Nástroje snů #29: Sankey Guitars

Dnešní kytaráři mají proti svým předchůdcům v mnohém volnější ruku. Technologie CNC, 3D tisku a další jsou jim k dispozici mnohem snáz, než tomu bylo ještě před pár lety. Samotná technologie je však bez nápadu a bez jasné vize k ničemu. Celá řada kytarářů se tak vrací k tomu, že nejlepší je nakonec stejně ruční práce. Výsledky možná nejsou unifikované, ale to je často ku prospěchu věci – ostatně žádné dva kusy dřeva nenarostly úplně stejně, tak proč bychom se měli snažit dělat z nich dva stejné nástroje?

S touto filozofií pracuje celá řada tvůrců, často nechávají dřevo diktovat i výsledný tvar nástroje. Tak je tomu například právě u kytary Hi-8 z dílny Mikea Sankeyho, který k tomu říká: „Dej mi nůž, šídlo a nějaké struny a já můžu postavit kytaru. A když mi je nedáš, tak si je vyrobím.

První nástroj neohromil

„První kytaru jsem vyrobil, když mi bylo devatenáct a studoval jsem vizuální umění na univerzitě. Na první kytaru jsem měl moc ambiciózní plány – nízký archtop s magnetem a piezosnímačem. Vyrobil jsem to doslova z odpadků: kus dveří, odřezky z podlahy a hardware z 'hrabárny' v místních hudebninách. Rovná zadní deska a vysoký oblouk na té svrchní. Pořád ji mám a pořád funguje. Nakonec jsem ji prezentoval jako školní projekt. Nepřesvědčila. Udělal jsem pak do školy ještě několik hudebních skulptur a často nebyly dobře přijaty – můj učitel na sochu měl problémy se sluchem a byl to starý mrzout,“ svěřuje se Mike v rozhovoru pro Breakthrough guitar.

I další kytary byly lubovky a Mike bez skrupulí přiznává, že úspěch nepřinesly nejprve ani u kytarové veřejnosti. V domácí Ottawě nabízel nástroje v hudebninách za téměř dumpingové ceny, a i když sklidily pozitivní feedback, z věšáku si je nikdo neodnesl. Mike se dokonce pokusil přesunout do většího města, ale z Toronta se také vrátil s nepořízenou. Až když začal zpátky v Ottawě pracovat jako kytarový servisák, dočkal se prvních prodejů. Tou dobou už nástroje vyráběl téměř deset let!

Problém není inspirace, ale repetice

Mike přiznává, že nemá moc společného s tradičními výrobci kytar, kteří mají vypilovaný katalog nástrojů, ze kterého si zákazník vybere. Jeho přístup je více o nových cestách, opakovat již postavené ho nebaví. I přesto má jasně cizelovaný rukopis a jeho kytary nesou jasné poznávací znaky. Často jsou bez hlavice, s netradičními úpravami dřeva, případně hrdě nesou vlastnosti, které by jiní považovali za vady – na ty klade Mike při realizaci důraz, protože i recyklace a zodpovědné využití dostupných materiálů je pro něj součást procesu.

Problém pro Mikea však není tvořit nové tvary na papíře, ale dostat se k jejich kompletaci. Přiznává, že přicházet s nápady je pro něj řehole, ale jednohlasně dodává, že tato řehole má v jeho pracovním rytmu své místo a že má v dílně neustále dvacet až třicet ještě nepoužitých návrhů.

Fascinace Japonskem

V práci Mikea Sankeyho se v poslední době objevují vlivy z japonské kultury. Názvy Tataki, Sakura, Mokugyo nebo Tachi jasně prozrazují svůj původ. Zajímavé však je to, že se nejedná o prázdnou nomenklaturu.

Mokugyo, „dřevěná ryba“, má svůj původ v rituálních štěrbinových bubíncích, které používají mniši při obřadech a perfektně ukazuje další typický rys Mikeovy vize – inovátorství. V případě této kytary se jedná o kombinaci solid body a hollow body kytary v rámci jednodílného topolového těla. Vydlabaná škvíra v basové straně přidává nástroji na rezonanci a zásadně mění jeho zvuk.

Škvíru do kytary dlabal Mike speciálním dlouhým dlátkem, které si sám vyráběl (vzpomeňte si na tu citaci ze začátku článku – nůž a šídlo, kdyžtak si je vyrobím...). Ale to neznamená, že by kytary Sankey neměly dotyk 21. století. Kromě moderního přístupu v konstrukci, používání karbonových výztuh v krcích, které umožňují co nejtenčí krky, mají ještě jedno unikum – hardware z 3D tištěných kovů. Mike používá částečně hardware renomovaných značek, ale kvůli speciálním požadavkům a modifikacím jej upravuje pomocí 3D tisku, případně si ho rovnou sám tvoří.

Nejen kytarou živ je člověk

Být nezávislým kytarářem není med. Když už člověk dokáže sehnat dostatek zákazníků, bojuje s časovými tlaky, s ne vždy úplně spolehlivými dodavateli a s dalšími menšími i většími potížemi – a na všechno je zpravidla sám. Mike odhaduje, že musí vyrobit zhruba jeden nástroj měsíčně, aby vše fungovalo, jak má. Zároveň ale neskrývá, že například v roce 2023 z jeho dílny vyšlo nástrojů devět. Ale prý se tím nebude stresovat.

Mikeův přístup je možná částečně výsledkem jistého privilegia, neboť se netají tím, že jeho manželka zaopatřuje rodinu finančně, ale zároveň je prototypem zdravého uvažování. Mike se nežene za úspěchem v kvalitě produktů a nechává své tvůrčí já dýchat. Přednost dává spokojené rodině. Na jeho tvorbě je to ve výsledku znát. Co kus, to originál, dotažený do poslední drobnosti.