Nástroje snů #10: Robin Stummvoll a Verso Instruments

Některé nástroje lze poznat podle nejmenšího detailu. Někomu stačí vidět přepínač s podložkou a ví, že kouká na Les Paul, nebo typický plech s jackovou sdířkou a je mu jasné, že jde o Stratocastera. Ale u některých modelů lze koukat na fotku celého nástroje a nemít tak docela jistotu, co to vlastně je. Je to špatně? Je to dobře? Jak to vlastně je? To už je na každém člověku... Nicméně právě takový pocit nezařaditelnosti může vyvolat první pohled na kytaru Cosmo od Verso Instruments.

Uvnitř eko, navrch design

Robin Stummvoll začal s výrobou kytar v šestnácti letech – tehdy si vyrobil lapsteelku po vzoru kytar Weissenborn. Vystudoval grafický a industriální design, což se ostatně jasně promítá do jeho výtvorů. Kromě designu Dietera Ramse, kterého už v naší sérii jmenoval Florian Bouyou, cituje Robin inspiraci i v dílech Charlese a Raye Eamese, nebo v kytarách Allana Gittlera či Nobuaki Hayašiho.

„Pro mě je rozhodující udělat velký úkrok zpět a položit si otázky, které jsou zásadní, ale často jsou přehlíženy nebo ignorovány kvůli tradici nebo očekáváním,“ uvádí Robin a vysvětluje, že kromě moderního designu spočívá základ filosofie Verso Instruments v udržitelnosti. Proto jde cestou zjednodušování: „V rámci zajištění konkurenceschopnosti lokální výroby nástrojů proti nízkonákladové masové produkci dává smysl zjednodušit procesy, snížit počet zbytných komponentů a soustředit se na vlastní výrobu téměř všech částí.“

Jako závodní auto

Nástroje značky Verso svou konstrukcí připomínají zlaté časy automobilových závodů, kdy vítězila britská značka Lotus. Její guru, Sir Colin Chapman, se proslavil mottem „Simplify – add lightness“, které znamenalo „nízká hmotnost je nejsnazší cestou k rychlosti“. V podání Robina Stummvolla znamená zjednodušování nejen nižší náklady na výrobu nástroje, ale i nečekané benefity. Vzhledem k tomu, že celé tělo kytary je do tvaru U ohnutý ocelový plech, je připevnění snímačů ohromně snadné – jsou na magnetech. Díky tomu se dají nejen volně přesouvat po nástroji, ale i velice snadno měnit. 

Ve chvíli, kdy lze se snímačem pracovat úplně volně, můžete se oprostit od extra přepínačů a dalších nadbytečných ovladačů. To samozřejmě pomáhá estetické stránce, ale zároveň to umožňuje další zjednodušení konstrukce. „Posunutím snímače směrem k basovým nebo tenkým strunám tyto struny zesilujete, či zeslabujete,“ popisuje Robin svůj koncept. „Pokud dáte snímač úplně mimo struny, zní nástroj vzdáleně a zasněně. Podržte jej během hraní v ruce a zamilujte se do intuitivníchh zvukových vln.“ Kytary Cosmo mají navíc dva vstupy pro snímač, vedené jako samostatné malé jacky, a možnost přepínat mezi mono a double mono výstupem. 

Snímače pro Verso Instruments si Robin vyrábí sám, v nabídce jsou tři přednastavené single coily a tři humbuckery, ale existuje i možnost speciální objednávky. 

Dalším, podobně zjednodušujícím bodem, je pak kobylka, která spíš než různá tremola elektrických nástrojů připomíná klasickou kobylku, dobře známou z akustických kytar. „Podle mě je na elektrické kytaře příliš mnoho snadno dostupných prvků k seřizování. To vede k chybnému seřízení,“ začíná Robin. „Z tohoto důvodu používám jednoduchou konstrukci kobylky bez možnosti nastavení, kterou je třeba zapilovat na správnou výšku. Intonaci tak lze opravit mnohem rychleji posunutím celé kobylky – a to celé bez nářadí.“ Takové řešení je pro hráče spíše výhodou, protože tím eliminuje potenciální zdroj potíží a může se soustředit na hraní.

Lokální, etické, udržitelné...

Taková slova dnes mohou znít jako provokace k pseudopolitické diskuzi, ale pokud se chcete chlubit svou udržitelností a lokálností, není to úplně jednoduché. A Verso Instruments hrdě ukazují, že i ty nejmenší detaily, jako jsou ocelové rolny k uchycení pásu, jsou vyráběny v Německu. Proto nikoho nepřekvapí, že v nabídce dřevin (ano, pod plechovým tělem je relativně tradiční dřevěný krk s přesahem k uchycení kovové konstrukce) nefigurují wenge, bubinga ani jiné exotiky, ale skromná, přesto efektní nabídka javor/jasan/ořech, rozšířená o případný výběr z dalších lokálních dřevin. Všechny dřevěné části, včetně knoflíků, dýhy na snímač a tak dále, jsou přitom ze stejného kusu dřeva.

V rozhovoru pro guitar.com svůj postoj Robin vysvětlil takto: „Jakožto tvůrce nástrojů, který doufejme inspiruje muzikanty a další kytaráře, považuji za svou povinnost používat výhradně lokální dřeviny. Proto také nepoužívám ani tropické dřevo ze starých zásob. Chci měnit zvyky a očekávání k lepšímu a to se s mahagonem a ebenem nestane. Pro akustiky je to těžká debata, ale ne pro elektrické kytary.“

U finišů, které na svých nástrojích používá, má Robin stejně přísná kritéria, jako u všeho ostatního. Udržitelnost hraje prim, ale i zde si lze všimnout, jak je filosofie Verso Instruments komplexní. „Kde to jde, používám tradiční materiály a techniky. Historické povrchové úpravy, které po staletí používali kytaráři, houslaři nebo výrobci klavírů, jsou mnohem odolnější, snáze opravitelné a také zdravější pro hráče i pro výrobce,“ říká Robin. Sám nejraději používá lněný olej – pro pocit, který na dřevě zanechává, i proto, že není náročný na údržbu.

Kytary Verso Instruments vznikají v německém Kasselu teprve třetím rokem. Za tu dobu už však vyvolaly v kytarovém světě pořádný poprask. Robin Stummvoll se v jednom rozhovoru přiznal, že se ve stavbě nástrojů snaží hledat řešení, která jsou efektivní, jednoduchá a funkční – stejně jako to před zhruba sedmdesáti lety dělal jistý Leo Fender. Vzhledem k tomu, jak na jeho výtvory veřejnost reaguje, vypadá to na správný přístup.