Nedivoč: Energie muzikanta při koncertu se nedá ničím nahradit

Sváťu Tuleje jsem na koncertě potkala jako vokalistu a kytaristu kapely Ptakustik. Až na místě jsem zjistila, že vedle toho zpívá v kapele Nedivoč, s níž natočil album Vale pletichám. Zaujalo mě už tím, jaká hvězdná sestava se při jeho tvorbě sešla! Marie Rottrová, Ondřej Ruml, ale taky Mirka Miškechová, Ester Kočičková nebo František Segrado, to zní jako výčet na guest list nějaké VIP párty v Lucerně. A výsledek? Už od první skladby je zřejmé, že se jedná o výjimečný projekt. Skvělé texty, zábavné a moderními samply netknuté aranže, známé hlasy. Jak je vůbec možné, že taková deska vznikla a zatím se o ní mnoho neví?

Sváťo, kdo přišel s nápadem na kapelu Nedivoč? A jak jste se dali dohromady se zbytkem kapely?

V kapele na to máme každý trochu jiný názor. Každopádně jsme na to byli tři kamarádi muzikanti. Jirka Krhut, Vojta Šňupárek a já. Byl velký hlad po autorské muzice, s naším kytaristou Vojtou už nás dlouho svrběly prsty... a Jirka přišel s plným šuplíkem skvělých písniček. Chyběly už jen basa a klávesy. Mě napadlo oslovit Janka Smichoviče na basu a Jirka přišel s nápadem oslovit Honzu Uviru na klapky. Janko byl pro a Honza ještě částečně pořád cestoval do zahraničí na svá hudební studia, pro která opustil i Davida Stypku a Bandjeez. Je to výborný kluk, s obrovským citem pro muziku, písničky ho oslovily a šel do toho taky. Jirkovi jako bubeníkovi ještě zvukově chyběly perkuse, proto pozval na desku Kubu Kupčíka, výborného ostravského perkusistu, který taky už hrál s celým Československem… a na přípravu desky jsme byli komplet.

Písně na Vale pletichám působí velmi různorodě. Jak vznikaly?

Autorem většiny textů i hudby je výborný muzikant i textař Jirka Krhut. A to, jak deska působí různorodě, určitě pramení z toho, jak pestrý muzikant je. Hraje a hrál ve spoustě kapel, žánrově od rocku, přes funky, až po folk. Stejně tak pestrou hudbu poslouchá. Na desce se objevily i texty jiných autorů, jako je Radovan Šťastný, který psal třeba první texty kapely Kryštof. Krásný slovenský text napsal i Michal Pivovar, manžel slovenské zpěvačky Katky Koščové. Většina písniček na desce vznikala v takovém tom svízelném osobním období, kdy jsme se Jirka i já rozcházeli s partnerkami, jsou tedy hodně autentické a pravdivé. Vlastně bychom těm holkám měli poděkovat, protože díky nim vznikla krásná deska (smích). Na desce jsou ale i kousky, které Jirka napsal na míru pro někoho konkrétního. Třeba písničku Tudy šel, kterou chtěl věnovat Karlu Gottovi, je vlastně píseň o něm. Pokud vím, tak ji pan Gott pochválil, ale odmítl s tím, že se nehodí do jeho repertoáru. Díky Karle, jsme rádi, že nám zůstala na desce (smích)... Já osobně ji mám moc rád.

Zmínil bys ještě někoho dalšího, kdo k desce zásadně přispěl?

Naši nejstarší věc Že si Jirka složil společně s Adamem Parmou, s nímž dříve měli docela úspěšnou kapelu Kuličky štěstí. Obejít bychom se nemohli ani bez vokálů Jitky Andraškové, jejíž hlas a nápady si vzali na své desky třeba i Buty, Kryštof nebo Mňága a Ždorp. A písničky nám krásně okořenily také nezaměnitelná sóla Michala Žáčka na ságo.

Měli jste nějakého producenta, který rozhodoval, jak budou vypadat výsledné aranže?

Celá deska vznikala v Českém rozhlasu Ostrava. Natáčeli jsme tam i demo před deskou a s výsledným zvukem jsme moc spokojeni. Samozřejmě musím zmínit a pochválit i našeho kamaráda, zvukaře Českého rozhlasu Marka Hoblíka, který za celým zvukem stojí a hlavně pro nás ve studiu po celou dobu natáčení vytvářel výbornou atmosféru.

