Neříkej, že nechceš – na festival do Indie

Sedíte si v klidu v práci, hledíte si svého a v tom vám od frontmanky kapely přijde zpráva „Únor – Indie – 10 dní – jo?“ Odpověď je samozřejmě „JO“. Aspoň pokud to trochu jde. A šlo. I když to nebylo tak úžasně jednoduché, jak se to z předchozí věty zdá.

Cesta do Indie je, zvlášť uprostřed zimy, lákavá myšlenka. Opustit Prahu, které vládly teploty kolem -10°C pro Kalkatu a Goa, kde se rtuť pohybuje mezi čísly 25 a 35, a k tomu si zahrát na festivalu s vynikající pověstí, to všechno zní jako skvělý nápad. Ale pak vám dojde, že váš milovaný nástroj, vaše „nejvěrnější holka“ bude muset letět s vámi. Začaly se mi dostavovat symptomy první fáze zjednodušeného modelu Kübler-Rossové. Nejdříve jsem si odmítal připustit, že by nástroji hrozilo nějaké nebezpečí, pak jsem začal probírat hudební bazar, s tím, že koupím levnou akustickou basu a ušetřím svou Mázlovku všeho nebezpečí a nakonec jsem se smířil s tím, že slovy Honzy Klímy – basa je kus nábytku, tak prostě udělám vše, co udělat můžu a pak děj se vůle zaměstnanců letiště.

Jejich vůle nám však rozhodně nebyla nakloněna. Jediný let z těch několika naplánovaných „klapl“ podle plánu, jinak nám lety buď rušili, nebo měnili trasy i čas. Jako zázrakem však nedošlo k poškození ani ztracení žádného nástroje a v Kalkatě jsme se po několika denervujících přestupech a čekáních na další příhodné letadlo sešli v plné síle.

Festival Sur Jahan představuje indické veřejnosti folklór evropský, prostřednictvím několika kapel, a také jejich vlastní, skrze velký showcase tradičních hudebních forem, divadel a řemesel. Pořádá ho organizace Banglanatak a je potřeba říci, že se jedná o festival, který svým zázemím a uspořádáním konkuruje všem lepším evropským událostem v podobném ranku. Nemá sice dosah tisíců lidí, ale podle organizace, která se o nás starala, by jej klidně mít mohl.

Sebelepší organizátor je samozřejmě k ničemu, když není připravená kapela, že ano. Ale BraAgas tu svojí kárku (červený Multivan) táhnou po Evropě už 10 let, takže co se týče přípravy na průšvihy, máme většinu věcí s sebou. V mém kufru tak kromě náhradních basových strun, kabelu a náhradní 9V baterie najdete taky pilníček, náhradní pás, náhradní struny na kytaru, náhradní kapodastr a pár dalších věcí, které jsou sice k ničemu, ale cestují se mnou. Zkrátka, pokud můžete cokoliv pojistit, rozhodně to udělejte, i když to znamená, že váš futrál zatížíte dalším kilíčkem.

Když už jsem u toho futrálu – ten nápad „vyšperkovat“ si ho nejrůznějšími nálepkami z cest a dalšími mementy se mi zdál vynikající přesně do toho okamžiku, kdy mi došlo, že se mezi nimi dvě nálepky „KŘEHKÉ“ ztratí jako nic. Doporučuju mít jednu extra a nechat si nástroj obalit na letišti fólií.

V Kalkatě jsme kromě koncertu zažili také workshop, který se odehrál formou jam session s lokální kapelou, se kterou jsme se poprvé potkali na pódiu při zvukovce. Nebudu lhát, byl jsem docela rád, že jako basák nutně nemusím přebírat sóla a navazovat na třístrunné banjo a drnkadlo s hliníkovým hmatníkem. Ale byla to dobrá průprava na velké finále, kde jsme se na jednom pódiu potkali se všemi hlavními kapelami.

Pokud jste nikdy nebyli v Kalkatě, měli byste vědět dvě věci:

Předně, všechno se děje na ulici. Od šití, praní a žehlení, přes autosprávkárny, až po sprchu, holiče a výrobu hudebních nástrojů. Všechno. Přímo na ulici. Pokud rádi fotíte, nebo jste voyeuři, tohle si užijete ohromně.

Druhak, nepijte žádnou vodu, kromě balené, nejlépe pokud si ji sami otevřete. Ani na čištění zubů. Nejezte neloupané ovoce, nebo radši žádné, které si sami neoloupete. Zlepšíte si šanci, že se z výletu do Indie nestane turné po zákoutích a toaletách. Rovněž účinná prevence je tvrdý alkohol. Nejlépe přivézt si svůj.

Druhá část festivalu se odehrávala v Goa. To je bývalá portugalská kolonie, která připomíná karibský ráj, zapomenutý všemi, snad kromě švábů a ruských turistů. Klidná atmosféra se přenesla i na festival. V Kalkatě byla scéna postavena v parku před Památníkem královny Viktorie, asi 8 metrů vedle hlavní silnice, která posluchače (díky velice specifické indické dopravě) poněkud rušila, zvláště v zadních řadách, což zvukař řešil točbou hlasitosti. V Goa jsme hráli v akusticky vychytaném sále, kde nebylo nutné tolik tlačit na mixpultovou šavli.

V Goa jsme na workshopu vysvětlovali divákům, jaký je život v naší (tou dobou zmrzlé) domovině, co je běžné české jídlo a další drobnosti o našem životě v Evropě, jakož i co – a na co – to vlastně hrajeme. Vysvětlit v místě, kde zima znamená 30° Celsia, co je to deset pod nulou a jak je možné dát si k obědu vepřo-knedlo-zelo a k večeři klobásu s chlebem a pivkem, bylo možná větším improvizačním oříškem, než „potkat“ se v jamu s indickým hráčem na flétnu.

Nabídky na hraní v Indii nejsou něco, co by se českým kapelám stávalo běžně. Se Sur Jahan 2017 se na nás usmálo štěstí a užili jsme si deset dní na dvou fantastických místech v zemi, která bere dech. Hráli jsme na perfektně zorganizovaném festivalu se skvělými kapelami i publikem a teď je čas začít pracovat na tom, aby takových pozvánek chodilo víc.

Abych nezapomněl, i šílenou cestu zpátky naše nástroje přežily ve zdraví – investujte do svých obalů!