Nechceme sedět s rukama v klíně

Skupina Queenie vznikla v roce 2006 a svůj první koncert odehrála v Kulturním domě Ládví. Od té doby jsme s kapelou ušli pořádný kus cesty. Mezi naše největší úspěchy bych zařadil vystoupení na oficiální oslavě narozenin britské královny Alžběty II., účast na Freddie Mercury Memorial Day ve švýcarském Montreux coby headliner nebo dvakrát vyprodanou Palau de la Música Catalana v Barceloně. Loni nás pak čekalo několik koncertů v O2 areně, které se nám také podařilo vyprodat do posledního místa. Měli jsme slušně našlápnuto a do patnáctého roku naší existence jsme se chystali vstoupit s plnou parádou. Jenže přišel koronavirus a zatáhl za ruční brzdu našeho solidně rozjetého vlaku. Naštěstí nás nezastavil úplně, jen přibrzdil.

Když si vzpomenu na naše začátky, vyvolá mi to úsměv na tváři. Úplně prvotní sestava se dala dohromady čistě z důvodu hudebního vyžití každého z nás. Neplánovali jsme velké koncerty ani zahraniční tour. Chtěli jsme se jen zavřít do zkušebny a hrát.

U zrodu kapely jsem byl já a bubeník Michal Novák. Kytaristu jsme si půjčovali z Michalovy druhé kapely a společně hráli písně všech možných interpretů. Až s příchodem Tomáše a Petra Matouškových jsme se začali více zaměřovat na hudbu Queen. Ve chvíli, kdy se k nám připojil klávesák Miroslav Řehoř, jsme již uvažovali, že bychom se mohli stát tribute kapelou.

Petr Matoušek později odešel kvůli práci ve státním sektoru a po několika hostujících baskytaristech ho v roce 2008 nahradil Martin Binhack. Mezitím odešel také Mirek Řehoř, kterého vystřídal Martin Otruba. Po devíti letech jsme se spolu rozešli a bohužel ne úplně v dobrém. Mrzí mě to, ale život je někdy takový. Od té doby je s námi za klávesami Michal David. Později se vyměnili i zbylí zakládající členové Tomáš Matoušek a Michal Novák. Místo nich nastoupili kytarista Rudy Neumann a bubeník Petr Baláš. Píšu „nastoupili“, ale ve skutečnosti do kolektivu zapadli, jako bychom v této sestavě hráli odjakživa. Myslím, že kolektiv, v němž všichni táhnou za jeden provaz, je pro úspěch nesmírně důležitý. I díky tomu se kapela profesionalizovala. Konečně jsme si určili jasný směr, který nám zpočátku chyběl.

Písně Queen, invence Queenie

Tím spíš jsme si však nemohli dovolit v tu chvíli ustrnout a spokojit se s dosavadními výsledky. Ostatně náš žánr i celý hudební obor se neustále vyvíjí a posouvá kupředu. Jakákoli kapela s tímto vývojem musí držet krok, být neustále ve střehu a neusnout na vavřínech. Ani v čase korony! Proto to, co pro nás mohlo být metou a vysněným vrcholem před rokem, dnes už neplatí. Není to o tom, že si ušijete jeden kostým a v něm strávíte celou svou kariéru.

Často se setkávám s názorem, že si ulehčujeme práci, když zpíváme písně někoho jiného. Ale to, co necháme na pódiu, je vždy unikátní. Sice máme předem daný repertoár, obrysy choreografie a definované kostýmy, ale na pódiu jsme sami za sebe. A diváka to buď baví, nebo ne. Pokud se nám ho podaří během koncertu přenést někam mimo všední realitu a nabít pozitivní energií, pak je naše mise splněna. To je něco, co nelze zkopírovat. V tom je naše přidaná hodnota. Také je třeba si uvědomit, že Queen působili v 70. a 80. letech 20. století. Od té doby se dost věcí změnilo. Ano, chceme znít autenticky. Proto vše hrajeme živě a v původních tóninách – to je naše filozofie od samého začátku. Ale zároveň musíme jít s dobou a současnými trendy. Mám na mysli například způsob zvučení a nejmodernější technologie. Platí to především pro mikrofony a různé nástrojové procesory. To samé platí i pro light design. Inspirujeme se tedy nejen u Queen, jejichž hudbu se snažíme věrně předat současné generaci, ale i jinde a spolupracujeme s největšími současnými profesionály napříč hudebními obory.