Nad aranžemi držel pevnou ruku Jirka, jako autor písní měl jasnou představu, jak by měly vypadat. Je ale logické, že jsme všichni měli tendenci mu do toho kecat; a myslím, že se to vyplatilo. Asi jsme trochu staromódní parta – zakládali jsme si taky na tom, abychom celý zvuk desky dokázali přenést taky na živý koncert. Jinak řečeno, na desce ani na podiu nikoho z nás nenahrazuje sampl ani nahraný muzikant z CD. Energie každého muzikanta při koncertu se nedá ničím nahradit.

Hádali jste se při natáčení?

Každý muzikant je ješita, což při tak velké věci, jako je nahrávání desky, musí logicky vést, řekneme, k výměně názorů (smích). Na druhou stranu, chceš spolupracovat s lidmi, kteří tě obohacují a inspirují svými názory. Chceš sosat a přijímat jejich energii – a to se přesně stalo. Výsledkem je celá deska Nedivoč, album kompletní kapely a všech hostů, kteří k ní přispěli obrovským dílem.

Kdo u vás v kapele rozhoduje, jakým směrem se vydáte? Máte jednoho „lídra“, nebo se o všem radíte?

Nemáme. Radíme se (smích).

Co se vám letos podařilo a z čeho máte největší radost?

Tak tohle je otázka na celý samostatný rozhovor (smích). V podstatě totiž ani sami nechápeme, co se to kolem nás děje. Deska nemá ještě ani rok, kapela je jen o něco málo starší a už jsme stihli několik rozhovorů v rádiích, vyšli na nás velmi krásné recenze přísných kritiků, dokonce i živě v televizi jsme hráli. Ke spolupráci nás oslovil náš největší český distributor hudby, firma Supraphon. Do Rádia HEY jsme se dostali s už zmíněnou písní Že si do rotace… naše první vlaštovka v éteru. Za velký úspěch považuji to, že nás pozvali na umělecké Ceny Jantar za rok 2018, kde budeme hrát se symfonickým orchestrem, čímž se mi i částečně splnil můj malý hudební sen. Samozřejmě nemůžu zapomenout na naši hvězdnou sestavu na desce. Je mi velkou ctí být na jedné desce s takovými umělci.

Osobně mě nejvíc zaujala hned první píseň cédéčka, Fotky z výletů. Oproti ostatním mi zní velmi současně, až rádiově.

Zrovna u téhle písničky se většina našich fanoušků shoduje, že právě tahle je TA RÁDIOVKA. Máme z ní stejný pocit. Myslím, že jsme vsadili na správnou kartu a chystáme se k ní natočit i náš první debutový klip.

Co kapela Nedivoč znamená pro tebe osobně? Zažíváš něco nového, co jsi v projektech předtím neznal?

Základ každého dobrého hudebního projektu je píseň; to je věc, která je pro mne zásadní. Jsou kapely, které mají jednu dvě hitovky a zbytek na desce musí dolepit něčím, co se písním podobá. U naší kapely mám pocit, že těch silných věcí je většina a je těžko vybírat tu nejlepší věc. Samozřejmě máme výhodu v tom, že deska je vlastně multižánrová, uslyšíte na ní rock, pop, folk, ale třeba i šanson. To je právě to, čím jsou pro mě osobně Nedivoč výjimeční.

Nových je pro mne spousta věcí. Hlavně to, že téměř všechny písně z desky jsem skoro zažil. Jsou to velice osobní zážitky buď mé nebo lidí, které dobře znám. Samozřejmě hraju s klukama, které znám dlouho, jako je Jirka a Vojta. Ale s Nedivoč jsem poznal i nové spoluhráče. Janka Smichoviče, našeho basáka, který mě neustále překvapuje svou pílí a důsledností v hudbě. Mám pocit, že je den ode dne lepší a lepší. A také nesmím zapomenout na našeho geniálního pianistu Honzu Uviru, kterého jsme během roku moc neviděli, protože kromě nás je také členem kapely Laca Decziho Celula New York a má pořádný fofr (smích).

Co byste si přáli do roku 2019, máte nějaké smělé plány?

Vzhledem k tomu, že jsme desku vydali v lednu a většina fesťáků má rozhodnuto už v prosinci, co se bude dít, chtěli bychom si to v roce 2019 vynahradit a nejlépe celou hudební sezónu být na tahu. Co jiného si muzikant může přát, než hrát pro lidi (smích). Určitě připravíme nějakou klubovou šňůru. Jak říkají kluci z kapely, „jsme typická klubová kapela“. A byli bychom rádi, kdyby se nám podařilo domluvit se s někým zásadním v rámci českého hudebního trhu, kdo by si nás vzal pod svá křídla, a my se mohli starat jen o tu svou muzičku a písničky. Pár nabídek na spolupráci už přišlo, tak by se snad mohlo něco zásadního stát i v tomhle.