjde.

Ten text byl ke skladbě Bezpečí a klid, kde zpívám: já chci jen mít bezpečí a klid, napustit vanu, skrýt se pod pěnou a zapomenout. Nepřišel jsem na to sám od sebe; měl jsem neustále před očima Martinovo jenom si na chvíli odpočinout. Nejkrásnější skladba od Květů. Myslím, že když jsem mu to potom napsal, dal mi na tu zprávu srdíčko, což v koronavirové postmoderně vnímám podobně, jako když si s tebou někdo ťukne panákama. To nejdůležitější mi ale došlo až další den: Odpočinout, stejně jako Nightswimming, nemá žádný skrytý význam za hranicemi slov, není to žádný pokus o vyobrazení něčeho obsáhlejšího; krása celého textu tkví v tom, že si nesnaží na nic hrát, a právě proto funguje, v celé své banálně civilní poetice, přesně tak, jak má. Jeho síla tkví v tom, že neuhýbá za roh. Že ne každé slovo musí nutně ukrývat nějaký šifrovaný nadrámec vnějších skutečností. Před deseti lety bych asi řekl, že je to wittgensteinovská manýra; teď, ve svých dvaatřiceti, mi to prostě připadá jenom jako fajn způsob, jak psát písničky.

Týden po vydání desky Svět na konci roku nula jsme se bavili s kamarádem, který mi řekl, že přemýšlel nad tím, proč je to album tak polarizující, a došlo mu, že v sobě nemám skoro žádný sarkasmus. Že když něco řeknu, tak je to proto, že si to opravdu myslím, a že je to tím pádem hrozně čitelné a zároveň v něčem nepohodlné. Něco na tom je. Protože post-hudba v roce 2021 nechce být spletitým uzlíčkem jinotajů; to, co děláme, je to, čím jsme, a pokud existuje něco za metaforickou zdí, jsme to zase jenom my, jenom nejistější a obnaženější. Záchranný kotvy se roztekly do všech stran. Nemáme se v podstatě kam schovat, nemůžeme říct, že něco mělo být myšleno jinak. Jsme nazí, stejně jako Michael Stipe ve skladbě, která není o ničem jiném než o tom, že zůstat nahý může být občas ta nejlepší katarze.

Naše deska je o životě během pandemie, a život během pandemie má pro mě osobně různé podoby; jsem privilegovaný bílý muž, mám práci, žiju se ženou, kterou miluju, a nemůžu tím pádem předstírat, že mluvím za tu obrovskou masu lidí, kteří reálně trpí. Můžu ale mluvit o iracionální nenávisti k pokřivené realitě; o tom, že hromada lidí by trpět nemusela, kdyby tu existovala nějaká normální sociální politika; o všeobjímajícím strachu z náhodného chaosu; o prosté touze jenom zůstat doma a udělat si to hezký; a nakonec i o tom, že neztrácet naději je v tuto chvíli v podstatě radikální rozhodnutí. Pokud si to můžeš dovolit.

Nedávno jsem poslouchal Nightswimming od R.E.M. a zaujalo mě jedno dvojverší: These things, they go away, replaced by everyday. V té době byl Michael stejně starý jako jsem já teď. Chci, aby post-hudba byla mým everyday, i když to zároveň znamená, že se nemám kam schovat. Důležité ale je, že jsem si našel svoje místo.