Neil Peart: Farewell king...

Kanadské progrockové trio Rush v sobě spojovalo nejen trojici špičkových hudebníků, ale dávalo i směr svým následovníkům, jak co se týče hudebního vývoje, tak soudržnosti kapely. Kapela spolu vydržela v nezměněné sestavě 44 let. Toto nebývale silné pouto přetrhlo až vážné onemocnění Neila Pearta, kterému 7. ledna tohoto roku podlehl.

Kanadský rodák Neil Ellwood Peart již od raného mládí toužil po dráze profesionálního hudebníka a za svým snem si důsledně šel. Střídal bicí stoličky u jedné místní kapely za druhou a své štěstí se nakonec vydal hledat i za oceán, do Anglie. Ani zde ale nenalezl možnost profesionálního uplatnění, a tak se po svém návratu do Kanady, v roce 1974 připojil k triu Rush, které v té době mělo za sebou vydání prvního, stejnojmenného alba. Od té doby se trio v obsazení Neil Peart (bicí nástroje), Geddy Lee (baskytara, zpěv) a Alex Lifeson (kytara) stalo doslova nerozlučným a s příchodem Neila Pearta se kapela posunula od tradičního hard rocku směrem k art či progrockovějšímu hudebnímu pojetí.

Náročné instrumentální výkony všech členů kapely vynikaly na všech studiových albech, která nezřídka nepostrádala jakousi koncepčnost (zejména legendární album „2112“ je typickou ukázkou této koncepčnosti). Kapela instrumentálně stále rostla a na deskách jako je A Farewell To Kings, Hemispheres, Permanent Waves nebo Moving Pictures lze slyšet kapelu na vrcholu sil. Peartova pestrá, virtuózní hra, bohatá na nápadité breaky a přesto nepostrádající pevný rytmický základ, se stala doslova učebnicí pro moderní styl hry na bicí nástroje.

K poznávacím znamením Neila Pearta ovšem nepatřila pouze jeho virtuózní, energická a invenční hra, ale i monstrózní pojetí bicí soupravy jako takové. Rád se obklopoval hromadou bubnů, perkusí, desítkami činelů a zejména v poslední době byl na pódiu bicí soupravou doslova obklopen. Nebylo to ovšem pouze na efekt. Peart vždy dokázal své monstrózní bicí spoupravy beze zbytku a účelně využít. Jeho sóla patřila k tomu nejlepšímu, co se dá v bubenickém světě slyšet a vidět, nenudící, skvěle vystavěná a vygradovaná. K zajímavostem ohledně Peartovy hry jistě patří i fakt, že ve svých začátcích držel paličky v rukou obráceně, tedy užším koncem v dlaních a to prý kvůli lepší vyváženosti úderu. Posléze se ovšem i on přeorientoval na tradiční úchop.

Kariéra Rush byla velmi úspěšná i v současnosti, i nové nahrávky si udržovaly vysoko nastavenou laťku ze sedmdesátých a osmdesátých let. V roce 2013 byla kapela uvedena do Rock and Roll Hall Of Fame. V lednu 2018 kapela oznámila konec činnosti v souvislosti s Peartovou artritidou, která mu znemožňovala odvádět za bicími takový výkon, jaký by si přál. 7. ledna 2020 Neil Peart ovšem prohrál svůj boj s daleko těžším soupeřem, podlehl agresivní formě mozkového nádoru. Hudební svět tak ztratil nejen jednoho z nejtalentovanějších bubeníků všech dob, ale spolu s ním i zřejmě jakoukoliv šanci na obnovení činnosti Rush. Ostatně pokračovat pod hlavičkou Rush bez Pearta kapela odmítla již ve zmíněném roce 2018.

V naší republice se Rush objevili jen jedinkrát v roce 2004. Koncert jsem si nenechal ujít a byla to skutečně nezapomenutelná tříhodinová jízda, která ani na vteřinu nenudila. A Peartovo sólo? To bylo již tenkrát mimo veškeré pozemské kategorie.

Tak tedy sbohem, Pane bubeníku...