Vzhůru do O2 areny a ještě dál

Avšak není to pouze o práci na jevišti. Za úspěšnou kapelou nestojí jen odehrané koncerty, ale také spousta práce v zákulisí. Neustále ladíme jednotlivé aspekty a věnujeme pozornost každému detailu, čímž svou show kontinuálně posouváme dál. Snad i proto nás mají fanoušci rádi, že postupem času přinášíme nové zážitky, přestože v podstatě pracujeme se stejným repertoárem.

Za absolutní příčinu našeho úspěchu však považuji fakt, že nás to zkrátka baví. Chceme hrát co nejlépe a na jevišti ze sebe vydat to nejlepší. Je to dřina, ale každý den, kdy překonáme sami sebe, nás motivuje k další práci do budoucna. A nejde s tím přestat. Každý schod, který vystoupáme, nám přináší radost a stimuluje nás do další práce. A než bude čas skončit, snad ještě zboříme několik mýtů o revivalech a posuneme celý obor dál.

Právě tento přístup nás dovedl až do O2 areny. Ta je naší dosavadní nejvyšší metou. Na podzim 2019 jsme nasadili prodej vstupenek a v lednu jsme měli oba koncerty Queen Relived, které se měly uskutečnit v květnu 2020, vyprodané. Do posledního místa. Včetně těch jednotlivých míst, co vždycky někde zbudou a nikdo je nechce. Proto jsme začátkem loňského roku začali vyjednávat další dva termíny na prosinec 2020. V jednom roce bychom tak v O2 areně odehráli čtyři koncerty, což je skutečný unikát. Jenže korona nám to zabila. Květnové koncerty se přesunuly na září a k oznámení čtvrtého termínu už ani nestihlo dojít. Na podzim se pak přesunuly znova, včetně toho třetího, na letošní září. Vše je přitom hotové – stage, světla, playlist. Kompletní výprava pro obrovskou show za desítky milionů je nyní u ledu.

Nezůstat stát na místě

Rozhodli jsme se však nepropadat zoufalství. Neustále se udržujeme ve střehu díky vytyčeným krátkodobým milníkům. V listopadu 2020 jsme se začali soustředit na prosincové natáčení videoklipů k písním Somebody to Love a Friends Will Be Friends. Ze setrvačnosti jsme dál zkoušeli. Následně bylo dost práce na postprodukci klipů. A ve chvíli, kdy jsme se už blížili k závěru, vymysleli jsme si online koncert, na který jsem se osobně připravoval každý den už přes měsíc, abych byl ve fyzické kondici. Pro online koncert jsme si vypůjčili část stage z Queen Relived, aby se na ni jen neprášilo. Na realizaci akce se podílelo 124 lidí a přípravy (stavba stage, kamerové a generální zkoušky, koncert samotný a následná demontáž) zabraly celých pět dní. Sice šlo „jen“ o online koncert, ale i tak jsme chtěli tuto laťku posunout a odehrát jedinečnou show.

Během nucené koncertní pauzy jsme tak nezůstali sedět s rukama v klíně. V určitém směru to přineslo i pár pozitiv. Ve standardním koncertním zápřahu bychom zřejmě neměli čas na tvorbu videoklipů a na další produkční věci. Také už nyní přemýšlíme, jak by naše koncerty mohly vypadat za několik let. Nikdo neví, co bude, ale v naší branži to pak nenaženete za týden. U nás platí pravidlo, že co za měsíc natrénuješ, za týden ztratíš. Kdo rok nic nedělal, na pódium se už nevrátí.