Nesmrtelní Deftones opět zuří hypnotickým rockem

Hudební rozmanitost Deftones neměla nikdy hranic. Bůh ví, kam by se vydal metalcore, emo nebo tenkrát rozjetý nu-metal, kdyby do téhle jízdy nevkročila tahle parta, která od devadesátek až do teď skládá nadčasové hypnotické opusy.

Stejně jako na debutu Adrenaline (1995) i na novince Ohms výborně funguje sténání frontmana China Morena za doprovodu pečlivě tkaných kytarových akordů a elektronických stěn, které lámou hudební výpovědi do tajuplných zpovědí.

Duchovní hádanky, zdánlivě popletené texty jsou harmonicky drsné písničky, vyžadují pečlivý poslech, aby si  každý vychutnal divokou katarzní disonanci, která trýzní a trestá všechny okolo. Otvírák Genesis dává slušný prostor klávesovému mágovi Franku Delgadovi, který určuje cestu svým spoluhráčům. Ti se nebojí metalově bouřit, hypnoticky zabíjet svými riffy, zároveň donutit Morela podat co nejlepší vokální výkon. Kytarista Stephan Carpenter přerušuje melodické bloky brutálními zářezy, ustavičně vyvolává polemiku blaženosti a zuřivosti, znovu objevuje apokalyptické zvukové stěny na pomezí popu a metalu. Protichůdné pasáže melodického zpěvu a zuřivého vzteku chytře kloubí s dramatickou pompou dohromady. Každou předchozí skladbu posouvá ta následující do většího absolutna, a to bez křeče či zbytečného klišé. Deftones jsou praví numetaloví bojovníci, kteří stále čeří hladinu a spojují posluchače všech žánrů dohromady.   

Co na nahrávce oceníte jako muzikanti?

Kombinace vokální techniky s kytarovou souhrou je stále geniální. Zatímco numetaloví souputníci (Korn, Limp Bizkit) se stále pokoušejí o invenční zvukovou malebnost, Deftones nikdy v tomhle směru nedělali revoluci. Kráčeli mílovými kroky a dvacet let od svého milníku White Pony (2000) jdou směle kupředu. Melancholický vokál, ubíjející rytmika i barevná instrumentace stále vyvolávají mráz na zádech. Nic nového neobjevuje, ale stále poznává.

Deftones – Ohms

Reprise Records, 2020, 46:21

70 %