Nástroje snů #3: Macho guitars

V prvním díle Dreamstruments jsem mluvil o svých posledních přírůstcích, ale moje cesta k rozsáhlé sbírce netradičních custom nástrojů začala před více než 20 lety právě v Hodslavicích. Připomnělo mi to příspěvek tady na Frontmanu, když jsem se díval na Steva Stevense a jeho zajímavý akustický cover slavné dvojky Ozzy Osbourne / Randy Rhoads. Šokovaně jsem totiž zjistil, že v klipu účinkuje „moje“ kytara! Jak je to možné? Začal jsem pátrat a pravda zanedlouho vyšla najevo. Nebyl to sice přímo můj instrument, ale jeho přímý inspirační „potomek“ americké kytaristky Janet Robin známé i v našich končinách.

Macho FBM travel

Nezaměnitelný tvar této speciální skládací cestovní kytary totiž existuje pouze v několika exemplářích – a všechny je vyrobil Zdeněk Macho. Tenkrát jsem pracoval v Rusku a potřeboval jsem do letadla něco skladnějšího. Nechal jsem se inspirovat Yamaha silent guitar, ovšem upgradovanou do podoby tiché hybridní kytary s dvojitým snímáním a elektroakustickým zvukem tak, abych na hotelech nerušil okolí. Pro vysvětlení, FBM je moje prastará přezdívka (Folk Blues Metal), která jasně vyjadřuje mé širokoúhlé zvukové požadavky. Pro moji někdejší kapelu SSOGE pan Macho již předtím vyrobil koncertní tiché elektrické housle a violoncello. Mimochodem, tohle e-cello v mezitím mezinárodně úspěšném ethno doomu bandu funguje výborně dodnes. Takže to aspoň pro jednou nebyl úplný „průzkum neznámých teritorií bojem“.

Kontury těla jsme podobně jako u historické Aria Sinsonido původně navrhli z kovových trubek pokrytých pěnovkou. Technologické komplikace si ale bohudík vyžádaly změnu plánu a odnímatelná křídla jsou nakonec vytvarována ze stejného dřeva jako středový blok s průběžným krkem. Tento téměř až hollywodský twist vypadal nakonec tak skvěle, že když na mě hotová kytara chvíli čekala v dílně, tak si stejnou konstrukci (akorát už nerozebíratelnou) objednali další tři zákazníci. A také již zmiňovaná Janet Robin, která byla doslova uchvácena mojí barytonkou (viz dále) a chtěla něco podobného, ale skladnějšího. Takže spojením mých dvou originálních designů vznikla Macho „FBM/Robin“ baritone travel, která se kromě inkriminovaného Crazy Train klipu objevila například i v oficiální prezentaci slovutné firmy Seymour Duncan.

Jak se zpívá v lidovkách – Drevo javorové, na husličky dobré… Takže Macho FBM travel je z javoru nalakovaného do krásně přírodní medové barvy. Hmatník je z wenge a kobylka se strunami skrz je ebenová. Konstrukce je to vlastně poměrně jednoduchá a přitom vizuálně velmi působivá. Odnímatelná křídla ovlivňují nejen ergonomii, ale i samotný zvuk. S nimi kytara rezonuje ještě výrazně víc a je docela slyšitelná i unplugged (např. na tiché noční cvičení). Operativnost jsem po čase ještě doladil šrouby s rýhovanou hlavou pro ruční dotahování. Nahradil jsem jimi původní, sice „neviditelné“ červíky, ale vyžadující malý imbusový klíč pro (de)montáž, který jsem pořád ztrácel. Držáček imbusů, který často mají majitelé tremol Floyd Rose připevněný zezadu na hlavě kytary, jsem kvůli blízkosti mechanik na zužující se hlavě využít nemohl.

Chtěl jsem hybridní zvuk akustický i zkreslený elektrický, což se podle ukázek povedlo. Kytara je tedy osazena piezo snímačem v kobylce, s vlastním preampem a základní ekvalizací. Piezo charakter je velmi odlišný např. od čistého zvuku magnetických snímačů a mnohem blíž zvuku akustické kytary. Vhodně doplněný efekty může při live aplikacích posloužit dostatečně. U kobylky je kvůli velikosti RM Rails – nebrumící kolejnicový humbucker ve tvaru singlu. Původně měl i rozepínání, ale zvukově to bylo už příliš ostré a navíc se mi to pletlo s přepínám snímačů, takže jsem tento mini switch nakonec vymontoval. 

