Něco si přej: Chybí hudba, která zvedne ze židle

V příjemném prostředí brněnské jazzové kavárny jsem se setkal s Kájou Staňkovou a Josefem Javůrkem z kapely Něco si přej. Už více než rok sleduji aktivitu této mladé rock'n'rollové kapely, která má slibně našlápnuto bavit stále více a více nadšenců pro chytlavé melodie a především nestatické koncerty plné tance a pohybu. Proč dnes hrají ne příliš obvyklý žánr? Jak bylo těžké složit rock'n'rollovou kapelu z vrstevníků? Táhne dnešní posluchače takový žánr? Nejen to se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Můžete v krátkosti představit, kdo je Něco si přej a jakou hudbu hrajete?

JOSEF: V první řadě bych nás označil za rock’n’rollovou kapelu. Nehrajeme však jen ten, ale zasahujeme i do rhythm and blues, popu a možná i lehce do country.

KÁJA: Každopádně jsme začali na rock’n'rollových coverech, ale samozřejmě jsme vždy měli ambice jít směrem k vlastním písničkám. Začali jsme sice rock'n'rollem, ale později jsme naznali, že je to pro nás příliš svazující, a že v tomto stylu je těžké vymyslet něco úplně nového, a začali jsme se malinko odchylovat různými směry.

Jsou tedy vaše songy kombinací, nebo máte i ryzí vlastní rock’n'roll?

JOSEF: Třeba právě náš první singl What I Did Wrong bych označil za klasický rock’n’roll, přestože na počátku zněl spíše jako rhythm and blues. Při skládání mívám hodně nápadů, které jsou občas trochu popové. Řekl jsem si, proč se omezovat a svazovat tím, že se budu snažit složit ryzí rock and roll. Jako generace máme obecně blíže k popu a rocku, takže teď vymýšlíme různé písničky, které potom aranžujeme do rock'n'rollového zvuku. Je ale pravda, že jsou mi největší inspirací rock'n'rolly konce padesátých let, nebo třeba raná tvorba Beatles a Rolling Stones.

Když mají současní posluchači blíže k jiným žánrům, jaká byla motivace pro založení NSP?

JOSEF: Letos to je deset let, kdy jsem začal poslouchat rock'n'roll. Hudba mě bavila od mala a tenhle styl mi rozhodně nebyl neznámý. Je ale pravda, že hlavní impuls, díky kterému jsem si tento styl zamiloval, má na svědomí soundtrack z filmu Indiana Jones 4 a písnička Hound Dog. (smích) Bylo to pro mě období, kdy jsem začal hudbu více vnímat, pozorněji poslouchat a hledat svůj styl. Jelikož jsem měl doma kytaru, zkoušel jsem hrát a Elvis mě v tom fakt hodně ovlivnil. Postupně se nabaloval třeba Jerry Lee Lewis a Chuck Berry, ale tehdy jsem hrál jen doma. Mým velkým snem bylo, že jednou budu mít svou kapelu a budu hrát jako oni.

Když jsem se v roce 2012 přestěhoval do Brna, začal jsem chodit na hodiny kytary k Milanovi Kašubovi, skvělému jazzmanovi, který mě naučil hudbu cítit a najít si k ní ještě hlubší vztah. V průběhu následujícího roku jsem chvilku hrál v bluesové kapele Bluechips a nakonec jsem se dostal do kapely Rocky Eagles, kteří hrají rock'n'roll od roku 1964 dodnes. Tam jsem si zkusil pódia, ale stále tam byla potřeba vlastní kapely vrstevníků.

Dnes má NSP pět členů, nebylo těžké poskládat kapelu tohoto žánru z vrstevníků?

JOSEF: Vždy jsem si říkal, že u tohoto stylu jde těžit z originality a zajímavosti, protože ho dnes hraje málo kapel. Samozřejmě jsem měl s hledáním muzikantů obrovské problémy. Psal jsem inzeráty na bazary a fóra. Když už se někdo ozval, tak buď o dost starší, nebo vrstevníci z moc velké dálky jako například Praha, nebo Kolín. Dokonce jeden kluk až z Austrálie. (smích) Když jsem už asi rok hledal a říkal si, že je to beznadějný, ozvala se v prosinci 2016 naše bubenice Týna. Udělali jsme společnou zkoušku, zjistili, že hudbu cítíme podobně a začali jsme spolu hrát. Během dalších pár měsíců k nám přišel kytarista Joey a týden na to jeho spolužačka Kája, která na basu nikdy nehrála. O rok později se k nám přidal Honza, který také vyrostl pod vedením pana Kašuby.

KÁJA: Roky jsem hrála v ZUŠ na klavír a řádku let jsem strávila v zábavové kapele u kláves, u nás v Humpolci. Zkušenost to byla strašně dobrá, ale po čase se to vyčerpalo, jelo se v zajetých kolejích a kapela se nikam moc nehýbala. Jelikož jsem studovala v Brně už druhý rok, rozhodla jsem se i zde nějak hudebně realizovat. Jako studentka audio inženýrství jsem byla obklopena muzikanty, DJs a zvukaři, hudba byla zkrátka všude kolem mě. Naučit se na basu jsem chtěla už delší dobu, ale skutečnou motivaci mi zařídil až právě Joey, který mi řekl, že v Něco si přej hledají basáka, jestli to nechci zkusit. Přestože jsem rock’n’roll skoro neznala, šla jsem do toho a oni mě vzali. Přišla jsem vlastně k rock’n'rollu jako slepá k base. Tahle neznalost žánru mi však dává nadhled a tím pádem i jiný přístup ke tvorbě basových linek do našich písniček, protože se nedržím klasické rock’n’rollové předlohy.

