něco něco posunuli svůj hitový rukopis do dalšího kvalitativního patra

O trojici Neřvi mi do ucha jsem na „stránkách“ Frontman.cz básnil v létě loňského roku v souvislosti s vydáním jejich druhé desky (ZDE). V textu jsem zmínil poměrně důležitou roli producenta desky, Tomáše Tkáče. Tomáš je znám především jako důležitá součást mírně zachmuřených Pris, a také skrze svou sólovou tvorbu. V poslední době se zintenzivnily jeho aktivity jako vydavatele (label Divnosti) a producenta (Člověk krve nebo Parta vynikajících lidí), a proto alespoň mne překvapilo, že vedle všech těchto činností se tak trochu nenápadně zjevil ještě projekt něco něco. Ten tvoří právě Tomáš s Alžbětou a v loňském roce vydali první album nazvané Začíná.

Na rozdíl od svých primárních kapel (myšleno Neřvi mi do ucha a Pris) se duo rozhodlo jít cestou energičtějších, přímočařejších písniček. Na debutu možná hudebně, ale hlavně textově jednoduché melodické nápady něco něco mírnili svou introvertnější povahou, to se ale na letošní novince Útržky mění. Jakoby z nich koronavirová zkušenost shodila zbytečný ostych a šli rovnou k věci. Pokud se jim chce radovat, naperou celou nálož do úvodních Mezer, pokud se chtějí ptát, nasází otázky těžké ráže („Co kdyby..?“) do následujícího Světla. Dojde i na strachy a děsy, ale hned ve dvou položkách novinky (Ráno nebo Nadšená) se jim kapela staví čelem dvojverším „zastavit se stát, přestat utíkat“. Třicátníci něco něco už nečelí každodenním výzvám hysterickým způsobem, protože „mám všechno, co chci, všechno co potřebuju, chybí jen klid a trochu odpočinku“.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Velký posun kupředu dvojka provedla i po hudební stránce. Zatímco debut tu a tam trpěl jistou aranžérskou nevyrovnaností, letošní následovník je výrazně suverénnější kolekcí. Intenzivnější a energičtější. Zajímavé je, že na určitých místech album odhalilo dříve skrytější osmdesátkové kořeny. Ať už postpunkovou kytarou, basou nebo výraznou analogovou elektronikou. Největší souběh všech těchto vlivů najdeme asi ve Světle, které tu a tam zní jako novotvar New Order. Naopak následující Místo disponuje omamně melancholickou atmosférickou někde mezi chillwave a synthpopem. Silnou stránkou jsou také vokály obou protagonistů, které dobře podtrhují hlavní témata skladeb. Tomáš uvěřitelně předává jistou každodenní generační nervozitu (Ráno nebo Strach), zatímco Alžběta doslova pluje na zasněnějším Večeru nebo Vlnách.

Vrcholem desky jsou vedle otvíráku jistě dvě nejdelší skladby desky, Večer a Strach. Obě skvěle dokážou rozehrát v první polovině hru, aby ji v druhé polovině nečekaným zlomem dohráli do suverénního vítězství. Pokud byli něco něco v loňském roce zajímavým objevem pro přeci jen omezené publikum „znalých“, letošní deska Útržky má sílu zaujmout mnohem širší okruh posluchačů. Bez toho, aby Tomáš s Alžbětou ztratili svou tvář. Pouze se jim v nové kolekci podařilo mnohem úspěšněji prodat všechny své silné stránky. Už se těším na nové písničky v koncertní podobě, kdy musím z koncertního kalendáře vypíchnout už blížící se křest desky 30. září v pražském prostoru  Bike_Jesus na Štvanickém ostrově.

něco něco – Útržky

Divnosti, 2021, 37:46

indie pop

85 %