Nástroje snů #15: Lenny P. Robert (Daddy Mojo)

Záliba ve starých věcech, kterou si široká veřejnost často spojuje s hipsterstvím, je muzikantům vlastní už pěknou řádku let. Les Pauly z roku 1959, PAF snímače a další lahůdky tento trend zpopularizovaly. Dnes už stačí, aby byl nástroj alespoň čtyřicet let starý a cena letí z úrovně nástrojů pro profesionály do sběratelských sfér. U těch skutečně starých kusů už se bavíme o investicích. Protože je tato prověrka věkem tak žádaná, přistoupili i výrobci a kytaráři k umělému zestařování vzhledu nástrojů, aby působily jako pořádně vyhrané kusy. Nechme stranou, jestli je relicing podvod na diváka, nebo legitimní „estetická chirurgie“ – na té nejvyšší úrovni je to rozhodně umělecký projev.

Nebýt síly, kterou umí tento tah hudební nostalgie vyvinout, byl by Lenny P. Robert, vzděláním malíř z Montrealu v Kanadě, nejspíš dál tvořil své obrazy. V nich často odkazuje na Ameriku dávno minulou, kdy silnice brázdily šestimetrové koráby, burger stál čtvrťák a když měl muž vlasy přes uši, byl automaticky podezřelý, tulák nebo hippie. Ale jeho záliba v delta blues ho vedla k tvorbě cigar boxů a postupně i k dalším nástrojům, spojovaným s jižanskou hudbou.

Cesta deltou, od cigar boxů k Rosettě

Od malíře, který svůj ateliér v roce 2006 naplnil krabicovitými nástroji a prodával je přes eBay, vede k dnešní podobě Dady Mojo Stringed Instruments dlouhá cesta. První vlastní řada elektrických kytar dostala název Rosetta a odkazuje na parlorky z 20. a 30. let. „Původně byla Rosetta zamýšlena jako elektrická kytara s carved top konstrukcí shodnou například s Les Paulem nebo Duo Jetem, ale ve velikosti parlorky,“ uvádí Lenny. „Před pár lety jsem zapracoval na redesignu, díky kterému se z toho stala plnohodnotná lubová kytara. Naohýbal jsem kvůli tomu opravdu hodně smrkových desek,“ směje se. Rosetta už je dnes dostupná ve třech rozměrech: jako původní chambered body konstrukce, jako lubovka i jako rezofonická kytara.

Variabilita i v rámci jedné řady

„Všechny naše nástroje jsou unikátní, vyrobené na zakázku,“ říká Lenny a projednou to není další z amerických tradic, nabubřelé bití se v prsa ve jménu snahy prodat všem ten samý kus jedinečnosti. Jeho nástroje skutečně nabízí nebývalou variabilitu i v rámci modelové řady. O schopnosti modelu Rosetta proměnit se z masivní elektriky v lubovku nebo i rezofonickou kytaru už byla řeč, ale tahle tvárnost je vlastní většině Lennyho nástrojů.

„Mám pocit, že hodně variací pochází z otevřeného přístupu k nápadům mých zákazníků. Jednou mi například zavolal klient, který přišel o pohyblivost v levé ruce při nehodě na pile. Po mnoha operacích a spoustě fyzioterapie znovu našel cestu ke kytaře tak, že si ji položil do klína a jako slide používal malou lahev od whisky. Chtěl postavit dvoukrkou rezofonickou lapsteelku, která by spojila jeho preferovaná otevřená ladění. Řekl mi, že většinou kytaráři, se kterými to rozebíral, projevili nulový zájem. Já po tom samozřejmě skočil,“ směje se Lenny.

Řada BeeKay se drží variability spíše v úrovni vzhledové. Díky možnosti přiklopit pečlivě komorované tělo javorovou nebo smrkovou horní deskou a široké škále finišů může kytara vypadat jako hvězda big bandů s nezaměnitelným nádechem Art Deco i jako studentská kytara, na kterou se poslední tři dekády jen prášilo v zastavárně.