Jde tedy říct, že hrajete rock’n'roll moderně, nebo hrajete spíše pop, který z rock’n'rollu vychází?

JOSEF: Přijde mi, že k naší generaci se rock’n’roll už tolik nedostal. Vyrůstali jsme na věcech, které jsme slyšeli okolo sebe, a přestože se cítím hodně ovlivněný klasickým rock'n'rollem, tak na mě měly určitě nezanedbatelný vliv různé pozdější kapely a styly, kam můžou patřit třeba Queeni, nebo Michael Jackson. Takže zatímco Beatles stavěli na stylech, které slyšeli okolo sebe, jako například country, blues, nebo tehdejší rock’n’roll, my stavíme na daleko širší paletě pozdějších stylů. To si ani neuvědomujeme, dáváme tam tyhle styly podvědomě a vlastně je tam při tvorbě ani neslyšíme. Prostě tam jsou.

KÁJA: Rock’n'roll vychází z dvanáctitaktového blues, které je pouze rytmicky či melodicky modifikované a není tam tedy moc prostoru k vymýšlení. Takže stejně jako Beatles někde začali a postupně procházeli vývojem, my jím procházíme taky, jen u nás je stylový vývoj rychlejší, protože těch vlivů máme kolem sebe daleko více.

Když se přesuneme ke koncertům, kterých máte poslední dobou požehnaně, hrajete především své písničky, nebo covery?

KÁJA: Záleží na koncertu a taky na tom, kolik času na hraní máme. Pokud jde o hodinový koncert, je to tak půl na půl, zatímco když můžeme hrát déle, zařadíme více coverů a přehráváme všechno, co umíme, což je teď něco do třiceti písniček. Snažíme se každopádně zahrát veškerou naši tvorbu a tu doplňovat o nesmrtelné klasiky k tanci i zpěvu, které přilákají lidi k pódiu a ti potom tančí i na naše písničky. Těch je zatím sedm, ale pořád pracujeme na dalších, jsme studnice nápadů. (smích)

Jelikož hrajete na řadě studentských akcí, jak přijímají mladí lidé žánr, který v rámci populárního prostoru až na světlé výjimky takřka vymizel?

JOSEF: Myslím si, že úplně skvěle. Máme úžasnou zkušenost. Když se lidí různě ptám, co si myslí o stylu, který hrajeme, zda je to baví, tak mnoho nedokáže pojmenovat, co slyší, ale jsou nadšení. Hráli jsme i na akcích v klubech, kde hrály jiné kapely. Třeba hard rock, pop rock a core. Potom jsme hráli my a náš styl lidi chytne. Rock’n'roll má výhodu, že je taneční, rytmický, má zpěvné melodie, ale hlavně není pro naši generaci oposlouchaný. Jednou za mnou přišel po koncertu fanoušek, že nás zná z Hudby z FEKTu, že náš styl vůbec neznal, ale zjistil, že se mu moc líbí. Stal se z něj věrný fanoušek.

KÁJA: Právě pro melodie, které jsou snadno zapamatovatelné a to, že je rock’n'roll rytmický a skvěle se na něj tancuje, dělá něco navíc. Když jsme hráli na Hudbě z FEKTu, před námi vystupovaly tvrdší kapely. Moc se nevyznám v metalu, nerada bych jeho fanoušky nějak urazila, ale pro mě to bylo všechno hodně podobné, o co nejvíce úderech za vteřinu, o co největší hradbě zvuku. Když po třech hodinách takové hudby přijde klidnější a víc taneční styl, lidi to rozhýbe a rozezpívá. Protože dneska takové taneční koncerty podle mě docela chybí. Pokud člověk zrovna nechce jít hopsat do moshpitu, zbývá už jen elektronika, nebo Škoda lásky. (smích)

Na sociálních sítích určitě jste, zmiňovali jste singly, kterých máte už vícero. Co se chystá v blízké budoucnosti?

KÁJA: Máme teď velikou radost, jelikož chystáme EP. Mělo by se na něj vejít pět písniček, z toho jedna instrumentálka. Počítáme, že vyjde brzy, ale nechceme se svazovat pevným termínem, když ještě není hotovo. Otálet určitě nechceme, protože naposledy vyšel pouze singl With You, zatímco EP bude milník plný našich písniček, které se posouvají od rock’n’rollu trošičku dál.

JOSEF: Není to ortodoxní rock’n'roll jako What I Did Wrong, ale spíše se kloníme k Buddymu Hollymu, který sám táhl více do popu stejně jako Elvis. Je tam trošku více melodie, ale pořád je to rock 'n' roll.

KÁJA: Myslím, že si z rock’n'rollu vyzobáváme to, co se nám líbí a hodí, a dáme dohromady věc, na které se nejvíce shodneme. Každý jsme totiž z úplně jiného hudebního prostředí a každý dá do naší tvorby kousek toho svého.

JOSEF: Je taky skvělé být otevřený všem stylům. Sice nevím, jak bychom některé napasovali na Něco si přej, ale rozhodně mě žádný nedokáže urazit a nebudu ho nikomu brát. Spíš je zajímavé, že když přinesu nápad na zkušebnu, dopadne nakonec fantasticky, když se na něm podílí všichni.

KÁJA: Občas mám pocit, že když Pepa přinese demíčko, je to jako když přinese tenisák mezi čtyři štěňata. My se o něj porveme a Pepa nás musí hlídat, abychom ho úplně nerozcupovali a neudělali z něj něco, co z toho nemělo být. Protože podle mě je naopak důležitá ucelená představa o písničce už v jejím počátku.