Nástroje snů #21: Dalibor Bzirský violins

Dřív, než se Dalibor pustil do rekonstrukcí houslí po dávných mistrech Guarnerim nebo Stradivarim, začal stavět v duchu jiných českých tradic, jmenovitě recyklace a kutilství. Pro Hudební rozhledy Dalibor vzpomínal, že své první housle stavěl zhruba ve třinácti letech ze starých dvířek od skříňky. „Luby jsem tehdy ohnul snad nad svíčkou nějakým naprosto zoufalým způsobem. No a ty housle samozřejmě vypadaly asi tak jako lidový nástroj někde z hor, kde výrobce má jednu kudlu, se kterou vyřezává v zimě koníky a pak se s ní rozhodne vyřezat housle,“ vzpomíná Dalibor. Svůj první nástroj má stále v dílně. Nicméně, jeho odhodlanost docílit houslí za každou cenu evidentně osvítila rodiče, protože ho tatínek zanedlouho vzal do dílny houslaře Bohuslava Langera na Petrském náměstí, který pak mladého houslaře učil dále tvořit. 

Po dokončení střední „strojárny“ šel Dalibor do učení k Jaromíru Joo, dalšímu českému houslaři, jehož jméno v kulturních kruzích rozsvítí nejedno oko. Vedle toho však musel docházet na pravidelné „kontroly“ v rámci dálkového studia houslařské školy v Lubech. Převážně tedy na zkoušky z teorie a na kontrolu zadané práce, kterou vyráběl pod dozorem pana Joo. Na začátek působení v jeho dílně vzpomíná Dalibor anekdotou, která připomíná víc film Karate Kid než dnešní školství. Po průpravě v ostření nářadí si budoucí houslařský mistr vyzkoušel výrobu padesáti houslových duší, které pak jeho mistr jednu po druhé kontroloval.

Po zdárném dokončení studií a práci v ateliéru Jaromíra Joo si Dalibor otevřel vlastní dílnu. V rámci přechodu pod vlastní značku si vyzkoušel práci v ateliéru Clauda Lebeta. Lebet není jen mistr houslařského řemesla, ale také velký znalec historie nástrojů, který na toto téma psal řadu prací a k historickým nástrojům vystavoval i certifikáty. Do Lebetovy dílny v kantonu Neuchatel dojížděl Dalibor zhruba 20 let, během této doby se výrazně podílel například na stavbě 46 smyčcových nástrojů pro orchestr National opera and ballet Tbilisi v Gruzii.

Vedle práce na nových nástrojích a sdílení zkušeností s ostatními členy Lebetova týmu se zde Dalibor dostává k práci na historických nástrojích od těch nejslavnějších mistrů. Tyto zkušenosti, například s Amatiho houslemi z roku 1567 z kolekce krále Karla IX., nebo houslemi Vadima Repina, které vyrobil Giuseppe Guarneri del Gesù v roce 1736, výrazně ovlivnily i Daliborovu vlastní tvorbu. V té se mísí houslařova osobní vize s klasickými vzory.

Vývoj? Zatím není kam

„U houslí to není jako u kytar, že bys měl třeba jumbo, španělku nebo parlorku. Takhle: v půlce 19. století se teprve do zbytku Evropy, do Paříže, do Londýna dostaly špičkové italské nástroje, kdy se objevují postavy jako Jean-Baptiste Vuillaume, který koupil Tarisiovu sbírku a tehdy se Evropa začala seznamovat s tou italskou školou Stradivariho nebo Guarneriho. A to jsou taky ty nástroje, které slouží za předobraz dnešním stavbám, byť ne ve své původní barokní podobě, protože se právě kolem poloviny 19. století začaly ve velkém přestavovat do své současné formy, na kterou se dala hrát tehdy moderní hudba,“ říká Dalibor a dodává, že houslaři vlastně staví „téměř stále stejnou věc. Až na výjimky, jako třeba Honza Špidlen, který pracuje s karbonovými žebry, případně žebry s variabilním předpětím.“

K těm barokním nástrojům, prý se vrací do módy, ale jak dodává Dalibor, „na to Prokofjeva nezahraješ“.

Rekonstrukce? Žádné dvoje housle nejsou stejné

„Nikdy si nejsem jistý, že to nespletu. Vždycky je to improvizace,“ říká Dalibor o rekonstrukci historických nástrojů, s tím, že pokaždé se proces odvíjí od prvního kroku. „To, co ti vzniká pod rukou, ti zároveň říká, jaký bude další krok. Nikdy to není o tom, že když začnu, vím jak skončím. Každá taková oprava, každá retuše i třeba stejného problému je úplně jiná,“ upřesňuje.

