Nástroje snů #25: Koentopp guitars

Diskuze kolem hudebních nástrojů se často točí kolem prosté nepřímé úměry, kterou Američané nazývají „bang for buck“ – volně a příhodně přeloženo do češtiny jako „co nejvíc muziky za málo peněz“. Jakou kytaru koupit, aby začátečníka neodradila a zároveň nestála „nesmysl“? Je lepší utratit víc peněz za kytaru, nebo za kombo, když se do začátků kupuje obojí? Série Nástroje snů je o opačném konci – tady o cenu nejde. Ne snad, že by nástroje dnešního výrobce atakovaly pozice nejdražších. Koentopp guitars se však věnuje zejména kytarám, které tradičně vyžadují prémiovou cenovku – a s dobrým opodstatněním.

Špičkové archtopy jsou prostě nákladné – není kde šetřit. Díky konstrukci nelze tvorbu jednotlivých částí svěřit programovatelným obráběcím strojům, je třeba zapojit ruce a spoustu opatrnosti. Nástroje tohoto typu většinou hrdě nosí kresbu dřeva, ze kterého jsou vyrobeny. Neschovávají se za vrstvou barevného polyuretanového laku, takže je třeba, aby zpracování bylo dokonalé a bez sebemenší chybičky.

Do padesátých let byly archtopy standardem jak pro akustické, tak pro ozvučené hraní v jazzu i v dalších stylech. S vynálezem Telecasteru a dalších solid body kytar se nejen spousta hráčů, ale i spousta výrobců přeorientovala. Levnější výrobní proces a méně choulostivý produkt byly pro cestující muzikanty i pro demokratizaci hraní na elektrickou kytaru živou vodou. Jenže archtopy jsou na světě potřeba stále. A stále se najdou kytaráři, kteří do jejich konstrukce vdechnou potřebnou porci dřiny a preciznosti.

Odchov budoucího kytaráře

Dan Koentopp se hře na kytaru věnuje od sedmi let. Zhruba ve čtrnácti objevil v knihovně sekci věnovanou konstrukci těchto nástrojů a ihned si s dovolením rodičů ve sklepě zřídil dílničku a spolu se svým otcem se pustil do stavby. Doma měl plnou oporu, ostatně jeho rodiče pro něj byli největším vzorem: „Naučil jsem se pracovat sledováním táty. Navrhoval mrakodrapy a budovy z betonu a oceli a používal k tomu tradiční náčiní a ruční kresby. Naučil mě, jak vyrábět jednoduchý nábytek ze dřeva a hřebíků. Tak jsem se učil základy truhlářství. Táta pracoval hodně tvrdě a učil mě vynalézavosti.“

Na vysoké škole se Dan rovnou zabýval převážně kytarami a už se začal orientovat na lubové kytary. V této době se seznámil s houslařem Michaelem Darntonem a začal pracovat v jeho týmu restaurátorů, kde následující tři roky pracoval na restaurování vzácných muzejních kousků. Věnoval se také na jejich dokumentaci a katalogizaci, což, jak sám říká, nebyla právě velká zábava, ale umožnilo mu to poznat a důkladně prostudovat drobné rozdíly ve tvorbě jednotlivých výrobců a v jejich technice. „Zkoumat zblízka detaily, práci nože a celkovou tradici některých z nejdůležitějších nástrojářů všech dob je naprosto nenahraditelné pro vytvoření vlastního pohledu,“ říká o své zkušenosti.

Klasika i jazzboxy, úcta k tradici

Při práci v restaurátorské dílně se Dan naučil oceňovat ruční práci. „Michaelova práce zahrnuje výhradně ruční nástroje a tradice založené na metodách ze 17. století, a to je základem i mé praxe,“ říká Dan a dodává: „Při práci s ručními nástroji jsi v bližším kontaktu s výrobou nástroje. Můžeš cítit spoustu věcí. Když něco pošleš do stroje, je to tak trochu bezvýznamné, můžeš stroj nastavit, ale ten průběh už pak nemůžeš ovládat. V rukách máš větší cit.“

Vzpomínky na dílnu ve sklepě a začátky truhlařiny s tátou dále formují Danovu pečlivost. Při výrobě nástroje se řídí tím, že zákazník na hotovém nástroji nevidí každé žebro, ale je to na kytaráři, aby si stál za tím, že každá součástka je přesně taková, jaká být má a že je každý detail naprosto perfektní: „Věřím, že se zákazník umí stotožnit s faktem, že ta věc, kterou si kupuje, vyrostla někomu pod rukama a že to něco znamená! Je v tom energie. Když něco vyrábíš rukama, zachová to tvojí energii a lidé to cítí.“

Zrozeno v Illinois, vyrobeno v Kalifornii

Archtopové kytary Koentopp dále podtrhují určité staromilství, které Dan v dílně pěstuje. Danova nabídka nástrojů zahrnuje variaci na klasickou kytaru Torres, variace na Telecaster jak v klasické, tak v thinline podobě a pak zejména čtyři archtopy, které jsou pro jeho dílnu to nejzásadnější. Názvy The Chicagoan, The Chicagoan Oval a Blue Line odkazují na jeho kořeny, zatímco Amati jasně odkazuje na houslařskou tradici, ke které se hlásí. „Každá kytara Koentopp začíná jako vize, kterou sdílím s hráčem. Proces spolupráce vede k unikátním dílům, pečlivě vyrobeným pomocí tradičních metod,“ uvádí svou tvorbu Dan.

Živý zvuk těchto archtopů prozrazuje velké tělo a lehkou konstrukci. Dan zmiňuje, že z jeho pohledu jsou strojově vyráběné kytary ochuzené o pozornost při výrobě. Často to vede k tomu, že znějí nejlépe v jedné poloze. Ruční výroba je podle něj schopna odstranit některé potíže, díky čemuž je zvuk nástroje uniformní napříč polohami. „Jdeš po obchodě, brnkneš na pět nástrojů. Jeden hraje opravdu silně, ty zbylé ne,“ začíná Dan. A pak se někde objeví hluché místo, takzvaný „vlk“. Jenže u klasických kytar nebo u houslí si vlka prostě dovolit nemůžete, dobré nástroje prostě musí znít dobře ve všech polohách. A to je úděl kytaráře.

Jeho nástroje však reflektují houslařskou výrobu ještě v jedné věci. Dan věří, že dnes i kytara může mít stejnou uměleckou hodnotu, která se donedávna připisovala pouze těm legendárním houslím, na kterých pracoval v restaurátorské dílně. Jak říká, prostor pro strojně vyrobené kytary tu bude vždy. „Lidi budou dále chtít kytaru, která stojí sto dolarů. Ale v určitém bodě malé firmy, umělečtí výrobci můžou zákazníkovi přinést mnohem více radosti, než by to fabrika kdy mohla dokázat.“