Nástroje snů #19: Jens Ritter Instruments

Příběh Jense Rittera začíná až nepatřičně fádně. Když pomineme anekdotu o prvním vyrobeném nástroji v sedmi letech, začíná se historie této značky psát až v polovině 90. let, kdy Jens vyrobil svou první baskytaru. Proč? Protože mu nevyhovovaly basy, na které hrál jako „mlaďoch“. Ovšem co se už tady začalo projevovat, byla jeho unikátní vize.

„Prostě jsem nebyl spokojený s baskytarami, které jsem měl jako teenager. Ne zrovna atraktivní tvary, špatný zvuk, strašná hratelnost... A na dobrou basu jsem nikdy neměl peníze,“ řekl Jens v rozhovoru pro forum Talkbass.com. V začátku mu jistě pomohly zkušenosti jeho dědy, který se živil truhlařinou. Později už mohl Jens těžit ze svého vlastního technického vzdělání.

Slibný začátek

Když Jens Ritter v polovině 90. let vytvořil své první dvě baskytary, rozhodl se získat zpětnou vazbu z těch nejpovolanějších úst a své nástroje přivezl ukázat redaktorovi hudebního magazínu Gitarre und Bass. Jens vzpomíná, jak byl ze začátku trochu uražený, že ho redaktor odbyl větou: „Nech to tady, teď nemám čas.“ Za pár týdnůpak navíc dopisem, který Jensovi neřekl nic víc, než: „Vypadají dobře, hrají dobře.“ O to byl však překvapenější, když zanedlouho v časopise našel rovnou celou trojstranu věnovanou dílům „kytaráře Jense Rittera“ a začaly mu chodit objednávky.

Ve druhé půlce 90. let už Jens začal chytat rytmus. I když se ze začátku držel okřídleného rčení „lepší dobře ukrást, než blbě vymyslet“ a jak sám přiznává, jeho první „originální“ tvar vycházel z vlivu nástrojů Carla Thompsona (to jsou ty, které možná dobře znáte z rukou Lese Claypoola z kapely Primus), postupně nechával promluvit i svou vlastní unikátní představu o tom, jak má vypadat moderní nástroj. Jeho nástroje vznikají jako obraz v hlavě autora, který je pak přenáší na papír. Jak Jens říká, vždycky si představoval ideální tvar nástroje a inspiroval ho pohled na baskytary jiných značek. Většina jeho modelů je tak téměř přesnou manifestací původní vize pouze s minimem změn.

Obdivuhodné, podivuhodné i podivné

Sto lidí, sto chutí. Každý má práh staromilství nastavený jinde a co je pro jednoho kolotočářský brak, to druhému sedne přesně do noty. A na to sází i škála nástrojů, se kterými se setkáte v nabídce Jens Ritter Instruments. Do nabídky bas přibyly i kytary, které si svým designem s „hluboznějícími“ příbuznými nijak nezadaly. Ani zde není prostor pro kompromis či ústupek z umělecké vize autora.

Kytary z řady Blue Dragon, které jsou potažené brokátem, nebo nástroje z řady Sandokan, které díky tělu pokrytému zhruba jedenácti tisíci krystalů Swarowski (mimochodem, pouze Jens Ritter má oficiální glejt na používání krystalů Swarowski při stavbě nástrojů) jasně dokazují, že limit při stavbě nástroje je jen v hlavě kytaráře. „Nepřijímejte žádná omezení – nestarejte se o ustanovená pravidla. Malování podivných tvarů těla, používání zvláštních materiálů k získání nových, neznámých zvuků, zkoušení nových konstrukčních technik k vylepšení hratelnosti. Prostě volné experimentování. Dělat, co se ti zachce. Je to vnitřní touha,“ shrnuje Jens Ritter svůj modus operandi.

Antibyznysový přístup a slavní klienti

Jens Ritter nedává rozhovory tak často, jak by někdo čekal. Možná nemá čas, možná – a to je asi pravděpodobnější – to nezapadá do konceptu, s nímž kytary vyrábí. „Nevydělám si moc peněz, vyrábím pouze osmdesát nástrojů ročně. Pokud chceš vydělávat, musíš postavit produkční linku. A to je totálně rozdílný přístup, který mě nezajímá. Kdybych chtěl vydělávat, stanu se bankéřem nebo právníkem. Výroba nástrojů pro mě není byznys. Nemám rád byznys, nemám zájem obětovat svůj život práci. Dělám přesně to, co mám rád a moje vášeň má obecenstvo, které má díla oceňuje,“ shrnuje Jens v medailonku pro veletrh NAMM (byť počet nástrojů aktuálně vzrostl na sto dvacet nástrojů ročně).

Nástroje Jense Rittera však našly cestu do rukou mnoha skutečně známých umělců – od zářivého Sandokana, kterého vlastní Lady Gaga, přes limitku pro jazzového velikána George Bensona, až po šestistrunou basu pro Phila Leshe z Grateful Dead... Významných zákazníků má Jens Ritter tedy více než dost. Jeho nástroje používal i známý propagátor výstředních tvarů Prince, který byl nejen všeobecně uznávaným multiinstrumentalistou, ale také dokázal něco, co se jen tak někomu nepodaří: etablovat excentrický nástroj a „přivlastnit“ si ho (ať už se bavíme o Cloud Guitar nebo Auerswald symbol).

Hudební nástroj jako muzejní exponát

Mimochodem, pokud zmiňujeme basu ve videu výše, tedy nástroj Phila Leshe, je potřeba si říct, že tento nástroj nyní slouží úplně jinak. Baskytarista legendárních Grateful Dead jej totiž věnoval do Smithsonian Institution, což je pro USA něco jako Národní muzeum. Mít tam svůj nástroj, to se nepoštěstí jen tak někomu, zvláště pokud jde o žijícího Evropana.

Ale zároveň přirovnání Smithsonian k Národnímu muzeu vzbuzuje (možná nepodložené) představy o zaprášených exponátech a expozici, která přežila beze změn od meziválečného období. Do takové vize nástroje Jense Rittera tak úplně nezapadají. Proto není divu, že jeho nástroje jsou k nalezení i v The Metropolitan Museum Of Art v New Yorku, Museum Of Fine Arts v Bostonu a dalších.

Kytary z cenové stratosféry

Jens Ritter staví nástroje pro hvězdy, nástroje pro muzea a dokonce tvoří vlastní řadu nástrojů, které jsou možná zamýšleny spíše jako umělecká díla, než nástroje. Jak jinak si vysvětlit řadu Intune Frames, která bere pojem stojan na kytaru za opačný konec a ze stojanu tvoří umělecké dílo, jehož součástí je i kytara?

Po všem výše zmíněném tedy není překvapením, že v položce kontaktů na webu Jense Rittera je kromě dotazníku také odkaz na nejbližší soukromé letiště. Jeho klientela nejspíš bude patřit do té sféry, kterou by takováto informace mohla zajímat. Je možná vulgární bavit se o ceně (i když ceny jsou na Jensově webu přímo u nástrojů), ale faktem zůstává, že produkce tohoto unikátního kytaráře je prostě pro většinu muzikantů mimo finanční realitu. Ale i to patří k nástrojům snů – někdy jsou zkrátka nedostupné a tak nezbývá než snít.