Nauzea Orchestra zakončila optimistický triptych alb suverénně

(Původně) ústecká Nauzea Orchestra fungující od roku 2007 vydala na Prvního máje své páté řadové album, stylově pojmenované Láska. Jedná se o první album, na kterém se šestice prezentuje skladbami pouze v rodném jazyce i hudbou, která se přirozeně odpoutala od postindustriálních kořenů.

Od té doby, co jsem před dekádou rozebíral v recenzi pro Radio Wave druhé album tehdy čtveřice The Dark Side Of The Raven, se toho v kapele Ondřeje Švandrlíka změnilo opravdu hodně. Krom basáka Iva Mikšovského dnes Nauzea Orchestra tvoří další čtyři členové – bubeník David Kolovratník, kytarista Jakub Švandrlík a úplní nováčci, houslistka Anna Štěpánová a violoncellista František Kroupa. Vedle toho už kapela přesídlila do Prahy, opustila původní němčinu, kterou byla pověstná a v hudbě už také nemůžeme mluvit o „sudetském post rocku“, vyšlém z berlínského elektroclashe.

Dlouhá cesta kapely Nauzea Orchestra není rovnou silnicí bez zatáček. Naopak. Co album, to velká změna. Už minulé album výrazně vsadilo na domácí jazyk a producentský dohled Ondřeje Ježka, do jehož studia Jámor sextet zamířil i tentokrát. „Stopy kapelou oblíbené berlínské dekadence tu pořád jsou patrné, ale důraz na tuzemské „tady a teď“ těžko přeslechnout,“ referoval pro magazín UNI v souvislosti s deskou Štěstí Tonda Kocábek, a k přeshraničnímu oddělení tentokrát došlo téměř úplně. Zatímco po hudební stránce se šestice zbavila většiny temných zásadních postpunkových stínů (i když například takový Leviatan není žádnou procházkou růžovým sadem), textově kapela nabízí čím dál více pozitivních impulzů. Především prolnutí roztoužených veršů starozákonní Písně písní s rockem dovedlo na výbornou. Jak osvěžující, zvláště v dnešní době!

Co na desce jako hudebníci oceníte?

O tom, že Nauzea Orchestra by po vsazení na akustickou notu mohla více spojit svou hudbu se smyčci, napověděly už některé skladby čtyři roky starého předchůdce letošní novinky Láska. Teď vstupují na scénu hned v úvodním songu Maso, kde táhlé tahy smyčců jsou výborným protikladem hrubých kytar a tikající elektroniky. Na rozdíl od minulých desek ale na novince zas k tak výrazným změnám v soundu kapely nedochází. Jen si všechny součásti rukopisu kapely, které kapela během let nastřádala, lépe sednou dohromady. Klipová Ministryně nejvíce křísí „berlínské“ impulzy, zatímco baladická Zlatá kaple má díky výrazným smyčcům a vlajícím kytarovým riffům až nádech rukopisu Angela Badalementiho. Vůbec fakt, že devítka písniček nikam nepospíchá, dala šanci si šestici s písničkami více vyhrát, podtrhnout silný základ všech položek kolekce. Jednou něžně roztoužený, podruhé lehce nervně zaťatý, jindy pouze odměřený, popisující události jakoby s odstupem. K dobru je třeba novince přičíst i lehké, nenásilné fórky rozeseté po celé desce (cením především lehkou citaci Lou Reeda v Leviatanovi).

Láska je albem, které představuje Nauzea Orchestru jako suverénní rockový kolektiv s potenciálem silného koncertního zážitku (osobním tipem je výborně vygradovaný Ústav blízké budoucnosti s textem Williama Blakea). Už aby byla možnost si nové (i staré) písničky poslechnout naživo!

‎Nauzea Orchestra – Láska

Červený kůň, 2021, 45:03

alternativní rock

80 %