něco něco se na suverénní nové desce znovu inspirují, ale neopisují

Postmoderní doba drastickým způsobem zužuje manipulační prostor pro současné mladé kapely a projekty. Zatímco dříve se s generačními obměnami vždy výrazným způsobem vyklidil stůl pro nápady nastupujících generací, dnes k takovému pravidelnému úklidu Augiášova chléva nedochází. Veškerá hudba je totiž relevantní. Nic není zpátečnické. Dnešní noví posluchači stejně nadšeně hltají hudbu vzniknou před dvaceti, třiceti i čtyřiceti roky, stejně jako absolutní novinky. Čím tedy zaujmout? Jakým způsobem se zachytit drápkem na hudební popové scéně?

Na jedné straně tu máme experimenty Ursuly Sereghy, nové desky Amelie Siby nebo Olivera Törra, na druhé introvertní výpovědi stojící mimo čas a prostor jako desky Čar života nebo Anny Vaverkové, za třetí máme co dočinění s lépe či hůře zamaskovanými revivaly (Lazer Viking, MYDY, MAT213). Hudba něco něco vychází ze sluncem prosvětlených osmdesátých, ale především devadesátých let, v četných recenzích ale nikde nezaznamenáme, že by publicista kapele vyčítal přílišnou přímykavost k určitému stylu nebo znovu ke konkrétní kapele/projektu. něco něco se sice inspirují, ale neopisují. Tak je tomu i s novou deskou Třetí.

něco něco umí napsat silné singly. Na minulé desce to byl otvírák Mezery a podobně silný popový úder na komoru byl, alespoň v mém případě, první singl Obrysy. Ten se stal trackem, který mi zlepšoval nápadu celé loňské léto. Vždyť se jednalo o přímočarý song, který kombinuje rockový nebo power popový nápřah, postpunkovou basu, atmosférické synthpopové klávesy a vtahující, uvěřitelný vokál Alžběty Trusinové. „Chtěl bych žít ve světě, kde líbivost a srozumitelnost není v protikladu s tím, jestli je to dobré,“ vysvětloval už v souvislosti s minulou deskou Tomáš Tkáč. Přání se mu daří naplňovat vlastní autorskou muzikou.

Na první poslech bezstarostná muzika jako by si říkala o podobná sluncem zalitá témata a texty. Často ale dostává myšlenkovou protiváhu plnou hledání – cest, priorit, důvěry, odvahy, smyslu a především sebe sama. V tomto je nová deska dokonce ještě otevřenější než oba alboví předchůdci. Předstoupit jako zpěvačka před širokou veřejnost s pochybnostmi o svých vokálních kvalitách (Hranice) chce velkou dávku odvahy i upřímnosti. Dvojice v tomto drží pevně při sobě. I Tomášovy vstupy („Zahlcený vjemy, ztracený v budoucnosti/Nejsi hejtr, ale nejkřehčí člověk v místnosti“ – Chyby) přiznávají každodenní boj se sebou samým. A jaký má toto hledání výsledek? Potřebu přijmout sebe sama takového, jakým jsem (Sobecká). Všichni dobře víme, že to není vůbec jednoduché.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Třetí řadové album něco něco je v dobrém slova smyslu producentská deska. Zvukově vycizelovaná, průzračná, kde všechny komponenty mají svou volnost. Výrazná elektronika, bicí Václava Švestky i Jakuba Švejnara, doprovodná kytara, výrazná basa i vokály obou protagonistů. Skvělým momentem je linka harfy v závěrečném Letním dni. Moc se přimlouvám za více takových nečekaných zvukových překvapení do budoucna.

Když novou desku poslouchám opakovaně, napadají mne příměry k jiným netradičním, ale nekompromisním popařům hudební scény, kterými byli, nebo stále jsou, Lightning Seeds, Chumbawamba nebo The House Of Love (pokud bychom měli vzít někoho z kytarovější scény). Nechci na konci svého rozboru opakovat v souvislosti se třetím albem něco něco nářky nad tím, že taková hudba by přeci měla být součástí rozhlasových playlistů stanic majících alespoň špetku hudební sebeúcty. Je totiž hudebně jednoduše přístupná a koncertně se navíc jedná, zvláště poté, co základní dvojici na pódiu doplnil bubeník Václav Švestka, o strhující kombo se silnými texty a puncem uvěřitelnosti. Zatímco dva roky staré album Útržky bylo kvalitativním výšvihem do vyššího patra, letošní následovník Třetí spíše potvrzuje dosažené pozice. Místo překvapení servíruje jistotu.

Přeji tedy, aby se něco něco, i přes tuto stále se nelepšící situaci, dařilo konstantně pomalu stoupat v povědomí širší posluchačské obce. Hudebních vitamínů jako obsah recenzované novinky totiž potřebuje (především mainstreamová) domácí scéna konzumovat co nejvíce. Případ přeci jen etablovanějších Tata Bojs je určitou nadějí, že se Alžběta Trusinová s Tomášem Tkáčem můžou do podobné situace postupně propracovat.

něco něco – Třetí

Divnosti, 2023, 00:32:14

indie pop

80 %