Neřvi mi do ucha na druhém albu došli na popové hřiště z introvertního směru

Klidná síla, to je domácí trojice Neřvi mi do ucha, která po osmi letech fungování natočila Druhé album. Jeho vydání nešťastně splynulo se začátkem koronovirové šlamastiky, takže se o jeho existenci širší veřejnost dozvídá až s několikaměsíčním zpožděním. A dobře že tak! Jedná se o originální nahrávku, kterou je potřeba i se zpožděním připomenout.

Přitom těch momentů, kterých se novináři mohli v průběhu let chytnout, nabízí česko-slovenská trojice hned několik. Zajímavé prolnutí klarinetu s elektronikou, míchání textů v češtině a slovenčině, i důsledné jmenování písniček pouze číslicemi. Sourozenecká dvojice Alžběta a Tobiáš Trusinů plus Martina Valášková přesto plují prostorem se svojí civilně melancholickou muzikou jakoby mimo čas a prostor.

V rozhovorech trio jmenuje několik vzorů, které Neřvi mi do ucha provázejí. Mezi nimi najdeme Floexe, Zuby nehty, slovenské Longital, Živé kvety nebo Deža Ursinyho. Spojnice mezi jejich hudbou najdeme, přesto si trojice našla svou polohu, originální nejen v domácím hudebním rybníku. Nenápadná, povahou nenásilně civilní hudba Neřvi mi do ucha nešokuje, nesnaží se avantgardními postupy posunovat hranice, přesto, nebo právě proto, je stále relevantní.

Díky číslování skladeb podle doby vzniku můžeme jednoduše pozorovat, že kapela na novinku umístila několik let staré skladby i čerstvé novinky. Všechny dohromady ale tvoří jednolitý celek. Většinou rovný rytmus ve středních tempech a chladnější elektronické podklady je vlastní většině skladeb. K tomu připočtěme nenápadný vokál Martiny, který rozvíjí většinou niterné vnitřní příběhy. Do této dvojice základních prvků pak tu méně, tu intenzivněji vstupuje Alžbětin klarinet.  

Co na desce oceníte jako muzikanti?

V příběhu Neřvi mi do ucha hraje klíčovou roli v posledních letech ještě jedna osoba, a to vydavatel a producent obou dlouhohrajících desek Tomáš Tkáč (pris, něco něco). Ten nové desce spolu s kapelou vtiskl jemně popovější, přímočařejší tvář. Ve skladbách se pravidelně objevují refrény, v otvíráku Song 40 kytara zahušťuje aranž jednoduchým, ale účelným beglajtem, následující Song 41 překvapí energickým tahem na bránu, který bych přirovnat ke kombinaci odkazu dnes neexistujících Kazet a současné Katarzie. Song 37 je baladickým vyzněním a lesní mystikou přiblížením k Longital, linky klarinetu v Songu 28 pak ukazují až k Bratrům Ebenům, Song 39 nepokrytě míchá vlastní nápady s lidovými říkaldy, a takto bychom mohli pokračovat dále.

Druhé album není úplně novou kapitolou Neřvi mi do ucha. Je, alespoň v mých uších, dovršením snah trojice od začátku fungování. Efektním zvýrazněním nejsilnějších a nejvíce charakteristických rysů tria v jeho tradičním „introvertně popovém“ prostředí. Doufám, že současná situace, která kultuře nepřeje, nepodsekne Neřvi mi do ucha nohy. Na nové desce se totiž přirozeně prezentuje jako originální součást aktuální, alternativně popové domácí scény. Navíc, díky své netrendovosti, s neomezeným životností do budoucna.  

Neřvi mi do ucha – Druhé album

Divnosti, 2020, 40:10

Introvertní pop, indie elektronika

81 %