Nedorozumění s populární hudbou

Populární hudba není stejná jako jiné druhy hudby, obvykle svým účelem.

Každý z nás intuitivně tuší, co je a co není hudba. Takže když kolem nás projede houkající sanitka, obvykle to za hudbu považovat nebudeme; stejný zvuk v nějakém hudebním kontextu by ale hudbou mohl být. Existují rafinované definice, které pojmu hudba dávají naprosto konkrétní rámec, a umožňují tak systematicky hodnotit akustické jevy, a ty k pojmu hudba přiřazovat nebo je z něj naopak vyřazovat.

V tomto smyslu tedy na světě existuje jedna hudba. Potíž je ale s tím, že není z jednoho těsta. Do pojmu hudba nám stejně snadno spadne Beethoven, Dáda Patrasová, hudba afrických domorodých kmenů… takže jsme se jako lidstvo rozhodli trochu tuto směs protřídit. Nejčastěji dělíme hudbu podle toho, jak zní (žánry), kdy byla stvořena, z jaké země pochází a někdy i jaký plní účel. Právě tato kategorie účelu ale není diskutována tak často, jako ostatní dělení, ale intenzivnější debata v této oblasti by mohla být velice užitečná.

Například v situaci s populární hudbou. Mnoho hudebníků současnou populární hudbu neposlouchá. Kupte jim pár panáků, zeptejte se jich proč, a nejspíše uslyšíte spoustu sprosťáren. Populární hudbu ale taky dělají hudebníci, ne? Tak v čem je ten háček?

Podle mě v tom, že současná populární hudba není často tvořena za samotným účelem poslechu, ale za účelem participace publika. Tím mám na mysli hlavně veliké množství taneční hudby, která alespoň podle internetových měřítek popularity boduje ve velkém stylu.

Představme si to zjednodušeně takto:

Hudebníci dělají hudbu pro své posluchače.

Hlavní problém je na tomto místě v tom, že v jednom publiku jsou laikové i hudebníci. Hudebníci jsou profesionálové, a tudíž také trpí profesionální deformací, což podle mě znamená, že mají obvykle tendence kriticky hodnotit hudbu, kterou slyší. Ne, že by to jiní nedělali, mnoho ostatních posluchačů ale často rozlišuje hudbu na líbí/nelíbí, a tím jejich soud končí. To je dáno (nejen) jejich hudebními zkušenostmi. Hudebníci mají tedy i jiné nároky a očekávání, pojďme je tedy vyčlenit z publika. Zbylou část posluchačstva označme, bez urážky, jako laické publikum. Čili:

Hudebníci dělají hudbu pro ostatní hudebníky a laické publikum.

Hudebníci, kteří provozují hudbu pro ostatní hudebníky i laické publikum, to mohou mít těžké, protože obstát před kritickým hodnocením kolegů a zároveň oslovit co nejširší spektrum posluchačů je ten oříšek, který by rádi rozlouskli mnozí. Intuitivně cítíme, že každá tato součást publika asi očekává od interpretů/autorů něco jiného. Někteří tedy volí cestu uspokojení kolegů. To můžeme pozorovat často například v soudobé vážné hudbě. Jiní volí cestu uspokojení samotného laického publika. Nechci tím říct, že kompromis není možný. Často je ale volba specializace výhodný krok. Samozřejmě předpokládám, že každý dělá svou hudbu tak, aby se líbila jemu samotnému, ale více či méně vědomě taky děláme hudbu tak, aby se líbila ostatním lidem. Každý z nás tvoří v určitém sociálním prostředí a každý aktivní hudebník hledá určité uznání od jiných lidí. Jde jen o naši volbu, na kom nám záleží nejvíce.

Každá hudba pro specifické publikum má pak specifické vlastnosti. Hudba pro laické publikum má podle mě největší výhodu právě v tom, že posluchači hudebníka tolik nesoudí. Absence těchto soudů potom může mít různé důsledky. Dechovkové tancovačky, brazilské festivaly i moderní taneční bomby mají společného například to, že jejich primární funkcí není oslnit ostatní hudebníky vlastním geniem, ale vtáhnout posluchače do víru hudby a zapojit je do něj, obvykle prostřednictvím tance. Nutno podotknout, že správné vytvoření takové hudby vyžaduje adekvátní paletu dovedností. Taková hudba bez lidí z publika, kteří by se na ní podíleli (a tím tuto hudbu v podstatě spoluutvářeli), a bez prostředí, ve kterém se to děje, jednoduše ztrácí svůj přirozený kontext, a může bez vědomí tohoto faktu působit divně, nebo může být prostě nepochopena.

Co tím tedy chci říct? Je zbytečné něco někde hledat, když to tam ani nemá být. Hudba pro široké publikum musí být přístupná, a tudíž je tak prostě dělaná. Není na tom nic nepřirozeného, divného ani amatérského. Někdy můžeme tuto hudební produkci vnímat jako propojování hudby a obchodu, a tudíž muzikanty, kteří ji tvoří, jako napůl obchodníky. Je to ale každého osobní rozhodnutí, jaký chce získávat status. Jestli touží po uznání kolegů, obecné slávě, oslovení co nejvíce lidí nebo po penězích aj. Nutno podotknout, že u každého hudebníka se tato touha může během kariéry měnit, popis takové změny by ale vydal na samostatný text.