Hybridní tip: U tohoto typu kytar je dobré si rozmyslet, jaký styl hrajete. Obvykle totiž nemívá dva magnetické snímače. Jestli chcete hrát clean akordy, jazz nebo melodické linky (vzdáleně podobné lubovce), tak je krkový snímač OK. Ovšem jestli chcete hrát (byť jen trošku bluesově nakreslené), doprovodné riffy, tak se neobejdete bez snímače kobylkového. O higainovém „dždžddž“ samozřejmě ani nemluvě. 

Archivní komentáře referovaly, že zvuk je podobný jako Godin Multiac, nebo dokonce lepší než akustická Yamaha APX. To bylo samozřejmě poněkud nadnesené, ale Macho FBM travel mi věrně sloužila v divokém akustickém crossoveru Symfonická Dáseň, stejně jako při cestování. Pouze jsem musel „lehce“ doladit (neboli kompletně přešít) zakázkový gigbag, jehož přesné zadání jsem jako trénovaný „moneyžer“ rozhodně nepodcenil. Osobně jsem vážil dlouhou cestu i s nástrojem, abych přesně ukázal, vysvětlil a posléze zapsal a fotodokumentoval zdárný průběh netradiční práce. A stejně to pos…kazili. :( Někdy prostě ani víc není dost. Náladu mi naštěstí spravili v prestižním americkém časopise Premier Guitar, kde jim tenhle netradiční instrument z Česka přišel natolik zajímavý, že se pod číslem #27 objevil v jejich galerii unikátních nástrojů. 

Jak už jsem ale zmínil, není to moje jediná kytara od Macho guitars. Ty skutečné exploze kreativity se odehrály u dvou kytar akustických.

Macho FBM acoustic

Jako kdysi mladý, nadějný a zároveň totálně stylově vyosený folkbluesmetalista jsem potřeboval akustickou kytaru s projevem značně odlišným od toho, co se považuje za pěkný akustický sound. Věnoval jsem totiž doslova stovky hodin hledání toho správného akustického zvuku do složitého mixu s našláplou rytmikou, prostě dobře hrající „akumetal“. A to jsem si opravdu nevybral moc jednoduchou disciplínu. I ve světě bylo takových příkladů jenom pár. Pro ilustraci vyberu parodicky burleskní, ale zvukově skvělé Tenacious D nebo zástupce z našich luhů, hájů a kotárů – album Ondráš od Toma Kočka. Jeho prapodivný ovation, na který jsem měl možnost si párkrát zadrnkat, mu bohužel ukradli z dodávky. A potom už se tomuto výjimečně plnému kytarovému zvuku jenom přibližoval. Z pečlivých poslechů a analytických rozborů dostupných příkladů bylo jasné, že (velmi zjednodušeně) úplný základ je samotná kytara a zároveň to nemůže být běžný nástroj. Musí mít výrazné středy, méně basů/výšek a takový až suchý, zdánlivě nezajímavý zvuk, který se ale dobře pojí s ostatními nástroji. Je to samozřejmě ještě mnohem složitější z hlediska celkového aranžování nebo frekvenčního nepřekážení, ale pro úvodní vysvětlení to postačí. Navíc mě ještě extrémně iritují různé pazvuky, drnčení a zahlušování kytary při dynamické hře. Takže najít takovýhle dreamstrument v českém obchodě před 20 lety byla čirá utopie.

Protože jsem v té době jezdil do práce přes Hodslavice, tak jsem se u Zdeňka Macha zastavoval, probírali jsme moje nápady, požadavky, materiály a konstrukce, až to vykrystalizovalo do podoby speciální kytary s valašsko indiánským jménem Středovica. Od té doby mnohokrát ukázala svoji studiovou sílu. V disciplíně složitý mix na hlavu porážela i špičkové a drahé nástroje, které ve srovnání zněly, jako by je někdo zeslabil o několik dB. Své přednosti naplno zúročila např. v následující „ekleticko atheistické sambě“ kde se neztrácí ani v třeskutě avantgardní společnosti progově bublající basy, agresivně disonantních kláves a brutálních dvojkopákových salv bicích.

