Nenápadný genius Nicka Drakea

V červenci tohoto roku mohl začít pobírat důchod a v klidu svého překrásného domku v Tanworth-in-Arden vychutnávat stále stoupající popularitu svých alb z přelomu 60. a 70. let minulého století. Leč dlouhotrvající boj s depresemi a s ním spojené problémy s užíváním léků si vybraly svou daň příliš brzy. Nick Drake zemřel v listopadu roku 1974, jako oficiální příčina smrti bývá uváděno předávkování antidepresivy. Za svou krátkou životní a ještě kratší hudební dráhu však stačil vytvořit dílo, jež budí enormní ohlas i čtyřicet let od onoho nešťastného listopadového večera.

Vykreslení Drakeova pokojného stáří je pochopitelně pouze chatrnou hypotézou. Stavy jako "klid" či "vychutnávání" totiž zřídkakdy náležely k emocím tohoto zádumčivého zpěváka, kytaristy a skladatele. Jeho nejbližší spolupracovník, producent Joe Boyd (mj. Bob Dylan, Pink Floyd), o něm v jednom rozhovoru uvedl: „Byl to nesmírně plachý mladík, kolem devatenácti let, když jsem ho poznal. Ale jeho demo nahrávka na mě zapůsobila jako úder kladivem. Bylo to něco ohromého!“. Nick se již v poměrně mladém věku prezentoval vyzrálými texty a sofistikovanými skladbami, v nichž měly místo netradiční rytmy a nápadité harmonické postupy. Za tuto svou erudici vděčil jednak svým rodičům (jeho matka Molly hrála na klavír a zpívala a její nedávno objevené nahrávky odhalují, kde ležela podstatná část Nickovy inspirace), jednak vlastní píli a vytrvalosti (podle svědectví Drakeových spolužáků z University of Cambridge cvičíval i několik hodin denně).

Pod vedením Joea Boyda brzy vyšlo Nickovi debutové album Five Leaves Left. Jeho nahrávání probíhalo v napjaté atmosféře. Drake prosazoval organický zvuk kapely (doprovázeli ho muzikanti ze spřízněné skupiny Fairport Convention), zatímco Boyd stranil v té době velmi populárním smyčcovým doprovodům. Nakonec se povedlo skloubit oba dva přístupy, a ačkoliv Drake s výsledkem nebyl příliš spokojen, skladby jako River Man či Time Has Told Me zajistily albu docela slušnou prodejnost a Nickovi solidní ohlas publika. Už na této desce se Nick Drake ukázal nejen jako skvělý skladatel a textař, ale i jako zdatný kytarista. Jeho svérázně virtuózní prstová technika hry na akustickou kytaru se stala Drakeovým trademarkem, který ovlivnil generace kytaristů po něm.

Přestože Five Leaves Left oslovilo vcelku širokou posluchačskou vrstvu, Nickova živá vystoupení netáhla tolik, jak by se očekávalo. Joe Boyd se tedy rozhodl vydat další album, tentokrát poněkud více popově laděné. Ke spolupráci přizval například Johna Calea z The Velvet Underground či Mikea Kowalskiho z The Beach Boys. Nahrávka Bryter Layter měla ovšem velmi slabý ohlas a Nick Drake se v důsledku tohoto neúspěchu stáhl do ústraní a propadl depresím. O rok později se ještě vzepřel k práci na albu Pink Moon, které se bohužel stalo jeho posledním oficiálním počinem.

Když roku 1974 Nick zemřel, pouze pár zasvěcených věřilo, že se tento plachý introvert jednoho dne dostane do obecného povědomí. Síla jeho písní se nicméně postupně ukázala. O dekádu později se o něm jako o svém vzoru začaly zmiňovat hvězdy britského hudby Peter Buck z R. E. M. a Robert Smith z The Cure. Kompilace Drakeových skladeb Way To Blue vydaná v devadesátých letech se dočkala prodejů přesahujících sto tisíc kusů. Následovalo množství dokumentárních filmů, biografií, reedicí desek atp. Drakeova hvězda dále stoupala, když se jeho píseň Pink Moon objevila v reklamě jedné významné automobilky. V novém tisíciletí dosáhl Nick Drake opravdu stabilního uznání ze strany kritiků i posluchačů a jeho skladby jsou vyhledávaným předmětem coververzí nejvýraznějších hudebníků současnosti. U nás mu zatím bohužel není věnováno tolik pozornosti, kolik by tento nenápadný genius zasluhoval.