„Vždycky mě přitahovaly méně obvyklé nástroje, jako třeba Kay, Supro nebo Danelectro. A právě z nich čerpá i řada BeeKay,“ uvádí Lenny. Ostatně název BeeKay nejspíš odkazuje na nejsilnější inspiraci, signature model jazzového kytaristy Barneyho Kessela od firmy Kay, přesněji typ K1700.

Nostalgický knockout jménem Ozark 

Ozarks jsou hory, jezera, Ozark je město v Alabamě, město v Arkansasu, v Illinois, v Kansasu a v Missouri. Ozark Music Festival byla v roce 1974 „hudební akce ve stylu bluegrass a pop rocku pro ne víc než padesát tisíc lidí“. Aspoň to tvrdili pořadatelé. Ve skutečnosti to byly divoké bakchanále, na kterých vystoupili Bachman-Turner Overdrive, Blue Öyster Cult, Joe Walsh, Eagles, Jeff Beck nebo mladí Aerosmith na prahu největší slávy. Festivalu se údajně zúčastnilo až 350 000 diváků. Řešení hladu nacházeli v okolních kukuřičných polích a vepřínech.

Ještě několik dní po skončení stanovali účastníci podél výpadovek ze Sedalie a doháněli spánek. Hlad už nezaháněli grilováním cizích prasat, ale v typicky amerických jídelnách. Dinery – jídelny lemující nekonečné americké dálnice jako odstavené vagony, s koženkovými sedáky na chromovaných nohách, s typickými umakartovými bary a stolky, lemovanými tlustým hliníkovým pásem – jsou američtější než jablečný koláč a objevily se ve více filmech než Clint Eastwood. A právě tato část americany propůjčila svou identitu modelové řadě Ozark.

„Inspirací pro tyto kytary byla kuchyň z padesátých let v mém bytě. První Ozark, který jsem postavil, byl téměř výhradně z materiálu, který jsem z ní zachránil. Teď na bočnice používám hliníkové lišty od výrobce jukeboxů z Texasu. Líbí se mi myšlenka, že tyhle díly pocházejí a zůstávají v hudebním průmyslu,“ říká Lenny a dodává, že právě hliník je často důvodem k ostřejším slovům. „Abych řekl pravdu, skládání Ozarku mě většinou dožene k nadávkám. Dříve jsem hliníkovou bočnici ohýbal ručně (ne vždy úspěšně), ale po čase jsem si vyrobil stav, abych si to usnadnil. Někdy musím zapojit i letlampu, abych materiál přemluvil. Ale myslím, že výsledek stojí za tu snahu.“

Stres z peněz nahradil stres z deadlinů

Budování vlastní kytarové značky je řehole. Je potřeba si vystavět fanouškovskou základnu v konkurenci zavedených značek, na což je potřeba notná dávka štěstí, originality a samozřejmě práce. Pokud se to někomu podaří, znamená to také, že se buď trefil do aktuálního trendu, nebo že se mu podařilo natrefit na nějaký fenomén, na který společnost slyší.

V případě Daddy Mojo je to bezpochyby právě nostalgie. Vzpomínky na umakartové stoly u prarodičů a rodičů, romantické představy o životě pravých bluesmanů v deltě Mississippi. Na dobu, kdy Amerika byla skutečně zemí neomezených možností – v dobrém i zlém.

„Jsem ohromně vděčný, že mám v tuto chvíli na nástroje pořadník,“ uzavírá Lenny. „To je pro kytaráře perfektní situace, navíc to trochu ulevuje od finančního stresu. I když je to velmi rychle nahrazeno stresem jiným, například z dodržování deadlinů na nástroje, na což si pořád trochu zvykám. V naší profesi se říká, že jsi úspěšný, když se tím uživíš. Na zbohatnutí to prostě není, děláš to, protože miluješ řemeslo a taky pro tu svobodu toho, že děláš na sebe.“