Nantokanaru: comeback emocionálních trosek

Moje hudební vize a motivace k práci na novém EP se od vzniku kapely prakticky nezměnila. Jako klasický kytarista (např. Bach) se zálibou v podladěných sedmistrunkách (např. Korn) jsem chtěl vytvořit projekt, ve kterém by se snoubila elegance a jemnost klasické kytary s tvrdostí a syrovostí kytary zkreslené. Chtěl jsem nějakým „sofistikovaným“ způsobem zkombinovat melancholické vokály a klasické kytarové motivy s těžkotonážními riffy a emotivními výbuchy hněvu. Naživo bychom vystupovali v černých oblecích a doprovázel by nás Gogo tanečník. Nechtěl jsem ale nic přesně plánovat a nechal jsem věcem volný průběh – proto jsem také projekt nazval Nantokanaru, což v japonštině znamená „nějak to dopadne“. Jako vystudovaný japanolog jsem si navíc umanul, že některé skladby budou zpívané v japonštině, což se podařilo také až za 15 let (viz Omatsuri, první skladba na novém EP).

Ještě dnes si živě pamatuji to původní nadšení. Odjel jsem sám na rodičovskou chatu, kde jsem v jakési agónii vychrlil během týdne všechny skladby pro naše debutové album He who dances with swans. Album jsme nahráli v roce 2008 v hostivařském studiu u Zdenka Šikýře a výsledný produkt měl pozitivní ohlas (Musicserver.cz dokonce ohodnotil album jako debut roku). Debut jsme pokřtili během živého přenosu finálového kola hudební soutěže Jack Daniels Music v březnu 2008. Tuto soutěž jsme nakonec vyhráli a odletěli natočit singl do Nashvillu s přiděleným producentem Davidem Barbem (R.E.M., Deerhunter).

Zde ale krasojízda končí. Jak jsem zmínil výše, jsem japanolog, a ihned po výhře v Jack Daniels Music se mi naskytla možnost odjet studovat druhý doktorát na prestižní Tokijské Univerzitě. Toto bylo velké dilema, ze kterého jsem byl doslova na práškách. Hudba nebo akademie? Ikdyž toho dnes občas zalituji, nakonec jsem si tenkrát vybral Japonsko – a „zkysnul“ tam na deset let. Po výhře v Jack Daniels Music mělo Nantokanaru skvěle našlápnuto, a já místo toho vysedával (resp. vyspával) v tokijských knihovnách. Protože mi v Japonsku hudební aktivity chyběly, poskládal jsem alespoň ze skupiny spolužáků a známých ambientně-popový projekt Sushi in da house, se kterým jsme vystupovali po tokijských klubech (pro hudebníky doporučuji legendární tokijskou čtvrť Šimokitazawa, která je proslulá svou undergroundovou komunitou a bohatou klubovou scénou).

Pár let potom, co jsem se v Tokiu usadil, se mi konečně podařilo dát dohromady materiál na EP Nantokanaru nazvané She who plays with shadows. Přijel jsem pak na skok z Tokia (v Praze jsem zrovna obhajoval první doktorát) a nahrál potřebné party ve studiu SONO. Na tomto EP se podílel i americký zvukový inženýr a kytarista Derek Saxenmeyer, který eventuelně přijal mou pozvánku stát se členem kapely. Derek navíc o mnoho let později přivedl do Nantokanaru nového zpěváka, Filipa Vlčka, který normálně hraje na basu a zpívá v kapele John Wolfhooker. Rytmickou sekci Nantokanaru v současnosti tvoří bubeník Michal Grepl a basák Vítek Kraváček, který zároveň hraje na basu v kapele Poletíme?

Základy pro všechny tři skladby na novém, právě vycházejícím EP jsem vytvořil ještě v Japonsku doslova na koleni – namísto akademických aktivit jsem pokoj univerzitní koleje používal jako nahrávací mini-studio (vybavení jsem ale neměl – zpěvy a kytary jsem nabíral přes nekvalitní skype mic). Dával jsem na kolejích dohromady hrubé návrhy nových skladeb a na základě následného feedbacku od kluků jsem pak s nimi dále pracoval. Vždy, když jsem měl možnost být z Tokia zpět v Čechách, šli jsme do pražského studia FAUST, kde Derek pracuje, a nahráli tam pár skladeb. Takto částečně na dálku jsme během několika let nakupili devět skladeb, z nichž první tři prezentujeme právě teď na našem novém EP.

Pokud jste již zhlédli klip, asi nemusím prozrazovat, že jednou z hlavních inspirací na pozadí nového EP bylo právě Japonsko – to, jak na mě ta kultura a společnost po dobu deseti let působila, a to, co všechno jsem v té společnosti za ta léta zažil. Náš nový singl Emotional Damage Wreckage je právě reflexe jednoho takového zážitku, ve kterém mě zavrhla japonská přítelkyně, protože jsem „emocionální troska“. Použila přitom anglický termín „emotional damage wreckage“, a já pak chodil v noci po Tokiu a ten termín ve mně rezonoval tak silně, že jsem to musel „hodit na papír“ a napsat skladbu. Tuto skladbu proto věnuji všem „emocionálním troskám“, které byly někdy také takto nařčeny. Nejste sami!