Nenápadný půvab nočního pikniku Renaty Zeiguer funguje opakovaně
Zatímco debutová deska reprezentovala Renatu Zeiguer jako integrální součást newyorského kulturního kvasu, po čtyřech letech se k nám zpěvačka hlásí z lůna catskillských hvozdů. Obsah její kolekce Picnic In The Dark této velké životní změně odpovídá. Už není tak ukřičená, ale ve svém popovém rozpoložení nesmírně barevná a přirozeně introvertní.
První album Old Ghost brooklynské písničkářky Renaty Zeiguer bylo poplatné místu vzniku. Deska z roku 2018 byla postavena na kakofonii propletených kytar a intenzivní rytmiky. Aby ne, vždyť autorka svým debutem vzdala hold svým dlouholetým vzorům, garážově undergroundovým hrdinům, rockovým formacím Ava Luna a Landlady.
Po hlasité jízdě včetně řady podobně intenzivních koncertů přišel už milionkrát omílaný covidový útlum a s ním i potřeba řešit nahromaděný stres. Výsledkem bylo Renatino přestěhování do lesnatého zázemí New Yorku v Catskills, jež je známé svými rozsáhlými lesy pokrývajícími většinu zdejší silně zvlněné krajiny. Místo každodenního rychlého života ve velkoměstě náhle přišly líné dny na vesnici, které se musely chtě nechtě promítnout do podoby druhé desky Picnic In The Dark.
Noci v Catskills mají úplně jinou podobu než ty v nikdy nespícím Brooklynu. Už v úvodní, poměrně roztančené Sunset Boulevard autorka zpívá o tom, že „slyší vodu stékat a jaro mluvit a lechtat“. Přírodní lyrika nahrazuje urban minulost, Renata je náhle zklidněnější osobou, které nemá potřebu křičet, že „toho má dost“ a bojovat na rozličných barikádách za svou pravdu.
Naopak v Carmen žadoní partnera: „nechci jít sama / nenechávej mě tu čekat, prosím". Touhy a obavy modelují osobněji laděnou desky Picnic In The Dark jako dva základní elementy. Ne chaoticky, nervózně, ale výrazně empaticky, ztišeně. A samotným písničkám takové odlehčení jedině prospívá.
Co na desce jako hudebníci oceníte?
Nejen místo vzniku, ale i diametrálně jiné hudební vzory od sebe odlišují obě Renatina elpíčka. Místo garážového rocku tu byl předobrazem João Gilberto, brazilský zpěvák a kytarista, ztělesnění renesance bossa novy druhé poloviny 20. století. Místo rezatých drátů elektrických kytar a rachotu bicích tu máme jemnější předivo kláves, baskytary a automatického bubeníka. Decentní náladu většiny písniček podtrhuje suverénní zpěvaččin vokál, který si náhle může vyhrát s jemnějšími konturami nálad.
Na druhou stranu Zeiguer odolala jednoduché zkratce, kdy si zklidnění rockeři na americkém venkově rádi nasazují kovbojské klobouky a vrhají se do náruče country. Jisté odstíny country na desce také najdeme, nejsou ale zásadní ingrediencí Picnic In The Dark. Přesně jako v titulní skladbě, kde se klouzavé tóny steel kytary plynule střídají s jemným vybrnkáváním elektriky a decentními vstupy smyčců.
A ani vzor v podobě João Gilberta neposunul celou desku do latino rytmů. I tyto jemné odlesky zde sice najdeme (Mark The Date, Primavera), jsou ale integrální součástí celku.
Zkrátka, noční párty ve Velkém jablku a na venkově má svá specifika. Náladou se Zeiguer často propadá do minulosti, opakovaně do nálady šedesátek, vždy se ale poctivě vrací přes pár devadesákových folkrockových odboček do současnosti.
Půvab Picnic In The Dark tkví v nenuceností, se kterou se autorce spolu s producentem Samem Griffin Owensem (jinak též Anna Burch nebo Cass McCombs) podařilo tuto na první pohled/poslech nenápadnou, ale o to komplexnější nahrávku stvořit. Je škoda, že právě její v nejlepším slova smyslu „prostota“ ji pravděpodobně na konci roku vyřadí z top výročních žebříčků. U mne je ale v polovině roku jedním z adeptů na mety nejvyšší.
Renata Zeiguer – Picnic In The Dark
Nothern Spy rec., 2022, 46:30
95 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