Když je potřeba větších zásahů, což je u nástrojů, starých i 400 let celkem jasné, musí se hledat správný kus. „To máš v každý dílně, když vyrábíš nástroje, máš takovou bednu, dalo by se říct archiv starých dřev, ze kterých můžeš v takových případech hledat. Můžu pak hledat kusy, které se esteticky hodí, mají stejné žíhání, stejně rostlá léta,“ říká Dalibor s tím, že kresba je jen první krok. „Hlavně jde o to, že ten kus už je starý. To se pozná zejména při moření nebo lakování, kdy ten starý odstín nemám šanci vyrobit uměle. A nový materiál pak pod tím lakem stejně pod různým osvětlením bude vidět,“ dodává houslařský mistr.

Další výzvou je pak barva a hlavně tloušťka laku. Dnešní technologie umožňují vyrobit správný „Amati odstín“... no, když si zapřeháním, tak v každých barvách-lacích. Jenže aby to vypadalo autenticky... Řekněme, že zestařit kytaru na 50 let pravidelného užívání je dětská hra, proti opravě laku na nástrojích Stradivariho nebo Amatiho, které jsou násobně starší a x-násobně vzácnější.

„Je to obtížný,“ otvírá Dalibor. „Ledacos se dá vyzkoušet vedle, ale vždycky musím myslet na to, že ten lak vrstvím – více různě barevných vrstev přes sebe. A až postupem času zjistím, jestli jsem se trefil. Jak odstínem, tak tloušťkou laku. Aby to tam neudělalo hromadu – ono, měřitelně je to zlomek milimetru, ale je to vidět. Někdy to lze obejít tak, že to namořím a pak zakápnu bezbarvým lakem,“ přemýšlí.

„Vždycky musíš používat přírodní materiály, stejné, jako se používaly při výrobě těch nástrojů. Zaprvé, aby byla zachována barevná stálost, zadruhé právě aby to nebylo vidět pod změnou osvětlení. Takže u retušovaného nástroje to pak neruší, když se někdo dívá na stav toho nástroje,“ upřesňuje.

Zdrojování dřeva, bolístka moderního světa?

„Dodnes platí obliba dřeva z Dolomit, Val di Fiemme, odkud brali i italští mistři, ke kterým se stále odkazujeme. To dříví stále existuje, dá se stále nakoupit, stále se těží, dokonce tam měli před pár lety – tuším pěti sedmi – obrovské polomy, takže byla vyhlášena taková akce, kdy se do toho dříví dalo investovat, aby ho stihli na místě vytěžit, než se zkazí a nástrojáři měli předkupní právo. Ale vzhledem k tomu, jak se za ta století změnilo klima, to dříví už vypadá úplně jinak,“ vypráví Dalibor.

„Já to alpské dříví mám strašně rád, je to křehké, lehké, zvonivé… Ale zároveň vůbec není vyloučeno, že se zadaří pokácet něco třeba na Šumavě. Spoustu nástrojů jsem dělal právě ze šumavských smrků z různých oblastí – samozřejmě záleží na podloží, kde to roste. A právě některé ty šumavské kusy jsou třeba ty nejlépe znějící housle, které jsem dělal,“upřesňuje.

Jak se shání zákazníci pro mistrovské nástroje?

„Moje klientela je teď převážně zahraniční,“ otvírá Dalibor, ale upřesňuje, že jsou to vlastně další generace bývalých zákazníků z ateliérů, kde dříve dělával. „Teď si buduji novou klientelu, hodně jezdím na Sicílii, do Katánie, Neapole a do Florencie. Tam dojíždím, vozím tam nové nástroje a zpátky si vezu nástroje na restaurování. Ale už nechci žít v kufru. Moc rád tam zajedu, na dva, tři dny a pak se zase vrátím domů. Stejně moji zákazníci moc rádi navštíví Prahu a okolí, pár dní tu jsou, pobavíme se o hudbě a houslích a zase jedou domů,“ upřesňuje.

Když se jednou člověk stane machr na rekonstrukce starých nástrojů, dá se stále budovat kariéra výrobce? Podle Dalibora se tyto disciplíny nedají tak jednoduše rozdělit. „Já bych nejradši renovace utlumil a dělal jenom ty nové nástroje. Ale restaurování je pro ten koloběh strašně důležité, protože to, že někomu dáš dohromady starý nástroj ti pak zase přináší ty zakázky na nové nástroje,“ směje se Dalibor.