Album Forgotten Silence (nominace na cenu Anděl) se tak stalo dalším nečekaným azylem pro tuto zvláštní kytaru, kterou mimochodem ohodnotil ortodoxní gypsy jazzman Jaco EkBalam jako jediný dreadnought, na který ho bavilo hrát. A já tomu rozumím, protože středy má opravdu natolik výrazné (a podobné gypsy kytarám), až to doslova pěkné není. :) Například nějaké sólové předehry točím na jiné kytary, protože to pravé a jediné místo „středovice“ je ve složitějších mixech.

Vždycky se směju, jak se někdo podívá dovnitř a diví se, jak je předimenzovaná, se silnější ozvučnou deskou a agresivním projevem. Ale to je ta její největší přednost, snese tak i silné údery bez otravného drnčení a bzučení a podle potřeby používám dvě různě vysoké kobylky. Když nahrávám doprovody, tak mám radši vyšší dohmat, silnější struny, což na nějaké sólování není dvakrát pohodlné, takže reaguju dle situace. Materiálově jsem nakonec skončili u klasického rezonančního smrku a mahagonu a řešili jsme spíš tloušťky jednotlivých konstrukčních prvků.

Pod vlivem „fórových znalců“ jsme zkusili i experiment nenarušovat luby žádným otvorem a nezatěžovat je žádným snímačem, takže jsem měl speciální preamp VHRelief s fantomovým napájením piezo snímače po kabelu. Tehdy jsem si já bláhový snílek ještě myslel, že mi bude stačit tento preamp a rackový kompresor. Praxe potom ukázala, že je to vlastně otravně nestandardní nesmysl a nechal jsem si domontovat malý preamp napájený baterii aspoň s ovladačem hlasitosti. Na pódiu uvítáte možnost okamžitě ztlumit vazbící nástroj a ze zkušenosti to doporučuju mít vyřešené (buď na ruku nebo na nohu nějakou krabičkou). 

Stejně tak bateriové pouzdro v lubu je nesrovnatelně pohodlnější, než shazovat struny a lézt dovnitř nástroje. Zvlášť v půlce koncertu se to může změnit na velmi ponižující exhibici nemohoucnosti. Aby nebyli příliš dotčení případní sběratelé nebo rozsévači internetových mouder. Na tak vzácné nástroje, kterým by tyto nevratné kroky „ublížily“, přece nehrajete běžné koncerty! Tak prosím přestaňte těmito extrémy plést hlavy výkonným muzikantům, že to kazí zvuk, nebo dokonce zničí kytaru. Což ostatně není pravda. Jako obvykle jsem si to samozřejmě ověřoval i blind testy.

Jestli chcete hrát na veřejnosti, tak snímat zvuk nějakým způsobem musíte. Postupem času jsem při hledání zvuku dospěl ke kombinacím snímačů, takže jsem do ozvučného otvoru doplnil ještě magnetický L.R.Baggs M80, který vhodně doplňuje spektrum pieza B-Band především na tenkých strunách, kde pomáhá eliminovat otravný piezo „ping & quack“. Ale doslova a do písmene největší výzva měla teprve přijít.

Macho FBM baritone

Po pár letech metalového podlaďování jsem začal pátrat, jestli takové možnosti jsou i pro akustiky. Hluboké zvuky jsou lidskému uchu velmi příjemné a ne nadarmo je drtivá většina reklam nebo filmových trailerů namluvena hlubokým mužským hlasem. Marketéři to samozřejmě nedělají bezdůvodně. Občas se podařilo narazit na střípky informací o tzv. barytonových kytarách (s prodlouženou menzurou), američtí kytaráři a pár firem nabízelo nějaké nástroje. Existovaly už dokonce struny D´Addario pro akustickou barytonku a jedno video mi tenkrát doslova zabrnkalo na duši. Toužil jsem po takové kytaře, ale ptát se na ni v našich obchodech bylo zcela zbytečné.

Takže jsme dali opět přípravné R&D kolečko, zkusili zjistit co se dalo a začali pomalu plánovat. Z diskuzí nám vyšlo co největší tělo, aby zvládlo přenést ty mohutné basy, materiál kromě obligátního smrku na zbytek těla ostřejší žíhaný javor, aby kytara nehuhlala, ale jakou menzuru? Dnes už se to vygooglí levou zadní, ale tenkrát vlastně jediná informace, kterou jsem měl k dispozici byly údaje z krabičky výše jmenovaných strun EXP23. Tam je uvedno, že tahy byly měřeny na menzuře 29,75“, neboli o více než 10 cm delší než je obvyklé. Takže jsme se měli od čeho odrazit a pak už to byla víceméně klasická práce ve zvětšených dimenzích. Výsledkem je obrovská barytonka s klavírním tónem, ze které jsou většinou všichni „na větvi“. Docela příhodně pro můj „stromový“ ambientní projekt Morts...

Byl to docela velký risk, který ale vyšel parádně. Nezachytil jsem, že by někdo tenkrát podobný nástroj u nás měl. Takže si dovolím ji nazvat první českou akustickou barytonovou kytarou (bez záruky). Dnes už sice vím, že např. menzura nemusela být až tak extrémní (přestože Danelectro na svých elektrických barytonkách používá i 30“). Díky značně vyšším tahům strun (až o 40 % než běžná akustika) ji mám standardně naladěnou A1 – A3 a v některých skladbách ji ladím až do G a pořád to v pohodě unese. Ale nějaké drhnutí akordů není pro ni to pravé, nejvíc září v rozkladech a různém vybrnkávání, které lákavě rozechvívá nejhlubší niterná zákoutí. Jak to ostatně zapůsobilo i na žačku Randyho Rhoadse – Janet Robin, která z ní byla doslova nadšená a hned si podobnou kytaru objednala. Nádherně to je cítit, když se nasnímá ve špičkovém studiu (Studio V Zlín) se špičkovým kytaristou (Jan Žamboch) a pak už se můžeš jenom naléhavě ptát, jestli „slyšíš ten tón?“ (píseň Joe z Ikarie z desky také oceněné Andělem).

Protože je skutečně obrovská a poslech pro kytaristu je tím pádem trochu zkreslený, tak jsem ji postupem času ještě trochu vytunil. Nakonec dokonce dvěma soundporty, které nejenom že slouží jako osobní odposlech, ale podle mých posledních hloubkových průzkumů také podporují projekci právě basů. Přestože jsem byl rozličnými internetovými rozumbrady důrazně varován, ať si kytaru neničím, tak s dírami funguje pro mě lépe a pořád žije.

Snímání je trochu oříšek, protože typické piezo v takovém podladění bohužel zvýrazňuje své nedostatky. Což dobře znají majitelé akustických baskytar, kde piezo snímače poskytují pleskavý zvuk na hranici použitelnosti. A to jsem zvolil Shadow Nanoflex, který měl speciálním materiálem tyto nežádoucí efekty potlačovat. Pořád to není žádná sláva. Ale protože věřím v sílu kombinovaného snímání, tak jsem hloubkově analyzoval i vhodné magnetické snímače a nakonec jsem zvolil L.R.Baggs M1. Ten byl sice v normální kytaře až nepříjemně plechový, ale barytonce dodává žádoucí konkrétnost. Ostatně já ve studiu k mikrofonům přimíchávám vždy i linku, protože tak je výsledný zvuk nejplnější.

Na hlavě mám také nainstalovaný Sperzel D-Thing, jediný funkční přelaďovač pro tak tlustou strunu, který si také vyžádal trochu komunikace a inženýrského přístupu, právě kvůli té tloušťce a hloubce struny. Ladění a přelaďování je tu samozřejmě vítané prohlubování kreativní palety, akorát je třeba si dát pozor a raději si všechno nejdřív ověřit na nějakém kalkulátoru tahů strun. Abyste buď neplandali nebo naopak nepraskali. Podrobně tyto souvislosti budu vysvětlovat na workshopu Baritone Guitar Dreams v rámci letošního Festiwallu, kam vás srdečně zvu. Nakonec i tato odvážně experimentální barytonka zaujala americký magazín Premier Guitar a s číslem #16 se tam objevila v galerii akustických kytar.

Zdeněk Macho sice poněkud zanedbává propagaci i sociální sítě, protože s nadsázkou říká, že má dost zakázek až do důchodu. Nedávno se objevil v reportáži Toulavé kamery na České televizi, a přestože můžeme nad tímto „zastaralým“ médiem ohrnovat nos, každý zkušený marketér vám potvrdí, že televize má stejně pořád největší sílu a dopad. Což se potvrdilo i v tomto případě. Po odvysílání pár měsíců nemohl pořádně pracovat, protože jenom zvedal telefony. V budoucnu už se bude věnovat pouze svým modelům kytar, které nabízí něco jiného než běžná tovární výroba. Takže jestli se vaše přání a požadavky protnou, můžete si u něho také zkusit splnit svoje sny.